Cesta slávy - kapitola I.
Robert A Heinlein
Cesta slávy
Název originálu: GLORY ROAD
Ilustrace na obálce: Petr Bauer
Grafická úprava obálky: Jiří
Světlík
Překlad: Věroslava Ončáková
Redakce Helena Šebestová
Překlad básní: Richard Podaný
Copyright ©1963 by Robert A.
Heinlein
All Rights Reserved.
Copyright ©1992 for the Czech
translatíon by V. Ončáková
Copyright ©1992 for Cover by P.
Bauer
Copyiight ©1992 for the Czech
edition by Laser
ISBN 80–S5601–21–4
BRITANNUS
(pohoršeně):
Caesar, to
není slušné.
THEODOTUS
(uraženě):
Proč?
CAESAR
(získávající opět své postavení):
Omluv ho,
Theodote. Je to barbar a myslí si, že
zvyky jeho
kmene a ostrova jsou zákony přírody.
Caesar a Kleopatra, 2.jednání.
George Bernard Shaw
I
Vím o
místě, kde není smog a problémy s parkováním a žádná populační exploze… žádná
studená válka a žádné vodíkové pumy a žádné televizní reklamy… žádné konference
na nejvyšší úrovni, žádná zahraniční pomoc, žádné skryté daně – žádné daně z
příjmu. Klima je tam takové, jakým se chvástá Florida a Kalifornie (a žádný z
těchto států je nemá), země je hezká, lidé jsou přátelští a vlídní k cizincům,
ženy jsou krásné a úžasně dychtivé potěšit.
Mohl bych
se vrátit. Mohl bych –
Byl to
volební rok s obvyklým tématem „ať dokážete cokoli, já to umím lépe“, v
povzdálí pípaly sputniky. Bylo mi 21 a nemohl jsem přijít na to, proti které
straně volit.
Místo toho
jsem zavolal na Středisko odvodů, aby mi poslali povolávací rozkaz.
Proti
povolání do vojenské služby jsem protestoval asi tak jako humr protestuje proti
vroucí vodě: může to být sice nejhezčí okamžik jeho života, ale nevybral si ho
sám. Nicméně svou zemi miluji. Ano, navzdory propagandě po celou školní
docházku o tom, jak je patriotismus nemoderní. Jeden z mých pradědečků zemřel u
Gettysburgu a můj otec podnikl tu dlouhou cestu z Inchon Reservoir, takže já
jsem tuhle novou myšlenku nemusel zbaštit. Pořád jsem proti ní vystupoval při
hodinách – dokud jsem nedostal ze sociologie čtyřku, potom jsem zavřel pusu a
absolvoval školu.
Ale svůj
názor jsem nezměnil tak, aby byl shodný s názorem našeho učitele, který neznal
Little Round Top ze Seminary Piidge.
Jste
příslušníkem mé generace? Když ne, víte proč se z nás stali tak tvrdohlaví
lidé? Anebo jste nás prostě odepsali jako „mladistvé provinilce“?
Mohl bych
napsat knihu. Bratře! Ale zmíním se o jednom klíčovém faktu: Poté, co jste se
po celá létá snažili z chlapce vymlátit patriotismus, nečekejte, že bude
vyskakovat radostí až dostane oznámení: BLAHOPŘÁNÍ: Oznamujeme vám tímto, že
jste odveden k vojenské službě v Ozbrojených silách Spojených států.
Mluvte o
„generaci ztracenců“! Já jsem interpretoval ten jazz z období po L světové
válce – Fitzgeralda a Hemingwaye a tak – a připadá mi, že jediné, co jim dělalo
starosti, byl obsah metylalkoholu v pašovaném likéru. Měli svět za zády, tak
proč brečeli?
Jasně,
měli před sebou Hitlera a krizi. Ale o tom nevěděli. My jsme měli Chruščeva a
vodíkovou pumu a to jsme věděli sakra dobře.
Ale nebyli
jsme „ztracená generace“. Byli jsme horší; byli jsme „bezpečná generace“. Ne
beatnici. Těch bylo jen pár stovek z miliónů. Jo, mluvili jsme beatnickým
žargonem, baštili jsme ty senzační stereo zvuky a nesouhlasili jsme s
hlasováním o nejlepšího jazzmana v Playboyi tak vážně, jako by to mělo nějaký
význam. Četli jsme Salingera a Kerouacka, mluvili jsme jazykem, který šokoval
naše rodiče a oblíkali jsme se (někdy) podle beatnické módy. Ale nikdy jsme si
nemysleli, že bonga a bradku lze porovnávat s penězi uloženými v bance. Nebyli
jsme rebelové. Byli jsme tak konformní jako armádní červi. „Bezpečnost“ byla
naše nepsaná zásada.
Většina
našich zásad byla nepsaná, ale dodržovali jsme je tak naléhavě, jako když
kachňátko vstupuje do vody. „Nebojuj proti radnici.“ „Ber, dokud je to
výhodné.“ „Nenech se chytit.“ Tohle byly vysoké cíle, velké morální hodnoty a všechny
znamenaly „Bezpečnost“. „Pokračuj neochvějně“ (příspěvek mé generace americkému
snu) bylo založeno na bezpečnosti; to zajišťovalo, že o sobotní noci nikdy
nebude nejosamělejší zásluhou vlastni slabosti. Pokud jste pokračovali
neochvějně, konkurence byla zcela vyloučena.
Ale měli
jsme ambice. Ano, pane! Držet si od těla odvodní komisi a prolézt školu. Oženit
se, přivést ji do jiného stavu s tím, že obě rodiny budou pomáhat ochránit vás
jako studenta před odvodem. Sehnat si práci, kterou odvodová komise považuje za
dobrou, třeba v nějaké firmě, která má něco společného s raketami. Ještě lepší
je sehnat si nějakou vedlejší práci, pokud si to vaše (nebo její) rodina může
dovolit, mít další dítě a být bezpečný před odvodovou komisí – kromě toho,
hodnost doktora byla odborovým průkazem pro postup profesionální a platový a
pro důchod.
Pokud má
manželka schopné rodiče, je nejbezpečnější být čtyřnásobným otcem. Propíchnuté
ušní bubínky byly dobré, ale nejlepší byla alergie. Jeden můj soused měl
strašlivé astma až do svých 26. narozenin. Není to žádný podvod – byl alergický
na odvodovou komisi. Dalším únikem bylo přesvědčit armádního psychiatra, že
vašim zájmům spíše vyhovuje státní ministerstvo než služba v armádě. Více než
půlka mé generace byla „neschopná výkonu vojenské služby“.
Pro mne to
není žádné překvapení. Je takový jeden starý film – lidi jedou hlubokým lesem
na saních a pronásledují je vlci. Sem tam jim předhodí někoho ze svého středu.
To je povolávací rozkaz, i když se tomu říká „výběrová služba“ a je to
vylepšeno Organizací služby v armádě a „výhodami veteránů“ – je to předhazování
menšiny vlkům, zatímco ostatní jdou soustředěně za svým cílem – mít tři garáže
s autem, bazén a bezpečné a zabezpečené výhody v důchodovém věku.
Nejsem o
nic svatější než oni; já sám jsem taky chtěl mít tři garáže s autem.
Ale naši
neměli na moje studium na fakultě. Můj nevlastní otec byl praporčík u letectva
a jediné, co zmohl, bylo to, že svým vlastním dětem koupil boty. Když byl
přeložen do Německa, rok před tím, než jsem skončil střední školu, nabídli mi,
abych se přestěhoval k sestře mého otce a jejímu manželovi. Všichni jsme se
uklidnili.
Co se týče
peněz, nebyl jsem na tom o nic líp, protože můj strejda vydržoval svou první
ženu – podle kalifornských zákonů to spíš bylo, jako by se jednalo o pole v
Alabamě před občanskou válkou. Ale dostával jsem 35 $ měsíčně jako „přeživší
závislý jedinec na zesnulém veteránovi“. (Nikoli z titulu „válečného sirotka“,
což je jiná kategorie, kde se platí víc.) Moje máma byla přesvědčená, že táta
zemřel na následky zranění, leč Komise pro záležitosti veteránů byla jiného
názoru, takže jsem byl jen „přeživší závislý jedinec“.
Třicet pět
dolarů měsíčně bylo strašně málo na jídlo, a tak se rozumělo samo sebou, že
jakmile absolvuju školu, budu se o sebe starat sám. Bezpochyby do té doby, než
dospěju do věku, kdy se jde na vojnu. Ale já měl svůj vlastní plán; hrál jsem
fotbal a sezónu v posledním ročníku jsem ukončil rekordem střední školy
California Central Valley v počtu remíz, a to se zlomeným nosem, a další podzim
jsem začal na místní státní koleji s prací „vymetání tělocvičny“ za plat o 10 $
vyšší než byla penze vyplácená státem plus poplatky.
Neviděl
jsem toho sice konec, ale můj plán byl jasný: Držet se zuby nehty a získat
titul inženýra. Vyhnout se odvodu a svatbě. Po absolvování fakulty si zařídit
nějakou práci na určitou dobu. Našetřit peníze a získat taky právnický titul –
protože už kdysi v Homesteadu na Floridě náš učitel upozorňoval, že zatímco
inženýři dělají peníze, velké peníze a šéfovská místa patří právníkům. Takže
jsem se chystal tuhle hru vyhrát, ano, pane! Být hrdinou Horatia Algera. Býval
bych rovnou studoval práva, ale na téhle fakultě se studovat nedala.
Když jsem
končil druhý ročník, na fotbal už nekladli takový důraz.
Měli jsme
perfektní sezónu – ani jedno vítězství. „Ztroskotanec“ Gordon (to jsem já – ve
sportovní hantýrce) zůstal sám v hřišti a zvítězil; nicméně trenér a já jsme
byli bez práce. Jo, já jsem vlastně „vymetal tělocvičnu“ po celý zbytek roku
při basketbalu, šermu a lehkoatletických dráhových soutěžích, ale absolvent,
který si vybíral, neměl zájem o hráče, který měří jenom 6 stop. To léto jsem
cele strávil s tou idiotskou násadou a snažil jsem se sehnat něco jiného. To
léto jsem taky oslavil 21. narozeniny, čímž jsem přišel i o těch 35 $ měsíčně.
Krátce po Svátku práce*[1]
jsem se dostal do předem připravené situace, t.j. zavolal jsem své odvodové
komisi.
Měl jsem v
úmyslu být rok u letectva, potom se dostat na leteckou akademii – stát se
astronautem a místo bohatství získat slávu.
No,
všichni nemůžeme být astronauti. Letectvo má svoje kvóty nebo tak něco. Do
armády jsem nastupoval tak rychle, že jsem měl sotva čas si zabalit.
Tak jsem
se vydal stát se nejlepším úředníkem vojenského kněze. Ubezpečil jsem se, že „psaní
na stroji“ je uvedeno jako jedna z mých schopností. Kdybych k tomu měl něco
říct, měl jsem v plánu strávit čas ve Fort Carson tak, že budu ťukat na stroji
úpravné kopie a kromě toho budu chodit do večerní školy.
Neměl jsem
o tom vůbec mluvit.
Byli jste
někdy v jihovýchodní Asii? Ve srovnání s ní je Florida poušť. Ať šlápnete kam
chcete, všude to čvachtá. Místo traktorů se tam používají indičtí buvoli. Keře
jsou plné hmyzu a domorodců, kteří na vás střílejí. Nebyla to válka – dokonce
ani „policejní akce“. Byli jsme „vojenští poradci“. Ale vojenský poradce, který
pobude čtyři dny v tom vedru, smrdí stejně jako mrtvola v opravdové válce.
Byl jsem
povýšen na desátníka. Byl jsem povýšen sedmkrát. Na desátníka.
Neměl jsem
ten správný přístup. To říkal můj velitel. Můj táta byl námořník a můj
nevlastní otec byl letec; moje jediná ambice v armádě byla stát se úředníkem
vojenského kněze ve Spojených státech. Neměl jsem rád armádu. Můj velitel ji
taky nemel rád; byl první nadporučík, který nedosáhl hodnosti kapitána a
pokaždé, když měl být povýšen, ztratil desátník Gordon své prýmky.
Naposled
jsem o ně přišel, když jsem mu sdělil, že píšu svému kongresmanovi, abych
zjistil, jestli jsem jediný muž v jihovýchodní Asii, který půjde do důchodu
podle věku nebo jestli se mi podaří dostat se domů po uplynutí doby nezbytné k
výkonu vojenské služby – to ho tak rozběsnilo, že mě nejen praštil, ale šel
ven, byl velký hrdina a pak zemřel. A tak jsem právě přišel k té jizvě přes
zlomený nos, protože já jsem byl taky hrdina a měl bych dostat Čestnou medaili,
jenže se nikdo nedíval.
V době,
kdy jsem se uzdravoval, se rozhodli poslat mě domů.
Major Ian
Hay, který zastával názor „válka do konce války“, popsal strukturu vojenské
organizace: Bez ohledu na organizační předpisy se celá vojenská byrokracie
sestává z Oddělení překvapení, Oddělení kanadských žertíků a Oddělení
dobrodějky. První dvě oddělení mají na starosti většinu záležitostí, zatímco
třetí oddělení je velmi malé; Oddělení dobrodějky je vlastně jedna starší
úřednice – skautka, která je obvykle na nemocenské.
Ale když
sedí za svým psacím stolem, občas odloží pletení, vybere si někoho z těch, co
chodí kolem jejího stolu a udělá něco hezkého. Viděli jste sami, jak jsem byl
dvojnásobně poražen Oddělením překvapení a Oddělením kanadských žertíků;
tentokrát si dobrodějka vybrala svobodníka Gordona.
Bylo to
takhle. Když jsem věděl, že až se mi zahojí obličej, jedu domů (malý hnědý
bratr neměl sterilizovanou zbraň), podal jsem žádost o přeložení do Wiesbadenu,
kde byla moje rodina. Chtěl jsem raději tam než do Kalifornie, která pro mě
byla domovem vzpomínek. Vůbec nekritizuji malého hnědého bratra; vůbec
neusiloval o to, abych se uzdravil – a nikdy by se mu to nepodařilo, kdyby
zrovna nezabíjel mého velitele a kdyby příliš nepospíchal odvést kus dobré
práce i na mé maličkosti. Já taky neměl sterilizovaný bodák, ale on si
nestěžoval, jenom vzdychl a zhroutil se jako panenka vycpaná pilinama. Byl jsem
mu vděčný; nejen že mi pomohl dostat se z armády, ale jeho zásluhou jsem dostal
skvělý nápad.
On a
ošetřující lékař. Doktor mi řekl: „Budeš v pořádku, chlapče. Ale budeš zjizvený
jako heidelbergský student.“
A tak jsem
přemýšlel. Člověk nedostane dobrou práci bez titulu, když chcete být
štukatérem, musíte být synem či synovcem někoho, kdo je ve štuktatérských
odborech. Ale jsou hodnosti a hodnosti. Sir Isaac Newton s titulem z koleje bez
tradice, jako je ta moje, by umýval lahve u Joe Thumbfingera – kdyby Joe měl
hodnost z evropské univerzity.
Proč ne
Heidelberg? Chtěl jsem vysát výhody plynoucí z vládního usnesení; to jsem měl
právě na mysli, když jsem tak ukvapeně volal na svou odvodovou komisi.
Podle mojí
mámy je v Německu všechno levnější. Možná, že bych ty výhody mohl rozšířit o
doktorský titul. Herr Doktor Gordon, s pravými jizvami na obličeji z
Heidelbergu! – to by znamenalo příplatek 3 000 $ ročně od jakékoli firmy, která
má něco společného s raketami.
Proč ne,
utkal bych se v několika studentských soubojích a získal bych opravdické
heidelbergské jizvy, abych podpořil horečku dandy, kterou jsem měl. Šerm byl
sport, který se mi opravdu líbil (i když to byl jeden z těch, které se počítaly
k „vymetání tělocvičny“). Někteří lidé nesnášejí nože, meče, bajonety, nic co
je ostré; psychiatři na to mají slovo: aichmophobia. Blázni, kteří jedou rychlostí
100 mil na silnici, kde se smí jet maximálně 50, budou šílet jen při pohledu na
odhalené ostří břitvy.
Strach
tohoto druhu jsem nikdy neměl, a proto jsem živý a je to taky jeden důvod, proč
jsem usiloval o hodnost desátníka. „Armádní poradce“ si nemůže dovolit bát se
nožů, bajonetu a takových věcí; musí s nimi umět zacházet. Nikdy jsem se
těchhle zbraní nebál, protože jsem si vždycky byl jist, že tomu druhému můžu
udělat to, co se on chystá udělat mně.
Vždycky
jsem měl pravdu, až na ten jeden případ, kdy jsem byl hrdina, ale ta chyba zas
nebyla tak moc velká. Kdybych se pokusil pláchnout, místo toho, abych ho
vykuchal, rozsekl by mi hřbet vedví. A tak se stalo, že nedostal ten správný
švih; jeho nůž jen sekl do mého obličeje, když se kácel – a nechal mě tak s
ošklivou ránou, do které se dostala infekce dlouho předtím, než pro mě
přiletěly helikoptéry. Ale vůbec jsem to necítil. Za chvíli se mi zatočila
hlava, sedl jsem si do bláta a když jsem se vzbudil, dával mi doktor plasmu.
Docela
jsem se těšil na to, jak si vyzkouším heidelbergský souboj. Vycpali mi tělo a
paži a krk a na oči a nos a ještě přes ucho mi dali ocelové chránítko – to je
něco jiného než potkat pragmatického marxistu v džungli. Jednou jsem měl v ruce
ty meče, které se používají v Heidelbergu; byla to lehká šavle s ostrou čepelí,
z druhé strany byla ostrá několik palců – ale měla tupou špičku! Je to hračka,
která akorát dělá jizvy, aby se holky měly čemu obdivovat.
Dostal
jsem mapu a hele! – Heidelberg je hned pod Wiesbadenem. Tak jsem si zažádal o
překlad do Wiesbadenu.
Vojenský
doktor mi řekl: „Jsi optimista, synku,“ ale pomohl mi. Seržant, co měl na
starosti papírování, řekl: „Vyloučeno, vojáku.“ Neřekl bych, že peníze by tu
něco zmohly, ale na rubu nemocniční zprávy bylo napsáno ODESLAT. Nemocniční
oddělení souhlasilo s tím, že si koleduju o titul cvoka; Všemohoucí nedává
svobodníkům výlety kolem světa zadarmo.
Už jsem na
tom byl tak, že jsem si uvědomoval, že jsem tak blízko Hobokenu jako San
Francisku – a blíž Wiesbadenu. Ale politika vyžadovala, aby se navrátilci
dopravovali zpátky přes Pacifik. Vojenská politika je jako rakovina: nikdo
neví, odkud se vzala, ale nejde ji ignorovat.
Dobrodějka
vstala a dotkla se mě kouzelným proutkem.
Právě jsem
se chystal vylézt na palubu necek, co se jmenovaly General Jones a měly
namířeno do Manily, Taipei, Yokohamy, Pearlu a Seattlu, když mi přišla depeše,
v níž mi bylo oznámeno, že můj rozmar byl vzat na vědomí a ještě něco. Byl jsem
převelen do hlavního stanu USAREUR v Heidelbergu v Německu. Měl jsem se tam
dostat dosažitelnou vojenskou dopravou. Toto všechno za splnění povinností a na
vlastní žádost – viz. poznámka foxtrot. Nevyčerpaná dovolená bude buď vyčerpána
nebo proplacena, viz poznámka bravo. Voják, jehož se to týká, má právo vrátit
se do Vnitřní zóny (ve Státech) kdykoli v průběhu 12 měsíců od odvolání, a to
dosažitelnou vojenskou dopravou s tím, že vláda nebude hradit žádné další
výdaje. Konec citátu.
Seržant,
který měl na starosti papírování, si mě zavolal, ukázal mi to a jeho obličej přímo
hořel nevinnou škodolibostí. „Akorát že neexistuje žádná 'dosažitelná doprava',
vojáku – takže budeš muset jet Generálem Jonesem. Jedeš do Seattlu, jak jsem
říkal.“
Věděl
jsem, co má na mysli: Jediný dopravní prostředek, který v dlouhých, dlouhých
intervalech jezdí na západ, odplul do Singapuru před 36 hodinami. Zíral jsem na
depeši a myslel jsem na vroucí olej a hrozně rád bych věděl, jestli tu zprávu
náhodou nezadržoval přesně tak dlouho, aby mi znemožnil odplout.
Pokýval
jsem hlavou. „Chytnu Generála Smithe v Singapuru. Buď lidskej, seržante, a dej
mi možnost, aby se mi to povedlo,“
„Tvoje
šance je daná. Jedeš Jonesem, do Seattlu.“
„Sakra,“
řekl jsem zamyšleně. „Řek bych, že bych se raději měl jít vyplakat k vojenskému
knězi.“ Rychle jsem zmizel, ale vojenského kněze jsem nikde neviděl; šel jsem
na letiště. Trvalo pět minut, než jsem zjistil, že ani obchodní ani americký
vojenský let do Singapuru není naplánován v době, která by mi vyhovovala.
Ale tu noc
do Singapuru letělo australské vojenské letadlo. Australáci nebyli ani
„vojenští poradci“, ale často se ochomýtali jako „vojenští pozorovatelé“. Našel
jsem kapitána letadla, kapitána válečného letectva, a celou situaci jsem mu
vysvětlil. Rozesmál se a řekl: „Pro jednoho chlápka se místo vždycky najde. Odlítneme
tak asi krátce po odpoledním čaji. Jestli ta stará holka poletí.“
Věděl
jsem, že poletí; byl to Gooney Bird, C–47, samá záplata a jen bůh snad ví,
kolik mil už nalítal. Do Singapuru doletí na jeden motor, když hezky poprosíte.
Když jsem tuhle velkou hromadu maskovací pásky a lepidla uviděl na startovní
ploše, věděl jsem, že mám kliku. O čtyři hodiny později jsem nastoupil a
odstartovali jsme. Druhý den ráno jsem se zapsal na palubu Generála Smithe. Byl
jsem poněkud mokrý – Pýcha Tasmánie letěla předchozí noc v bouři a jedním z
nedostatků Gooney Birds je, že do nich zatéká. Ale komu by vadil čistý déšť po
blátu v džungli? Loď vyplouvala ještě téhož večera, což byla ohromná zpráva.
Singapur
je stejně jako Hong Kong úplně monotónní; na jeho prohlídku stačilo jedno
odpoledne. Dal jsem si drink ve starém Raffles, další v Adelphi, šel jsem dál
do zábavního parku Velký svět, procházel jsem se po Change Alley, jednu ruku
jsem držel na penězích a druhou na dokladech – a koupil jsem si irský tiket
Sweepstakes.
Nehraju
hazard, pokud připustíte, že poker je hra dovednosti. Ale tohle byl dar bohyně
štěstí, díky za dlouhou šňůru šťastných věcí. Pokud se rozhodne obdarovat mě
140 tisíci dolarů, nehodím jí je zpátky pod nohy. A když ne… no, tak ten tiket
stál libru, 2 dolary 80; platil jsem 9 singapurských dolarů nebo 3 americké –
malé gesto muže, který právě vyhrál zadarmo cestu kolem světa – to už vůbec
nemluvím o tom, že se dostal z džungle a ještě dýchá.
Ale tri
dolary se mi zase hned vrátily, když jsem se vydal po Change Alley tak, abych
se vyhnul dalším dvěma tuctům chodících bank, které mi chtěly prodat další
tikety, singapurské dolary, jakékoli peníze – nebo vlastní klobouk, když bych
je nechal – došel jsem na ulici, přivolal jsem si taxík a řekl jsem řidiči, aby
mě svezl do přístavu. Bylo to vítězství ducha nad hmotou, protože jsem
absolvoval řečnické cvičení na téma jestli mám chňapnout tuhle šanci a uvolnit
strašný biologický tlak tam dole. Starý dobrý Gordon Zjizvená tvář byl strašně
dlouho orlím skautem a Singapur je jedno ze sedmi hříšných měst, kde lze získat
cokoli.
Nechci
tvrdit, že jsem zůstal věrný té slečně od vedle. Mladá holka tam doma, která mě
naučila většinu znalostí o Světě, o Těle a o Pekle tu noc, kdy jsem byl
zasvěcen a byla úžasná, mě „pustila k vodě“ v základním tréninku; pociťoval
jsem vděk, nikoli však potřebu být věrný. Brzy nato se vdala, teď má dvě děti,
žádné z nich není moje.
Podstatou
mého biologického uvolnění byla změna geografická. Malincí hnědí bratříčkové, s
nimiž jsem znovu a znovu bojoval, měli všichni malé hnědé sestřičky, mnohé z
nich byly k mání za peníze nebo dokonce pour l'amour ou
pour le sport.
Ale to všechno bylo pořád stejné a trvalo to příliš dlouho. Sestřičky? Sestřičky jsou důstojníci – vzácní komici Organizace služby v armádě, kteří to dostali ještě ve Státech za úkol, a bylo to snad důležitější poslání než být sestřičkou.
Neprotestoval
jsem proti těm malým hnědým sestřičkám proto, že byly hnědé. Byl jsem v
obličeji stejně hnědý jako ony – až na dlouhou růžovou jizvu. Vadily mi,
protože byly malé.
Já byl 190
liber masa bez tuku a nikdy jsem nedokázal sám sebe přesvědčit, že holka, která
měří 4 stopy 10 palců, váží necelých 90 liber a vypadá na 12 let, je ve
skutečnosti svobodně svolná dospělá osoba. Pro mě to bylo jako strašlivý druh
legálního znásilnění a působilo mi to psychickou impotenci.
Singapur
vypadal na to, že tu seženu velkou holku. Ale když jsem se dostal z Change
Alley, najednou se mi ty lidi přestali líbit, malí nebo velcí, mužští nebo
ženské, mířil jsem k lodi a pravděpodobně jsem se uchránil před syflem,
amorovým katarem, měkkými vředy, čínskou hnilobou a svalovou horečkou – bylo to
moje nejmoudřejší rozhodnutí, které jsem učinil od svých 14 let, kdy jsem se
rozhodl zápasit se středně velkým aligátorem.
Řekl jsem
řidiči anglicky, do jakého přístavu chci jet. opakoval jsem mu to v kantonském
nářečí, které jsem si trochu pamatoval (ne příliš dobře – je to devítitónový
jazyk a ve škole jsem se učil jen němčinu a francouzštinu), ukázal jsem mu to
místo na mapě, bylo tam označené a jméno jsem mu napsal tiskacím písmem
anglicky a namaloval čínským písmem.
Každý, kdo
opouštěl loď, dostal takovouhle mapu. V Asii všichni taxikáři mluví anglicky
natolik, aby vás dovezli do čtvrti s červenými lampičkami a do obchodů, kde
„výhodně“ nakoupíte. Ale nikdy není schopen najít dok nebo přístav, který
potřebujete.
Můj
taxikář mě poslouchal, mrknul na mapu a řekl mi: „Okay, Mácu. Najdu to,“ a
rozjel se, za roh zajel se skřípěním pneumatik a přitom hulákal na couravé
taxíky, kuli, děti a psy. Já odpočíval, šťastný, že mezi tisíci taxikářů jsem
našel zrovna tohodle.
Najednou
jsem se posadil a zařval jsem, aby zastavil.
Musím vám
něco vysvětlit: neumím zabloudit.
Říkám tomu
talent psí, jako se říká tomu, co vám vyčtou z pazoury.
Máma vždycky říkala, že synek má „orientační smysl“. Říkejte tomu jak chcete.
Bylo mi šest nebo sedm, když jsem přisel na to, že jiní lidé umí zabloudit.
Vždycky vím, kde je sever, směr mého výchozího bodu, a taky jak jsem od něj
daleko. Můžu se hned vydat na zpáteční cestu nebo jít přesně zpátky po svých
stopách, dokonce i potmě a v džungli. To byl právě hlavní důvod, proč jsem byl
vždycky jen desátníkem, ale ve skutečnosti jsem dělal seržantovu práci. Patroly
pod mým vedením se vždycky vrátily – tedy mám na mysli ty, co přežily. To byla
výhoda pro kluky z města, kteří v té džungli nechtěli být ani za nic.
Musel jsem
řvát, protože řidič zabočil vpravo místo toho, aby jel vlevo a vypadalo to tak,
že tu trasu znovu objede.
Zrychlil.
Znovu jsem
zaječel. Teď už se vůbec nesnažil mluvit anglicky.
Za další
míli a ještě kousek musel zastavit, protože tam byla dopravní zácpa. Vystoupil
jsem, on vyskočil a začal vřískat v kantonském nářečí a ukazoval na taxametr v
autě. Obklopili nás Číňani, kteří obstarávali hluk kolem a ti menší mě chytali
za oblečení. Držel jsem ruku na penězích a byl jsem šťastnej, když jsem uviděl
policajta. Zaječel jsem a upoutal jsem jeho pozornost.
Prodral se
ke mně davem a mával při tom dlouhým obuškem. Byl to Hindu; zeptal jsem se ho:
„Mluvíte anglicky?“
„Samozřejmě.
A rozumím i američtině.“ Vysvětlil jsem mu svůj problém, ukázal jsem mu mapu,
řekl jsem mu, že jsem do taxíku nastoupil na Change Alley a že řidič jezdil
pořád dokola.
Policajt
přikývl a mluvil s taxikářem dalším, třetím jazykem – řekl bych, že to byla
malajština. Nakonec mi policajt řekl: „On neumí anglicky. Myslel, že říkáte, že
chcete jet do Johore.“
K mostu do
Johore dojdete hned z přístaviště, ten přejdete a pořád jste na ostrově
Singapur. Odpověděl jsem naštvaně: „Houby nerozumí anglicky!“
Policajt
pokrčil rameny. „Vy jste si ho najal, musíte mu zaplatit sumu na taxametru.
Potom mu vysvětlím, kam chcete jet a stanovím vám poplatek.“
„To teda
dřív budu v pekle!“
„To je
možný. Není to z téhle čtvrti tak daleko. Předpokládám, že zaplatíte. Doba
čekání se taky počítá.“
Někdy
přijde ta doba, kdy se člověk musí rvát o svá práva, jinak by se na sebe nemohl
podívat do zrcadla při holení. Já už jsem se holil, takže jsem zaplatil – 18,50
singapurských dolarů za to, že jsem promarnil hodinu času, a byl jsem od
přístavu dál než na začátku. Taxikář chtěl zpropitné, ale policajt ho umlčel, a
pak mi dovolil, abych šel s ním.
Používal
jsem obě ruce k tomu. abych si chránil doklady a peníze a tiket Sweeptakes,
který jsem měl přiložený u peněz. Ale přišel jsem o pero a cigarety a kapesník
a zapalovač Ronson. Když jsem ucítil zlodějské prsty na řemínku od hodinek,
souhlasil jsem s tím, co mi ten policajt navrhl. Říkal, že má bratrance, který
mě za stanovenou cenu – velmi slušnou – odveze do přístavu.
„Bratranec“
se najednou objevil na ulici. Po hodině a půl jsem nastoupil na loď. Nikdy na
Singapur nezapomenu – je to nejpoučnější město na světě.