Cesta slávy - kapitola IV.
IV
Asi za
minutu čtyřicet vteřin a několik století „Dr. Balsamo – Helena Trójská“ odtáhla
ústa od mých na palec daleko a řekla: „Teď mě nech odejít, prosím tě, svlékni
se a lehni si na stůl.“
Cítil jsem
se jako po devítihodinovém spánku a ostré horizontální sprše a po třech hltech
ledového akvavitu do prázdného žaludku. Cokoli chtěla, abych udělal, jsem
udělat chtěl. Ale situace přímo volala po pohotové odpovědi. „Cože?“ zeptal
jsem se.
„Prosím
tě! Ty jsi ten pravý, ale musím tě prohlédnout.“
„No… tak
dobře,“ souhlasil jsem. „Jsi doktorka,“ dodal jsem a začal jsem si rozepínat
košili.
„Já!
doktorka?“
„Myslím
medicíny.“
„Ano. Mimo
jiné.“
Shodil
jsem boty. „Ale proč mě chceš prohlížet?“
„Třeba
hledám čarodějnická znamení. Já vím, že žádná nenajdu. Ale musím zjistit taky
další věci. Abych tě chránila.“
Stůl mě
studil na kůži. Proč tyhle věci něčím nepřikryjou? „Jmenuješ se Balsamo?“
„Je to
jedno z mých jmen,“ řekla nepřítomně, zatímco mě jemně prohmatávala po těle.
„Je to rodné jméno.“
„Počkej
chvíli. Hrabě Cagliostro!“
„Jeden z
mých strýců. Ano, ten používal tohle jméno. I když nebylo jeho, ne víc než
Balsamo. Strýc Josef strašně zlobí a je docela prolhaný.“ Dotkla se malé staré
jizvy. „Máš vyoperovaný appendix.“
„Ano.“
„Dobře. Teď
se ti podívám na chrup.“
Široce
jsem otevřel ústa. Můj obličej nebyl nic moc, ale zuby jsem mohl půjčovat na
reklamu Pepsodentu. Po chvilce přikývla. „Fluoridové skvrny. Dobře. Teď
potřebuji tvou krev.“
Mohla mě
klidně kousat do krku a nic bych proti tomu neměl. Ani by mě to moc
nepřekvapilo. Ale dělala všechno naprosto obyčejně, vzala mi deset kubíků ze
žíly v levé loketní jamce. Vzala vzorek a položila jej do přístroje u stěny.
Ten postroj cvrkal a bzučel a ona zase ke mně přistoupila. „Poslouchej,
princezno,“ řekl jsem.
„Nejsem
princezna.“
„No…
neznám tvoje křestní jméno a naznačila jsi mi, že příjmení 'Balsamo' není pravé
– a nechci ti říkat 'doktorko'.“ Skutečně jsem jí nechtěl říkat „doktorko“ –
nejkrásnější dívce, jakou jsem kdy potkal, a doufal, že ji budu potkávat… ne po
tom polibku, který mi vymazal z paměti všechny předchozí polibky za celý život.
Ne.
Rozmyslela
si to. „Mám mnoho jmen. Jak bys mi chtěl říkat?“
„Je Helena
jedno z nich?“
Usmála se
jako slunce a všiml jsem si, že má dolíčky ve tvářích. Vypadala na
šestnáctiletou v prvních společenských šatech. „Jsi velmi taktní. Ne, nemám ani
příbuznou toho jména. To už bylo strašně dávno.“ Zamyslela se. „Chtěl bys mi
říkat 'Ettarre'?“
„To je
jedno ze tvých jmen?“
„Vypadá
to, že to jedno z nich bude, s jiným pravopisem a jiným přízvukem. Nebo by to
stejně tak mohla být 'Esther'. Nebo 'Aster'. Nebo dokonce 'Estrellita'.“
„'Aster',“
opakoval jsem. „Star. Lucky Star!“
„Doufám,
že budu tvojí šťastnou hvězdou,“ řekla vážně. „Jak chceš. Ale jak mám říkat já
tobě?“
Přemýšlel
jsem o tom. V žádném případě jsem nehodlal užívat jméno „Ztroskotanec“ – nejsem
komik. Přezdívka z armády, kterou jsem měl nejdéle, se naprosto nehodila k této
ženě. V takové situaci jsem dával přednost svému opravdovému jménu. Můj táta
byl pyšný na několik svých předků – ale je nějak omluvitelné dát chlapci jméno
„Evelyn Cyril“? To mě naučilo prát se ještě dřív, než jsem uměl číst.
Jméno, na
které jsem přišel v nemocnici, mi připadalo nejvhodnější. „No, Scar je docela
dobrý jméno*[1].“
,,'Oscar',“
opakovala a důraz kladla na obě slabiky. „To je vznešené jméno. Oscar.“ Laskala
to jméno svým hlasem.
„Ne, ne!
Ne 'Oscar' – 'Scar'. 'Scarface'*[2].
Kvůli tomuhle.“
„Jmenuješ
se Oscar,“ řekla pevně. „Oscar a Aster. Scar a Star.“ Zlehýnka se dotkla mé
jizvy. „Nemáš rád ten svůj znak hrdiny? Mám ti ho odstranit?“
„Hm? Ale ne,
už jsem si na ni zvykl. Pomůže mi vždycky identifikovat toho pána v zrcadle.“
„Dobře.
Mně se líbí, měl jsi ji, když jsme se viděli poprvé. Ale kdyby sis to
rozmyslel, tak mi řekni.“ Ten přístroj u stěny pořád cvrkal a bzučel. Otočila
se, vzala odtud dlouhý proužek, potom lehce pískla, když si ho prohlížela.
„Nebude to
trvat dlouho,“ řekla radostně a odvezla přístroj za stůl. „Zůstaň v klidu,
dokud budeš napojen na ten detektor, úplně v klidu a zlehka dýchej.“ Napojila
na mne asi tak šest trubic; přilnuly na místech, kam je položila. Před obličej
si dala něco, o čem jsem si myslel, že je to legrační stetoskop, ale když si tu
věc nasadila, měla zakryté oči.
Mlaskla.
„Oscare, uvnitř jsi taky krásný. Ne, nemluv.“ Držela mě jednou rukou za
předloktí a já čekal.
Po pěti
minutách zvedla ruku a odpojila trubice. „To je všechno,“ řekla radostně. „Ne,
už tě nebudu studit, můj hrdino, už tě nebudu otravovat otázkami o době, kdy
jsi byl v džungli. Teď přejdeme do jiné místnosti.“
Vstal jsem
ze stolu a uchopil své oblečení. Star řekla: „Tam, kam jedeme, to nebudeš
potřebovat. Dostaneš veškerou výstroj a zbraně.“
Zůstal
jsem stát s botami v jedné a se spodky ve druhé ruce. „Star…“
„Ano,
Oscare?“
„Co to
všechno má znamenat? Ty jsi podala ten inzerát? Byl určen mně? Opravdu sis mě
chtěla na něco najmout?“
Zhluboka
se nadechla a řekla střízlivě: „Já jsem podala ten inzerát. Byl určen jen a jen
pro tebe. Ano, mám pro tebe práci, kterou bys měl udělat… jako můj šampión.
Bude to velké dobrodružství… a veliký poklad… a dokonce ještě větší nebezpečí –
a strašně se bojím, že ani jeden z nás to nepřežije.“ Podívala se mi do očí.
„Tak co, pane?“
Strašně rád
bych věděl, jak dlouho mě sledovali. Ale neřekl jsem jí to, protože pokud jsem
byl tam, kde jsem byl, ona tam vůbec nebyla. A já chtěl, aby tam byla. Chtěl
jsem to nejvíc ze všeho, co jsem si kdy přál. Řekl jsem: „Princezno… najala sis
chlapce.“
Zalapala
po dechu. „Pojď rychle, máme málo času.“ Vedla mě dveřmi za moderní švédskou
pohovkou, při chůzi si rozepnula plášť a sukni a odhazovala kolem sebe
oblečení. A najednou byla přesně taková, jak jsem jí uviděl na plage.
Ta
místnost měla tmavé stěny, byla bez oken a nedopadalo sem žádné světlo. Vedle
sebe tam stály dvě nízké pohovky, byly černé a vypadaly jako katafalky. Víc
nábytku tam už nebylo. Když se za námi zavřely dveře, najednou jsem si
uvědomil, že ta místnost byla bolestně zvukově izolovaná. Od holých stěn se
neodrážel žádný zvuk.
Pohovky
byly uprostřed velkého kruhu namalovaného křídou nebo bílou barvou na holé
podlaze. Vstoupili jsme do kruhu; otočila se, sedla si do dřepu a uzavřela kruh
– a byla to pravda; neuměla být nehezká, dokonce i když seděla v dřepu
předkloněná se svěšenými prsy.
„Co to
je?“ zeptal jsem se.
„Mapa,
podle které se dostaneme tam, kam se chystáme.“
„Vypadá to
jako pentagram.“
Pokrčila
rameny. „Dobře, tak je to pentagram síly. Schematický kruhový diagram by byl
lepší, ale, můj hrdino, nemůžu ti to vysvětlovat. Lehni si, prosím té, honem.“
Vybral
jsem si pravou pohovku, jak mi naznačila, ale nemohl jsem to nechat jen tak
samo sebou. „Star, jsi čarodějnice?“
„Jestli
chceš. Prosím tě, teď nemluv.“ Lehla si, napřáhla ruce. „Chytneme se za ruce,
můj pane; je to nezbytné.“