Phoenix site

XV

„Šéfe,“ řekl Rufo, „podívej se na planinu.“

„Na co?“

„Na nic,“ odpověděl. „Ty mrtvoly tam nejsou. Určitě bysme je viděli, proti tomu černýmu písku, a navíc tam není ani keřík, co by vadil ve výhledu.“

Nedíval jsem se. „To není nás problém, proklatě, vykašli se na to! Máme jinou práci. Star, umíš střílet levou rukou? Některou z těch střílecích věcí?“

„Samozřejmě, milorde.“

„Půjdeš deset stop za mnou a budeš střílet na všechno, co se hýbe. Rufo, ty půjdeš za Star s napjatým lukem a nasazeným šípem. Budeš střílet na všechno, co uvidíš. Vezmeš si jednu z těch pušek, udělej si smyčku z provazu.“ Zamračil jsem se. „Většině se budeme muset vyhnout. Star, ty nemůžeš napnout luk, tak si ho nech vzadu. Tak, jak je to teď, je to vynikající. A nech si taky toulec. Rufo ponese se svým toulcem i můj; používáme stejný šípy. Nerad se vzdávám svého luku, nemám to rád. Ale musím. Sakra.“

„Já ho ponesu, můj hrdino.“

„Ne, všechno, co nepotřebujeme, zahodíme.“ Odháknul jsem kanystr, zhluboka jsem se napil a podal jsem ho dál. „Dopijte to a zahoďte.“

Když Rufo pil, vzala Star můj luk. „Milorde muži, neváží skoro nic a nebude ani vadit mé zraněné ruce.“

„No, když ti to bude překážet, tak prostě přeřízni tětivu a zapomeň na to. Teď vypij svůj díl a jdeme.“ Podíval jsem se dolů do chodby, ve které jsme byli. Byla patnáct stop široká a stejně vysoká, osvícena odnikud a zatáčela vpravo, což odpovídalo náčrtku, jak jsem si ho pamatoval. „Připraveni? Držte se pohromadě. Nemůžeme to rozřezat, zastřelit pistolí nebo šípem, tak to tedy pozdravíme.“ Tasil jsem meč a vydali jsme se rychle na cestu.

Proč jsem si vzal meč místo té pušky se „smrtelným paprskem“? Star jednu tu pušku nesla a znala ji líp než já. Já ani nevěděl, jak se nabíjí, neměl jsem ani ponětí o tom, jak dlouho se má držet stisknutá spoušť. Ona střílet umí. Její lukostřelecké umění to dokázalo. A v boji byla stejně chladnokrevná jako Rufo nebo já sám.

Rozdělil jsem zbraně i Star s Rufem tak, abych věděl, kde co je. Rufo byl vzadu se zásobou šípů, mohl je v případě potřeby použít a jeho pozice mu poskytovala dostatek času zvolit meč nebo „pušku.“ Buck Rogers podle vlastního úsudku – nemusel jsem mu v tom nijak radit.

Takže záda mi kryly dalekonosné zbraně historické i supermoderní v rukách lidí, o nichž jsem věděl, že je umí používat a mají dost temperamentu k boji – to druhé je důležitější. (Víte, kolik mužů při útoku skutečně bojovně střílí? Snad šest. Ale spíš tak tři. Ostatní jsou naprosto ztuhlí.)

Ale stejně, proč jsem nezasunul meč a nevzal si radši jednu z těch udivujících zbraní?

Vždycky jsem meč považoval za nejuniverzálnější zbraň pro boj v uzavřeném prostoru. Pistole a pušky jsou dobré k útoku, nikoli k obraně; když se k někomu rychle přiblížíte, aniž by ten druhý měl možnost vystřelit, tak vás určitě zastaví, ještě než se k němu dostanete. Když se přiblížíte k někomu s ostrou zbraní, tak vás napíchne jako holuba na rošt – pokud sami nejste vyzbrojeni podobně a neumíte tu zbraň používat lépe než váš protivník.

Meč se nikdy neucpe, nemusí se nikdy nabíjet, je vždycky připraven k použití. Jeho největším nedostatkem je to, že musíte být velmi zruční, abyste ho dobře ovládali, musíte být nesmírně trpěliví a mít praxi; mečem nenaučíte bojovat řadu vojáků, dokonce ani za několik měsíců.

Ale především (a to byl ten skutečný důvod), když jsem mohl uchopit Lady Vivamus a cítit její touhu bojovat, naplňovalo mě to odvahou i ve chvíli, kdy jsem se děsil možnosti, že se ocitnu na roštu.

Oni (ať už to byl kdokoli) nás mohli zastřelit ze zálohy, pustit na nás plyn, chytit nás do pasti, mohli s námi prostě udělat spoustu věcí. Ale to všechno mohli provést, i kdybych měl jednu z těch zvláštních pušek. Když jsem třímal v ruce meč, byl jsem uvolněný a bez obav – a tak i moje „rozkazy“ byly rozvážnější. Když velící důstojník musí mít králičí nožičku, měl by jí mít – a dotek toho sladkého meče byl pro mě lepším lékem než všechny králičí pacičky v Kansasu.

Chodba se klenula před námi, bez zatáček, bez zvuků, bez hrozby. Za chvíli jsme už vstup zvenčí neviděli. Velká Věž vypadala, jako by byla prázdná, ale ne mrtvá; šila tak, jako žije muzeum v noci, s nabitou přítomností a zlověstnou minulostí. Stisknul jsem pevně meč, potom jsem chvilku relaxoval a zacvičil jsem si s prsty.

Došli jsme k prudké odbočce vlevo. Na chvilku jsem se zastavil. „Star, tohle na tvém náčrtku nebylo.“

Neodpověděla. Znovu jsem opakoval: „Nebylo to tam. Nebo ano?“

„Nejsem si jistá, milorde.“

„Ale já jo, hmm –“

„Šéfe,“ řekl Rufo, „jseš si absolutně jistej, že jsme šli tím správným vchodem?“

„Absolutně. Můžu se mýlit, ale nejsem nejistý – a pokud se mýtím, tak je náš osud zpečetěn. Hmm – Rufo, vem si luk, pověs na něj klobouk a vysuň ho ve výšce, kde má asi tak člověk hlavu, když se vestoje dívá za roh, a drž ho tam, dokud se nerozhlédnu, ale budu o kousek níž.“ Lehl jsem si na břicho.

„Pozor… teď!“ Plížil jsem se, oči ve výšce asi tak osmi palců, zatímco se Rufo snažil upoutat případnou střelbu nahoře.

Nebylo vidět nic, jen pustá chodba, teď už rovná.

„Dobrý, pojďte za mnou!“ Spěchali jsme za roh.

Po několika krocích jsem se zastavil. „Co to zase je, sakra?“

„Něco není v pořádku, šéfe?“

„Spousta věcí.“

Otočil jsem se a zavětřil jsem.

„Je to tak mizerný, jak to vůbec může být. Vejce je tady tudy nahoru,“ řekl jsem a ukazoval jsem tím směrem. „Asi tak dvě stě yardů – podle toho náčrtku.“

„Jdeme špatně?“

„Nevím, nejsem si jist. Protože to byl tentýž směr a ve stejném úhlu, nalevo, ještě před tím, než jsme obešli ten roh. Takže teď by to mělo být vpravo.“

Rufo řekl: „Hele, šéfe, tak proč nejdeme jednoduše spojovacíma chodbama tak, jak si pamatuješ podle mapy? Třeba sis kousek nezapamatoval.“

„Drž hubu! Dívej se dopředu, dolů na tu chodbu. Star, stůj tam v rohu a sleduj mě. Chci něco zkusit.“

Stoupli si na místa, Rufo „oči upřené vpřed,“ a Star stála na místě, odkud viděla na obě strany, v pravoúhlém ohybu. Šel jsem zpátky do prvního úseku chodby, pak jsem se vrátil. Kousek od toho ohybu jsem zavřel oči a šel jsem dál.

Po několika krocích jsem se zastavil a otevřel jsem oči. „Tak je to jasný,“ řekl jsem Rufovi.

„Jasný co?“

„V tý chodbě není žádná zatáčka,“ Ukázal jsem na ohyb.

Rufo vypadal ustaraně. „Šéfe, jak to poznáš?“ Pokoušel se sáhnout mi na tváře.

Odstrčil jsem ho. „Nemám horečku. Pojďte se mnou, oba dva.“ Vedl jsem je zpátky kolem toho pravého úhlu asi tak padesát stop a pak jsem se zastavil. „Rufo, vystřel šíp na tu stěnu před námi, do té zatáčky. Namiř ho tak, aby dopadl asi deset stop nad podlahu.“

Rufo si vzdychl, ale udělal to. Šíp vyletěl a zmizel ve stěně. Rufo pokrčil rameny. „Tam nahoře to musí bejt pěkně měkký. Šéfe, kvůli tobě jsme přišli o šíp.“

„Možná. Seřaďte se a pojďte za mnou.“ Znovu jsme šli kolem toho rohu a byl tam ten nás ztracený šíp na zemi, o trochu dál, než byla vzdálenost od ohybu. Dovolil jsem Rufovi, aby ho sebral; bedlivě si ho prohlédl, podle opeření poznal doralský šíp a vrátil ho do toulce. Neříkal nic. Šli jsme dál.

Přišli jsme na místo, kde vedly schody dolů – ale v tom náčrtku, který jsem si zafixoval, měly vést naopak nahoru. „Pozor na první schod,“ zavolal jsem na ně dozadu. „Nespadněte.“

Ty schody se zdály být normální, jako schody, které vedou dolů – až na to, že jsem poznal podle citu, že stoupáme a náš směr podle toho měnil i úhel a vzdálenost. Zavřel jsem oči, abych si to v rychlosti překontroloval a zjistil jsem, že stoupáni bylo dost výrazné, jen oči byly oklamány. Bylo to něco jako jeden z těch „křivých domů“ v zábavních parcích, kde „placatá“ podlaha není nic jiného než placatá – jako taková, ale ve skutečnosti je to krychle.

Už jsem se Star neptal na přesnost jejího plánku, a držel jsem se podle něj, bez ohledu na to, co mi napovídal zrak. Potom se spojovací chodba rozdělila na čtyři cesty, i když já si z plánku pamatoval jednoduché rozvětvení – jedna cesta byla slepá. Nezaváhal jsem, zavřel jsem oči a šel jsem podle čichu – Vejce zůstalo tam, kde mělo být, podle toho, co jsem si pamatoval.

Ale my jsme se k Vejci nemuseli nevyhnutelně blížit každým obratem a každou zatáčkou, v tom smyslu, že rovná cesta není nejkratší vzdáleností mezí dvěma body – je tomu tak někdy? Cesta byla klikatá jako střeva v břiše; stavitel asi při stavbě místo úhloměru používal preclík. A co horšího, když jsme pak šli „nahoru“ po schodech – podle náčrtku – dostali jsme se do anomálního gravitačního pole, to nás úplně obrátilo a najednou jsme klouzali ze stropu.

Před zraněním nás zachránilo jen to, že se to znovu obrátilo, když jsme dopadli ze stropu na podlahu. S očima na stopkách jsem pomáhal Rufovi sebrat šípy a vydali jsme se dál. Dostávali jsme se blíž k pelechu Nenarozeného – a k Vejci.

Spojovací chodby se zužovaly a začaly být kamenité, falešné zatáčky byly těsné a cesta byla podstatně složitější – a světlo se začínalo vytrácet.

To nebylo to nejhorší. Nemám strach ze tmy ani z těsného prostoru; klaustrofobii mám jen ve výtahu v obchodním domě, když je Dollar Day. Ale slyšel jsem krysy.

Krysy, strašnou spoustu krys, běhaly a kvičely na zdech kolem nás, pod námi, nad námi. Začal jsem se potit a litoval jsem, že jsem do sebe nalil tolik vody. Tma a stísněnost se horšily, až jsme se plazili těsným tunelem ve skále, po břiše, kousek po kousku v absolutní tmě, jako bysme lezli tunelem z Chateau d'If… a krysy šly teď za námi, pištěly a dělaly rámus.

Ne, nekřičel jsem. Star byla za mnou a nekřičela a nestěžovala si na zranění na ruce – tak jsem ani já nemohl křičet. Ťukla mě vždycky do nohy, když se přiblížila, aby mi dala znamení, že je v pořádku a že Rufo je taky OK. Nevysilovali jsme se mluvením.

Uviděl jsem něco, co mizelo, dva duchy světla vpředu, zastavil jsem se a zíral. Zamrkal jsem a znovu zíral. Potom jsem zašeptal Star: „Něco vidím. Zůstaň tady, já tam dolezu a podívám se, co to je. Slyšíš mě?“

„Ano, milorde hrdino.“

„Řekni to Rufovi.“

Potom jsem udělal jedinej hrdinskej čin za celej svůj život: plazil jsem se dopředu. Hrdinství se dostavuje, když máte obavy, že vám přestane fungovat svěrač, když máte pocit, že nemůžete dýchat a když srdce hrozí, že se zastaví. To je přesný popis toho momentu, popis E.C. Gordona, exsvobodníka a placeného hrdiny. Byl jsem si absolutně jist, že tam ty dvě mihotavý světýlka jsou a čím víc jsem se k nim blížil, tím víc jsem si byl jist – cítil jsem tu hnusnou věc a rozeznal jsem i tvar.

Krysa. Nebyla to obyčejná krysa, jako jsou ty, co žijou ve městech na smetištích a někdy koušou děti, ale tohle byla obrovská krysa – dost velká na to, aby zablokovala celou tu krysí díru, ale zase o dost menší než jsem já, aby měla dost prostoru, když si umane na mě zaútočit – prostor, který já neměl ani trochu. Nejlepší, co jsem mohl udělat, bylo klikatě se plazit dopředu s mečem před sebou a pokoušet se mířit tak, abych ji trefil, abych ji nakrmil ocelí – protože když se mi to nepodaří a ona se přes ten meč dostane, nebudu mít nic než holé ruce a žádný prostor, abych je použil. Dostala by se mi rovnou na obličej.

Spolkl jsem kyselost, jaká se dostavuje při zvracení, a plazil jsem se dál. Zdálo se mi, že se ty oči trochu snížily, jako by se krčila a připravovala k útoku.

Ale nic se nedělo. Ta světla byla přesně ohraničená a byla moc daleko od sebe, a když jsem se připlazil asi tak o stopu nebo o dvě stopy dál, zjistil jsem (a třásl se ulehčením), že to nebyly krysí oči, ale něco jiného – něco – bylo mi jedno co.

Plazil jsem se dál. Nejen proto, že tím směrem bylo Vejce, ale pořád jsem nevěděl, co to je a dělal jsem všechno pro to, abych to věděl – dřív než řeknu Star, aby šla za mnou.

Ty „oči“ byly dvě dírky na goblénu, který zakrýval konec té krysí díry. Viděl jsem tu vyšívanou tkaninu a když jsem se k ní blížil, uvědomil jsem si, že v té látce je vada, a tou je vidět.

Za goblénem byla veliká místnost s podlahou o několik stop níž než ta, na které jsem byl já. Na vzdálenějším konci, asi tak padesát stop daleko, stál u lavičky muž a četl knížku. Dokonce jsem viděl, že zvedl oči a podíval se směrem ke mně. Vypadalo to, že zaváhal.

Já ne. Ta díra byla dost velká, takže jsem dole prostrčil jednu nohu, skočil jsem dopředu a mečem jsem odhrnul gobelín na stranu. Zakopl jsem, vyskočil znovu na nohy a postavil se do střehu.

Byl přinejmenším stejně rychlý. Odhodil knížku na lavičku, tasil meč a postupoval směrem ke mně, ještě když jsem vylézal z té díry. Zastavil se, kolena ohnutá, pevné zápěstí, levou paži měl vzadu a mířil na mě. Byl to mistr šermu a prohlížel si mě; zatím se nezajímal o to, že vzdálenost mezi našimi čepelemi byla tři čtyři stopy.

Nepospíchal jsem na něj. Existuje taktika položení se, „terč“, jak mě učili moji nejlepší šermíři, který se zbrkle vrhne vpřed a paži, zápěstí a zbraň má úplně natažené – jen útočí a ani se nepokouší se krýt. To ale funguje jenom tehdy, když to máte přesně načasované, když vidíte, že váš protivník momentálně zpomalil. Jinak je to sebevražda.

V tomto případě by to sebevražda byla; byl připraven jako kocour, záda vzpřímená. Takže jsem ho odhadnul, když si mě prohlížel. Byl to pomenší elegantní muž, na svou výšku měl trochu dlouhé paže – možná, že bych ho dostal, a možná taky ne, hlavně proto, že jeho rapír byl staromódní, delší než Lady Vivamus (tím pádem i pomalejší, pokud neměl mnohem silnější zápěstí) – a byl oblečen spíš jako v Paříži z dob Richelieu než v Karth-Hokesh. Ne, to není správně; velká černá Věž nemá žádný styl, jinak já bych byl taky mimo v tom obleku falešnýho Robina Hooda. Igli, které jsme pozabíjeli, neměli na sobě vůbec nic.

Byl to ošklivý nafoukaný malý muž se šťastným úšklebkem na rtech a největším nosem na západ od Durante – tak jsem si vzpomněl na nos svýho prvního seržanta; ten byl děsně citlivej na to, když jsme mu říkali „Schnozzola“. Ale ta podoba hned zmizela; můj první seržant se nikdy nesmál a měl malý podlý prasečí oči; a oči tohodle muže byly šťastný a pyšný

„Jseš křesťan?“ zeptal se mě.

„Co je ti do toho?“

„Nic. Tak či onak, krev je krev. Pokud jsi křesťan, vyzpovídej se. Jestli jsi pohan, volej své falešné bohy. Nedám ti víc než tři strofy. Ale jsem sentimentální, chci vědět, co zabíjím.“

„Jsem Američan.“

„To je země? Nebo nemoc? A co děláš v Hoaxu?“

,,'Hoax'? Hokesh?“

Pokrčil rameny, ale vyjádřil to jen očima, hrot jeho zbraně se nepohnul.

„Hoax, Hokesh – to je věc zeměpisu a přízvuku. Tenhle zámek byl jednou v Karpatech, takže je to 'Hokesh', pokud tak bude tvoje smrt veselejší. Teď pojď, zazpíváme si.“

Udělal výpad tak rychle a hladce, že to vypadalo, jako by levitoval, a naše čepele o sebe zazvonily, já odrážel jeho útok v sixtě a hned jsem mu rychle odpověděl útokem, kontroval – rimesa, repríza, rána a útok – fráze za sebou následovaly hladce, tak dlouho a v takových variacích, že by si divák mohl myslet, že hrajeme Grand Salute.

Ale já to věděl! Ten první výpad mě měl zabít a k tomuto cíli směřovaly všechny jeho pohyby po celou frázi. Současně opatrně sondoval, jak na tom jsem já, zkoušel moje zápěstí, sledoval mé slabé stránky, sledoval, jestli se bojím nízkých zásahů a vždycky se zase vracel nahoru; nebo to možná byl pokus o odzbrojení. Nikdy se mi nepodařil výpad, neměl jsem tu možnost; každá část fráze mi byla vnucena, jenom jsem reagoval na situaci a snažil jsem se přežít.

Během tří sekund jsem věděl, že stojím proti lepšímu šermíři než jsem sám, se zápěstím jako z ocele a ohebným jako had. Byl to jediný šermír, se kterým jsem se kdy utkal, který používal primu a oktávu – používal je, myslím, pohotově jako sixtu a kvartu. Všichni se je učí a můj mistr trval na tom, že jsem si je musel nacvičovat jako ostatních šest – ale většina šermířů je nepoužívá; můžou být jenom donuceni k tomu, aby je použili, neobratně a těsně před ztrátou bodu.

Já bych ztratil ne bod, ale svůj život – a dlouho před koncem té první dlouhé fráze jsem věděl, že můj život je to, o co přicházím, ať se to bere z které chcete strany.

A navíc při prvním třesku ten idiot začal zpívat!

Obrana, výpad – to celé slaví logiku ocele!

Tváříš se, pane, kysele?

snad chceš ten zákon pohanět? Vždyť se jím řídí celý svět!

Obrana, útok, hluk a třesk

enthymém jasný jako blesk

Jak je ti, pane? Snad ne stud?

„Ta es fatigé, sans doute?“

Bylo to dost dlouhé na přinejmenším třicet skoro úspěšných útoků na můj život a při posledním slově udělal fintu tak hladce a nečekané, jako celou dobu útočil.

„Pojď, pojď, frajere!“ říkal. „Přidej se! Nebo mám zpívat sám? Zemřeš jako klaun, na kterýho se dívaj dámy? Zpívej! – a elegantně se rozluč posledním rýmem, zatímco budeš smrtelně chroptět.“ Zadupal pravou botou jako při flamencu. „Zkus to! Cena je tak jako tak stejná.“

Ani jsem nemrkl okem, když podupával; je to starý gambit, někteří šermíři to provádějí při každém výpadu, při každé fintě a spoléhají na to, že zvuk vyleká soupeře tak, že zapomene sledovat čas, nebo že zakolísá, a tak že utrží zásah. Naposledy jsem takovéhle fintě podlehl, když jsem se ještě ani neholil.

Ale při těch jeho slovech mě něco napadlo. Jeho výpady byly krátké – plné rozpřažení je hezká hra pro flerety, příliš nebezpečná v opravdovém boji. Ale ustupoval jsem, pomalu, za mnou byla zeď. Prostě, pokud by znovu zaútočil, byl bych buď napíchnutej na tu zeď jako motýl nebo bych mohl zakopnout o něco, co nevidím, ocitnout se vzhůru nohama a být nabodnut jako papír, co se sbírá v parku na vidlici. Nemohl jsem si dovolit nechat si tuhle stěnu za zády.

A co bylo ještě horší, Star mohla každou chvíli vylézt z té krysí díry za mnou a on by ji mohl zabít v té chvíli, kdy by se pokusila na něj zaútočit, dokonce i kdyby se mi podařilo zabít ve stejné chvíli jeho. Ale kdyby se mi podařilo ho otočit – moje milovaná byla zkušená žena; žádnej „sportovec – všeuměl“ by nevydržel její ocelově tvrdý úder do zad.

Asi byl šťastný i nápad přistoupit na jeho bláznění, pokusit se rýmovat a zpívat, třeba by si se mnou hrál, třeba by ho pobavilo, co mu říkám, než mě zabije.

Ale nemohl jsem si dovolit zápas prodlužovat. Necítil jsem to, ale bodnul mě do předloktí. Bylo to jen škrábnutí, které umí Star dát do pořádku během několika minut, ale mohlo to oslabit moje zápěstí a znevýhodnit mě, když jsem bojoval nízko: Krev na rukojeti klouže.

„První strofa,“ ohlásil jsem, postoupil a otevřeně jsem zaútočil, foi–ble–á–foible. Respektoval to, neútočil, hrál si s koncem mé čepele, jemně kontroval a zlehka odrážel.

To bylo přesně to, co jsem chtěl. Začal jsem postupovat v kruhu doprava a recitoval jsem – on mě nechal:

Tydliták vám s Tydlitkem začal divou rvačku

protože mu Tydlitek

šlápl na řehtačku.

„Tak pojď, pojď, starouši!“ řekl hádavě. „Žádný tajnosti. Čest poraženým, vždycky. Tvůj rým i rytmus jsou skleslé, ta jásavá píseň by měla z tvých rtů plynout svižněji.“

„Zkusím to,“ souhlasil jsem, pořád jsem se pohyboval směrem vpravo. „Druhá sloka –

Zpívám o dvou holkách z Binninghamu.

To vám byl skandál, až mám trému…

– a rychle jsem zaútočil.

Nezabralo to tak docela. Jak jsem doufal, trochu relaxoval a evidentně očekával, že dál budu předstírat hru, pořád šolíchat jen hroty čepelí a přitom recitovat.

Zastihlo ho to úplně nepřipraveného, ale nezaskočilo ho to příliš, místo toho můj útok prudce odrazil a náhle jsme se ocitli v neudržitelné poloze, eorps–á–corps, forte–á–forte, skoro tête–á–tête.

Smál se mi do obličeje a s pružností se vrátil do původní polohy, já taky a zase jsme byli en garde. Ale něco jsem přidal. Šermovali jsme jen hroty. Hrot je mocnější než ostří, ale moje zbraň měla obojí a člověk, který si zvykne jen na hrot, si někdy přímo koleduje o ránu. Když jsme se od sebe vzdálili, ťal jsem mu mečem po hlavě.

Chtěl jsem ji roztít. Nebyl na to čas, neměl jsem na to dost síly, ale rozřízl jsem mu čelo na pravé straně skoro až k obočí.

„Touché!“ křičel. „Dobrá rána. A hezkej zpěv. Tak to dojedeme.“

„Dobře,“ souhlasil jsem, bojoval jsem opatrně a čekal jsem, že mu krev začne téct do očí. Rána na temeni hlavy krvácí nejvíc ze všech svalových zranění a na to jsem spoléhal. A boj s mečem je zvláštní věc; ve skutečnosti doopravdy nemyslíte, na to je tahle hra moc rychlá. Vaše zápěstí myslí a dává znamení vašim nohám a tělu, co mají dělat, obchází mozek – a všechno to vaše přemýšlení následuje později, ukládáte si informace jako programovaný počítač.

Pokračoval jsem:

„Teď jsou na lavici obžalovaných

za ukradení…“

Zasáhl jsem ho do předloktí – tak jako on mě, ale hůř. Myslel jsem si, že už ho mám a – přitlačil jsem. Ale udělal něco, o čem jsem sice už slyšel, ale nikdy jsem to na vlastní oči neviděl: Rychle ustoupil, vyhodil zbraň do vzduchu a vyměnil si ruce.

Nebylo mi pomoci. Šermíř pravák strašně nerad bojuje s levákem; všechno je mimo rovnováhu; zatímco levák použije část čepele pravoruké většiny, nestačíte to sledovat – a tenhle syn čarodějnice měl levou ruku stejně silnou a stejně zručnou. A co bylo horší, teď stál proti mě s tím okem, které neměl zalité krví.

Znovu mě bodnul, tentokrát do čéšky, bylo to jako oheň a hodně mě to zpomalilo. Bez ohledu na jeho rány – horší než moje – jsem věděl, že už dlouho nevydržím. Znovu jsme se dali do té kruté práce.

Existuje odveta v sekondě, šíleně nebezpečná, ale perfektní – když se vám povede. Několik zápasů v épée jsem takhle vyhrál – to v sázce byly jen body. Začíná se ze sixty; napřed váš protihráč kontruje. Místo odražení do kvarty stisknete a škrtíte, kloužete pořád níž a kolem jeho čepele a pořád se pohybujete spirálovitě, až zasáhnete hrotem maso. Nebo můžete tlouci, kontrovat a škrtit, začínáte od sixty a tak to od sebe odrazíte.

Nedostatkem téhle metody je to, že pokud všechno není provedeno dokonale, je pozdě na odražení a na ripostu; sami pak naletíte vlastní hrudí na hrot jeho zbraně.

Nepokoušel jsem se s tím začínat, ne proti tomuhle šermíři; jen jsem na to myslel.

Pokračovali jsme v šermování, oba výborně. Potom kousek ustoupil a při tom kontroval a uklouzl po vlastní krvi.

Do mého zápěstí vjela nová síla, začal jsem jím spirálovitě pohybovat a dobře jsem to škrtil do sekondy – a moje čepel projela jeho tělem.

Vypadal překvapeně, ztuhnul, a po chvíli klesl na kolena, když mu rukojeť vypadla z ruky. Musel jsem postoupit dopředu s čepelí, když spadl, pak jsem se snažil vytáhnout mu ji z těla.

Uchopil ji. „Ne, ne, příteli, prosím tě, nech ji tam. Na chvíli to zdusí víno. Máš ostrou logiku a to mě dojímá. Vaše jméno, pane?“

„Oscar z Gordonu.“

„Dobré jméno. Člověk by se neměl nechat zabít neznámým. Řekni mi, Oscare z Gordonu, viděl jsi Carcassonne?“

„Ne.“

„Tak se tam podívej. Miluj děvče, zabij muže, napiš knihu, leť na Měsíc – já to všechno už udělal.“ Těžce dýchal a z úst mu vytékala růžová pěna. „Dokonce na mě spadl dům. Taková devastace rozumu! Co to je za čest, když kmen nabodne tvoji hlavu? 'Hlavu?' holbu? hnědavou, hranou – holič! – když kmen nabodne tvého holiče. Ty jsi oholil mého holiče.“

Zajíkl se a pokračoval: „Stmívá se. Pojď, dáme si dary a rozloučíme se jako přátelé, jestli chceš. Napřed můj dar, má dvě části. První: Jsi šťastný člověk, nezemřeš v posteli.“

„Řek bych, že ne.“

„Prosím. Druhá: Břitva Priara Guillauma nikdy neholila holiče, je to moc hloupý. A teď, tvůj dar, starouši – a pospěš si, potřebuji to. Ale nejdřív – jak jsi udělal ten limerick na závěr?“

Řekl jsem mu to. Odpověděl mi, velmi slabě, skoro chroptěl: „Dobře. Zkoušej to dál. Teď mi dej svůj dar, já jsem už úplně připravený.“ Pokoušel se pokřižovat.

Udělil jsem mu milost, unaveně jsem vstal, šel jsem k lavičce a sesul jsem se na ni, potom jsem očistil obě ostří, napřed malý Solingen, potom jsem mnohem pečlivěji dal do pořádku Lady Vivamus. Podařilo se mi vstát a pozdravit ho čistým mečem. Byla to pro mě čest, poznat takového muže.

Litoval jsem, že jsem se ho nezeptal, jak se jmenuje. Vypadalo to, že si myslí, že to vím.

Ztěžka jsem dosedl na goblén, který zakrýval krysí díru na konci místnosti a divil jsem se, proč Star a Rufo ještě nepřišli. Všechno to řinčení oceli a mluvení…

Přemýšlel jsem o tom přechodu a křičel jsem na ně. Ale byl jsem příšerně unavený na to, abych se mohl ještě pohnout. Povzdechl jsem si a zavřel jsem oči.

V čiré chlapecké nerozvážnosti (a bezstarostnosti, za kterou mě vždycky plísnili) jsem rozbil tucet vajec. Maminka se podívala na tu spoušť a chtělo se jí brečet. Já se taky zamračil. Zadržela slzy, vzala mě jemně za rameno a řekla: „To je v pořádku, synáčku. Vejce nejsou tak důležitá.“ Ale já se styděl, tak jsem se jí vytrhl a utekl jsem.

Běžel jsem z kopce, na nic jsem nedbal a skoro jsem letěl – pak jsem si s hrůzou uvědomil, že sedím za volantem a auto se mi vymklo z rukou, nedalo se řídit. Hledal jsem brzdový pedál, nemohl jsem ho najít a propadl jsem panice… pak jsem ho našel – a poznal jsem ten kašovitý pocit, který znamená, že nemáte tlak v brzdové kapalině. Něco bylo přede mnou na cestě, ale já to neviděl. Nemohl jsem dokonce ani otočit hlavu, a něco mi napadalo do očí. Otočil jsem volantem a nic se nestalo – byl ulomený.

Slyšel jsem křik, jak jsme narazili – a probudil jsem se v posteli, s trhnutím, a ten křik – to jsem byl já. Bylo jasné, že přijdu pozdě do školy, příšerná pohana. Agónie hanebnosti, protože školní dvůr zel prázdnotou; ostatní děti, vymydlené a slušné, byly už na svých místech a já nemohl za nic na světě najít svou třídu. Dokonce jsem nestihl jít ani na záchod a teď jsem seděl ve své lavici se staženýma kalhotama, připraven udělat to, co jsem nestačil, než jsem odešel z domova, a všechny děti se hlásily, ale učitelka vyvolala mě. Nemohl jsem vstát, abych odpověděl; nejenže jsem měl stažené kalhoty, já je vůbec neměl a kdybych vstal, tak by se mi všichni kluci smáli a holky by se hihňaly a dívaly by se jinam se zvednutými nosy. Ale nepřekonatelná hanba byla v tom, že jsem neznal odpověď na otázku!

„Tak odpověz!“ řekla učitelka příkře. „Neplýtvej časem všech svých spolužáků, E.C. Ty ses neučil.“

Ne, neučil jsem se. Ale ano, učil jsem se, jenže ona napsala na tabuli „otázka 1–6“ a já si myslel, že to bylo „l a 6“ – a to, co chtěla, bylo číslo 4. Ale ona by mi nikdy nevěřila; omluva byla chabá. Za uvíznutí musíme platit, ne se omlouvat.

„Tak takhle to je, Easy,“ pokračoval můj trenér, a v hlase měl spis smutek než zlost. „Délka v yardech je dobrá, ale ty neuděláš za mák práce, dokud nepřekročíš tu brankovou čáru s vejcem schovaným pod paží.“ Ukázal mi na fotbalový míč na stole. „Tady to je. Nechal jsem ho pozlatit a napsat na něj iniciály školy už na začátku sezóny, vypadalo to s tebou tak nadějně – a já ti strašně moc věřil – tohle jsi měl na konci sezóny dostat, na večírku na oslavu vítězství.“ Svraštil obočí a mluvil, jako by se snažil být fér. „Neříkám, že jsi mohl všechno zachránit jen ty sám. Ale bereš věci příliš na lehkou váhu, Easy – třeba jen potřebuješ jiné jméno. Když se cesta zhoršuje, měl bys přidat.“ Vzdychl si. „Je to moje chyba. Měl jsem tě setřít. Místo toho jsem se k tobě snažil chovat jako táta. Ale chtěl bych, abys věděl, že nejsi jediný, kdo tím ztrácí – v mém věku už není nijak jednoduché najít si novou práci.“

Zakryl jsem si hlavu; nemohl jsem vydržet dívat se mu do očí. Ale nebyli jsme sami; někdo mi třásl ramenem. „Gordone!“

„Nech mě na pokoji!“

„Vstávej, Gordone, a dej se do kupy. Jsi v pěkný kaši.“

To jsem byl docela určitě, to jsem věděl hned, jak jsem překročil práh kanceláře. V ústech jsem cítil kyselost po zvratcích a celkově jsem se cítil příšerně – jako kdyby přes moje tělo přeběhlo stádo buvolů a celýho mě podupali. A byli pěkně špinaví.

První seržant se na mě ani nepodíval, když jsem vešel, napřed mě nechal stát a potit se. Když zvedl zrak, aby začal mluvit, prohlédl si mě od hlavy k patě.

Potom mluvil pomalu, abych si mohl vychutnat každé jeho slovo.

„Překročil jsi dovolenou, terorizoval jsi a zranil domorodé ženy, zpronevěřil jsi vládní majetek… choval jsi se skandálně… porušil jsi kázeň a mluvil jsi sprostě… nenechal ses zavřít… ohrožoval jsi člena vojenské policie – Gordone, proč jsi neukrad koně? Zloděje koní v těchhle končinách věšíme. Všechno by to bylo mnohem jednodušší.“

Smál se vlastnímu důvtipu. Ten starej bastard si vždycky myslel, že je vtipnej. Napůl měl pravdu.

Houby mi záleželo na tom, co říkal. Tupě jsem si uvědomoval, že to všechno byl jenom sen, další z těch snů, co jsem v poslední době měl moc často, když jsem se snažil dostat se ven z ty bolavý džungle. Ani ona neexistovala doopravdy. Moje – jak se jmenuje? – i její jméno jsem si vymyslel. Star. Moje šťastná hvězda – Star, miláčku, ty neexistuješ!

Pokračoval: „Vidím, že jsi si sundal výložky. No, to jenom ušetří čas. Bez uniformy. Neoholen. A máš špinavé šaty! Gordone, ty jsi hanba armády Spojených států. To víš, ne? A z toho se jen tak nedostaneš. Žádná identifikace, nepoužíváš ani svoje jméno. Tak, Evelyne Cyrile, milej chlapče, teď začneme používat tvoje pravé jméno. Oficiálně.“

Otočil se dokola na otočném křesle – nikdy z něj nezved svůj velkej zadek; od ty doby, co ho poslali do Asie, neměl žádný hlídky. „Jen na jednu věc jsem zvědavý. Kde jsi získal tohle? A proč jsi to chtěl ukrást?“ A ukázal na bedýnku za svým stolem.

Poznal jsem, co v tom je, i když to bylo pozlacené, a vzpomněl jsem si, kdy naposled jsem to viděl, i když teď to bylo pokryto zvláštním lepkavým černým blátem z jihovýchodní Asie. Šel jsem k němu. „To je moje!“

„Ne, ne!“ řekl ostře. „Pálí, pálí, chlapečku.“ Přemístil fotbalový míč kousek dozadu. „Když je to kradený, tak to neznamená, že je to tvoje. Zabavil jsem to jako důkaz. Pro tvoji informaci, ty falešný hrdino, doktoři si myslí, že umře.“

„Kdo?“

„Co tě zajímá kdo? V Bangkoku jsi mu zasadil dvě rány a nevěděl jsi ani, jak se jmenuje, když jsi ho zabil. Není možný, abys ničil domorodce jen proto, že se cítíš svěží – mají svá práva, možná, žes to neslyšel. Máš je ničit jenom tehdy a tam, kde ti to přikážeme.“

Najednou se usmál. Nedocenil jsem ho. Najednou jsem si uvědomil, že se tím dlouhým špičatým nosem a krví podlitýma očima strašně podobá kryse.

Ale on se dál usmíval a řekl: „Evelyne, hochu, možná sis ty výložky sundal trochu brzy.“

„Co?“

„Ano. Možná, že je nějaký způsob, jak se z toho dostat. Sedni si.“ Zopakoval ostře: „'Sedni si' jsem řekl. Kdyby bylo po mým, tak prostě vezmem Section–Eight a zapomeneme na tebe – nic z tebe nezbyde. Ale tvůj velitel má jiný názor – prima nápad, kterej může zavřít celou tvojí knížku. Na dnešní noc je plánován nálet. Takže,“ naklonil se, vzal láhev whisky Čtyři růže, postavil na stůl dvě skleničky a nalil dva drinky, „napij se.“

Všichni o té láhvi věděli – všichni až na velitele, možná. Ale hlavní seržant nikdy nikomu nenabídl nic k pití – až na jeden případ, kdy své oběti řekl, že ho doporučil předvést před vojenský soud.

„Ne, díky.“

„Pojď, dej si. Chlup psa. Budeš to potřebovat. Pak si dej sprchu, abys vypadal slušně, i když nejsi slušnej, než se setkáš s velitelem.“

Stoupl jsem si. Chtěl jsem ten drink, potřeboval jsem ho. Spokojil bych se s nejhorším utrejchem – Čtyři růže jsou pěkně jemný – spokojil bych se s ohnivou vodou – jak se jmenuje? – ta, co mi skoro proděravěla ušní bubínky.

Ale nechtěl jsem to pít s ním. Nechtěl jsem tady pít vůbec nic. Ani jíst.

Plivnul jsem mu do obličeje.

Byl úplně šokovaný a začal se rozplývat. Vytasil jsem meč a vrazil jsem ho do něj.

Setmělo se, ale já pořád ležel, chvíli jsem byl na kontaktu a chvíli ne.