Cesta slávy - kapitola XVII.
XVII
Byli jsme
ve velké osmiboké místnosti s nádhernými stříbrnými stěnami.
„– a moje
babička,“ dokončil Rufo.
„Ne
'vládkyně‘,“ protestovala Star. „To je špatný výraz.“
„Je to
dost blízké slovo.“
„A co se
toho ostatního týče, to je moje smůla, ne chyba.“ Star vyskočila na nohy, už
nevypadala tak unavená, jednou rukou mě vzala kolem pasu, a ve druhé držela
Fénixovo Vejce. „Miláčku, já jsem tak šťastná! Vítám tě doma, můj hrdino!“
„Kde?“ Byl
jsem ubitý – překonali jsme příliš mnoho časových pásem, bylo toho moc, všechno
to bylo tak rychlé.
„Doma. U
mne doma. Teď je to i tvůj domov – pokud to přijmeš. Náš domov.“
„Hm, aha…
moje vládkyně.“
Dupla
nohou. „Neříkej mi tak!“
„Správné
oslovení,“ řekl Rufo, „je Vaše Moudrosti. Je to tak, Vaše Moudrosti?“
„Ale Rufo,
mlč. Přines nám šaty.“
Potřásl
hlavou. „Válka je za námi a právě jsem dostal zaplaceno. Dones si ty šaty sama,
babi.“
„Rufo, ty
jsi nemožný.“
„Naplácáš
mi. babi?“
„To
určitě, pokud mi nepřestaneš říkat 'babi'.“ Najednou mi podala Vejce, objala
Rufa a políbila ho. „Ne, babička ti nenaplácá,“ řekla něžně. „Vždycky jsi byl
zlobivé dítě a nikdy nezapomenu, jak jsi mi dával do postele ústřice. Ale řekla
bych, že jsi z toho vyšel se ctí – od babičky.“ Znovu ho políbila a čuchala mu
chomáč bílých vlasů. „Babička tě má ráda. Babička tě vždycky bude mít ráda.
Hned po Oscarovi; řekla bych, že jsi skoro dokonalý – až na to, že jsi nesnesitelný,
prolhaný, rozmazlený, neposlušný a neuctivý klacek.“
„Touž je
lepší,“ řekl. „Ještě jednou si to zopakuj, totéž si myslím já o tobě. Co si
chceš obléknout?“
„Mmm…
přines spoustu věcí. Už je to strašně dávno, co jsem se slušně oblékla.“
Otočila se
ke mně. „Co by sis chtěl vzít, můj hrdino?“
„Nevím.
Nevím vůbec nic. Jak myslíš ty – Vaše Moudrosti.“
„Ale,
miláčku, prosím tě, neříkej mi tak. Nikdy.“ Najednou to vypadalo, jako by se jí
chtělo brečet.
„Dobře.
Tak jak ti mám říkat?“
„Star je
jméno, které jsi mi dal. Jestli máš potřebu říkat mi jinak, můžeš třeba zkusit
tvoji 'princeznu'. Nejsem princezna – a nejsem ani Vládkyně; to je jen špatný
překlad. Ale líbí se mi být 'tvoje princezna' – tak jak to říkáš ty. Nebo třeba
'živá holka' nebo cokoli z té spousty výrazů, kterými jsi mě oslovoval.“
Vzhlédla ke mě velmi klidně. „Tak jako před tím. Navždycky.“
„Zkusím
to… moje princezno.“
„Můj
hrdino.“
„Ale zdá
se, že toho spoustu ještě nevím.“
Přešla z
angličtiny do nevijštiny. „Milorde muži, chtěla jsem ti říct všechno. Opravdu.
A milordovi by se mělo všechno říct. Ale strašně jsem se bála toho, že ti to
řeknu moc brzy a že odmítneš jít se mnou. Ne do Černé věže, ale sem. Ke mně
domů.“
„Třeba to
bylo moudré,“ odpověděl jsem ve stejném jazyce. „Ale já jsem tady, milady ženo
– moje princezno. Tak mi to řekni. Chci to.“
Přešla
zpátky do angličtiny. „Řeknu, řeknu. Ale bude to nějakou dobu trvat. Miláčku,
budeš ještě chvíli držet své koně na uzdě? Musíš mít se mnou trpělivost, lásko
moje!“
„Tak jo,“
souhlasil jsem. „Jsem s tebou, ale, hele, já tady neznám ani ulice v nejbližším
okolí, budu potřebovat poradit. Pamatuješ si na tu chybu, kterou jsem udělal u
Jocka, jen z neznalosti místních zvyků.“
„Ano,
drahý, já ti poradím. Ale nic se neboj, zvyky jsou tady jednoduché. Primitivní
společnosti jsou vždycky složitější než ty civilizované – a tahle společnost
primitivní není.“ Rufo jí potom k nohám hodil celou hromadu oblečení. Otočila
se, pořád mě ještě držela za ruku, dala si prst na pusu a vypadala velmi
soustředěně, skoro ustaraně. „Tak se na to podíváme. Co si vezmu na sebe?“
Celek je
relativně podstatnější; uvedu jen hrubé náčrtky.
Center je
hlavní planeta Dvaceti vesmírů. Ale Star nebyla „vládkyně“, protože to není
říše.
Dál jí
budu říkat „Star“, protože už měla stovky jmen a tomu území budu říkat „říše“,
protože žádné jiné slovo se neblíží realitě a k „vládcům“ a „vládkyním“ zařadím
rovněž vládkyni, mou ženu.
Nikdo neví,
kolik vlastně existuje vesmírů. Teorie jsou bez hranic: jakákoli a všechny
možnosti v neomezeném počtu kombinací „přírodních“ zákonů; každý jejich soubor
odpovídá určitému vesmíru. Ale to je jen teorie a Occamova břitva je příliš
tupá. Všechno, co je o Dvaceti vesmírech známo, je to, že dvacet jich bylo
objeveno, že každý z nich má vlastní zákony a že většina z nich má planety nebo
někdy „místa“, kde žijí lidské bytosti. Ani se nebudu pokoušet vysvětlovat, co
žije někde jinde.
Dvacet
vesmírů obsahuje mnoho skutečných říší. Naše Galaxie v našem vesmíru má své
hvězdné říše – Galaxie je tak veliká, že lidská rasa dosud nikdy nepotkala
jinou, byla chráněna Branami, které spojují vesmíry. U některých planet se o
žádných Branách dosud neví. Země jich má mnoho a to jediné jí přidává na
důležitosti; jinak je považována za planetu zaostalou.
Před sedmi
tisíci lety se zrodila myšlenka, jak vyřešit politické problémy, které se pro
svou náročnost nedaly zvládnout. Napřed bylo všechno umírněné: Jak ovládnout
planetu, aniž by byla zničena? Mezi obyvateli této planety byli experti v
oblasti kybernetiky, ale jinak jen stěží dosahovali naší úrovně; ještě pálili
stodoly, aby pochytali krysy do soustrojí. Tito experimentátoři si vybrali
vynikajícího vládce a zkoušeli mu pomáhat.
Nikdo
nevěděl, proč je tenhle chlápek tak úspěšný, ale byl a to stačilo; s teorií se
nezatěžovali. Poskytli mu kybernetickou pomoc, zaznamenali pro něj všechny
krize ve své historii, všechny známé podrobnosti, co bylo podniknuto, a
výsledky všech akcí a všechno to udělali tak, že s tím mohl nakládat jako s
vlastní pamětí.
Fungovalo
to. Po čase měl pod kontrolou celou planetu – byla to planeta Center; tehdy se
ovšem jmenovala jinak. Neovládal ji, nebyl to vládce, řešil jen její složité
problémy.
Zaznamenali
taky všechno, co tenhle první „vládce“ udělal dobře i špatně, tak, aby se tím
jeho následník mohl řídit.
Fénixovo
Vejce je kybernetický záznam zkušeností dvouset tří „vládců“ a „vládkyň“;
většina z nich „vládla“ všem známým vesmírům. Tak jako skládací bedýnka je i
tohle vejce vevnitř větší než venku. Při použití je větší než Velká pyramida.
Legendy o
Fénixovi se rozšířily po vesmírech: tvor, který umírá, ale je nesmrtelný, vždy
znovu vstává ze svého popela. To Vejce je takovým divem, protože teď je už
mnohem víc, než knihovna záznamů; je to přetisk veškerých zkušeností všech
vládců od Jeho Moudrosti IX. po Její Moudrost CCIV., Mrs. Oscar Gordon. Ty
všechny se tisknou přímo do paměti jejich vynikajících osobností.
Úřad není
dědičný. Mezi předky Star patří Jeho Moudrost I. a většina dalších Moudrostí –
ale milióny jiných lidí mají také takovou „královskou“ krev. Jejího vnuka Rufa
nevybrali, i když má všechny předky stejné jako ona sama. Nebo to možná odmítl.
Nikdy jsem se na to neptal, to by mu mohlo připomenout dobu, kdy jeden z jeho
strýců provedl něco neuváženého a svérázného. A taky to není věc, na kterou by
se člověk ptal.
Když je to
jednou zaznamenáno, pak výchova kandidáta zahrnuje všechno – od způsobu, jak
uvařit dršťky, až po nejvyšší matematiku – včetně všech forem boje, protože už
před tisíciletím přišli na to, že je lepší, aby i přes veškerý dozor uměl
vybraný jedinec bojovat sám jako kotoučová pila. Narazil jsem na to, když jsem
své milované položil nepatřičnou otázku.
Pořád jsem
se snažil zvyknout si na fakt, že jsem se oženil s babičkou, jejíž vnuk vypadal
starší než já, a byl dokonce ještě starší, než vypadal. Lidé na planetě Center
žijí stejně déle než my a Star i Rufo absolvovali kúru „Dlouhého života“. Je
třeba si na to zvyknout. Zeptal jsem se Star: „Jak dlouho vy 'Moudrosti'
žijete?“
„Moc
dlouho ne,“ odpověděla skoro hrubě. „Obvykle jsme úkladně zavražděni.“
(Ta moje
upovídaná huba –)
Výcvik
kandidáta v sobě zahrnuje cestování do mnoha světů – ne na všechny planety nebo
místa obydlená lidskými bytostmi; tak dlouho nikdo nežije – ale na mnohé z
nich. Když kandidát tohle všechno absolvuje a je vybrán jako dědic, začíná
práce postgraduální: Vejce samotné. Do nitra dědice byly vtisknuty paměti,
samotné osobnosti předchozích vládců. On nebo ona se mezi ně včleňují. Star-Plus.
Supernova. Její Moudrost.
Dominantní
je živá osobnost, ale jsou v ní i všichni ti lidé. Bez použití Vejce si Star
může vzpomenout na všechno, co se přihodilo lidem mrtvým již staletí. S Vejcem
– když se sama zapojí do kybernetu – má v živé paměti všech sedm tisíc let.
Jako by se všechno stalo teprve včera.
Star se mi
přiznala, že váhala deset let, než nominaci přijala. Nechtěla být všemi těmi
lidmi, chtěla být pořád sama sebou, chtěla žít po svém. Ale metody používané
při výběru kandidátů (neznám je, ale jsou uloženy ve Vejci) jsou téměř
neomylné; jen tři odmítli.
Když se
Star stala vládkyní, začala druhá část jejího výcviku, při níž měla do sebe
vstřebat jen sedm svých předchůdců. Vtisknutí netrvá dlouho, ale člověk si musí
mezi těmi vtisky odpočinout – protože do sebe musí dostat všechno, co se mu
stalo, to špatné i to dobré: doba, kdy v dětství byl krutý ke zvířátku a stud,
který ho za to pronásledoval v dospívání, ztráta panictví, nesnesitelně tragická
doba, kdy udělal chybu, skutečně vážnou chybu – tohle všechno.
„Musím se
na jejich chybách učit,“ řekla mi Star. „Jen chybami se člověk učí.“
Takže celá
ta únavná procedura je založená na tom, že jedna osoba se stává subjektem všech
chyb v průběhu sedmi tisíc let.
Naštěstí
není třeba to Vejce používat moc často. Většinu času mohla být Star sama sebou,
už si nemusíte dělat starosti se zafixovanými pamětmi tak, jako v době, než se
člověk dostane přes tu ošklivou značku ve druhém stupni. Většinu problémů mohla
Star řešit výstřelem od boku – žádné útočiště v Černém pokoji a naprostá spolupráce.
Při tomto
empirickém ovládání říše se vyvinula jedna odpověď na většinu problémů. Ta
byla: Nedělej nic.
Vždy dobrý
král, nikdy despotický král – „Žij a nech žít.“ „Nechme to všechno být.“ „Čas
je nejlepší lékař.“ „Nehas, co tě nepálí.“ „Nech je o samotě a oni se vrátí
domů a budou vrtět ocásky.“
Dokonce i
pozitivní výnosy impéria měly obvykle negativní formu: Nezpůsobíš explozi
sousední planety. (Vyhoď do vzduchu svou vlastní, jestli chceš.) Ruce pryč od
stráží u Bran. Nevyžaduj soud nebo budeš souzen ty sám.
A hlavně –
nedopusť, aby se vážné problémy staly předmětem lidového hlasování. Neexistuje
žádné pravidlo proti místní demokracii, jen v imperiálních záležitostech. Starý
Rufo – pardon, doktor Rufo, nejuznávanější komparativní kulturolog – Rufo mi s
pocitem lehké odtažitosti řekl, že každá lidská rasa zkouší všechny politické
formy a že demokracii využívají mnohé primitivní společnosti… ale nevěděl o
žádné civilizované planetě, kde by fungovala v praxi, protože Vox Populi, Vox
Dei překládá jako: „Proboha, jak jsme se dostali do tohodle průšvihu!“
Ale Rufo
tvrdil, že má demokracii rád – vždycky když byl v depresi, citoval Washingtona,
a řádění francouzského parlamentu podle něj zaostávalo za řáděním Francouzek.
Ptal jsem
se ho, jak vlastně vyspělé společnosti řídí běh událostí.
Svraštil
obočí.
„Většinou
neřídí.“
To
popisovalo vládkyni Dvaceti vesmírů. Většinou neřídila nic.
Ale někdy
přece jen. Mohla říct: „Tahle nepříjemná záležitost se vyřeší, když toho, kdo
ji způsobil, tamhle toho – Jak se jmenuješ? Tys tou kozí bradkou – vezmete a
zastřelíte. Udělejte to hned.“ (Byl jsem při tom. Hned to udělali. Byl to
vedoucí delegace, která za ní přišla s problémem – jednalo se o nějaký
rozruch kolem mezigalaktických obchodních říší v VII. vesmíru – a zástupce
hlavy delegace mu svázal ruce a jeho vlastní delegáti ho vyvlekli ven a zabili
ho. Star dál pila kávu. Je to lepší kafe, než to, co jsme dostávali tam doma, a
já byl tak rozčílenej, že jsem se polil.)
Vládce
nemá žádnou moc. Přesto, kdyby se Star rozhodla odstranit nějakou planetu,
budou mít lidi spoustu práce a na té obloze bude nova. Star to nikdy neudělala,
ale v minulosti se to stalo. Nebylo to moc často – Jeho Moudrost bude hledat svoji duši (a Vejce) dlouho předtím,
než vydá definitivní výnos, a to i v případě, kdy mu jeho zbytnělý zdravý
selský rozum napovídá, že jiné řešení neexistuje.
Vládce je
jediným původcem říšského práva, jediným soudcem a jediným vykonavatelem – a
pracuje velmi málo a neexistuje žádný způsob, kterým by prosadil svá pravidla.
To, co on nebo ona dělá, má svou obrovskou prestiž pramenící ze systému, který
byl vyvinut za sedm tisíciletí. Tento nesystém drží pohromadě bez jakékoli
soudržnosti, stejnorodosti, nikdy nedosahuje dokonalosti, nemá utopie – jen
odpovědi dostačující pro překlenutí konkrétní situace, se spoustou nepřesností
a prostorem pro mnohé způsoby a přístupy.
Místní
problémy zůstávají místními problémy. Vraždění dětí? – jsou to vaše děti, vaše
planeta. Rodičovská sdružení, cenzura filmů, pomoc při pohromách – pro řešení
toho všeho je říše těžkopádně zbytečná.
Krize s
Vejcem začala dlouho před tím, než jsem se narodil. Jeho Moudrost CCIII. byl
zavražděn a současně bylo ukradeno Vejce. Nějací zloduchové chtěli získat moc –
a Vejce se svými jedinečnými informacemi v sobě ukrývalo klíč k takové moci, o
níž se Genghisu Khanovi nikdy ani nezdálo.
Proč chce
někdo mít moc? Já tomu nerozumím. Ale někdo ji skutečně chce mít a bylo tomu
tak i dříve.
Takže Star
nastoupila do své funkce napůl připravená, v tu dobu říše zažívala svoji
největší krizi a ona byla odříznuta od studnice Moudrosti..
Ale nebyla
bezmocná. Měla v sobě vtisknuty zkušenosti sedmi supermoudrých mužů a musela
zachránit celý kybernetický počítačový systém, který byl ukryt v té jedinečné
věci známé jako Vejce. Napřed musela zjistit, co se s Vejcem stalo. Nebylo
bezpečné zahájit útok na planetu zloduchů; to mohlo Vejce zničit.
Jedním z
možných způsobů bylo přemluvit nějakého muže, pokud by vládkyni nevadilo, že ho
zneužije. Star to nevadilo. Nemám na mysli nic tak ukrutného, jako je třeba
skřipec nebo kleště. Bylo to spíš jako loupání cibule a oloupáno bylo několik
mužů.
Karth-Hokesh
je tak mrtvý, že byl pojmenován po jediném průzkumníkovi, který tu zemi
navštívil a vrátil se odtud živý. (My jsme byli v „druhotné zahradě“, zbytek je
mnohem horší.) Zloduši se nepokoušeli tam zůstat; jen tam ukryli Vejce a
postavili stráže a nalíčili ty hloupé pasti – všude kolem a na cesty, které k
Vejci vedly.
Zeptal
jsem se Rufa: „K čemu tam to Vejce bylo?“
„K ničemu,“
souhlasil se mnou. „Ale brzy přišli nato, že je k ničemu naprosto všude – bez
ní. Potřebovali buď vnitřek toho Vejce… nebo Její Moudrost. Neuměli to Vejce
otevřít. Jedině ona sama ho umí otevřít. Tak na ní nalíčili past. Zajmout Její
Moudrost nebo ji zabít – raději ji zajmout, zabít ji, jen když to bude nutné, a
potom zkusit získat klíč od lidí tady na planetě Center. Ale tu druhou variantu
neriskovali, dokud byla naživu.“
Star
zahájila průzkum, aby zjistila, jak nejlíp získat Vejce. Napadnout Karth-Hokesh?
Stroje řekly: „Proboha, ne!“ Já bych taky řekl ne. Jak lze provést invazi na
místě, kde člověk nejenže nemůže nic jíst ani pít, ale kde ani nemůže dýchat
vzduch déle než několik hodin? Když by totální útok zničil to, co chcete
získat? Když vaším předmostím jsou jen dvě omezené Brány?
Počítače
pořád chrlily hloupé odpovědi bez ohledu na to, jak byla otázka položena.
Vybraly mě.
„Hrdina“,
to je muž se silnými zády, chabého rozumu, který si velmi váží vlastního
života. A má ještě další dobré vlastnosti. Zásah takového a takového muže,
kterému by pomáhala sama Star, by mohl proběhnout úspěšně. Rufo byl přibrán
podle předtuchy, kterou měla Star (typy Její Moudrosti se rovnaly zábleskům
geniality) a stroje to potvrdily. „Já byl přidělen,“ řekl Rufo. „Tak jsem
odmítl. Ale nikdy jsem neodhadl, o co jí jde, sakra; rozmazlila mě, když jsem
byl ještě dítě.“
Následovaly
roky hledání určitého muže. (Zase mě – nikdy se nedozvím proč.) Mezitím udatní
muži sondovali situaci a nakonec mapovali Věž. Star sama taky prováděla průzkum
a seznámila se i s Nevií.
(Je Nevia
součástí „Říše“? Je a není. Na její planetě je jen jedna Brána do Karth-Hokesh,
jiná než ta z planety zloduchů; v tom spočívá její důležitost pro Říši – a Říše
pro Nevii není vůbec důležitá.)
Bylo
nejpravděpodobnější, že toho „hrdinu“ lze najít na nějaké barbarské planetě,
takové, jako je třeba Země. Star prověřovala a odmítala, probírala nekonečnou
radu kandidátů z mnoha primitivních národů, než jí čich napověděl, že bych to
mohl udělat já.
Zeptal
jsem se Rufa, jakou šanci nám dávaly stroje.
„Proč se
takhle ptáš?“
„No,
trochu toho o kybernetice vím.“
„To si
myslíš. Stejně. Předpověď zněla: Třináct procent úspěch, sedmnáct procent
nerozhodně – a sedmdesát procent smrt nás všech.“
Hvízdl
jsem.
„Ty si tak
pískej!“ řekl rozhořčeně. „Nevěděl jsi nic víc než kůň od kavalerie. Ty ses
neměl čeho bát.“
„Bál jsem
se.“
„Na to jsi
neměl čas. Bylo to tak naplánováno. Měli jsme jedinou šanci, když využijeme riskantní
rychlost a překvapení. Ale já to věděl. Synu, když jsi nám řekl, abychom
počkali, tam ve Věži, zmizel jsi a nevracel se, měl jsem takový strach, že jsem
všeho litoval.“
Když už
jsme se vydali na cestu, všechno to probíhalo tak, jak jsem to popsal. Nebo z
velké části, ale je možné, že jsem viděl spíš to, co přijímala moje mysl, než
co se skutečně dělo. Myslím „kouzlo“. Kolikrát už barbar použil slovo „kouzlo“,
když „civilizovaný“ člověk přišel s něčím, čemu barbar nerozuměl? Jak často
jsou některé věci, jako třeba „televize“ přijímány kulturními barbary (kteří
ale přesto otočí knoflíkem), když „kouzlo“ je jediné vysvětlení, které mohou
pochopit?
Ale Star
nikdy netrvala na meči. Přijala ho, až když jsem na tom trval, jo.
Ale byl
bych zklamán, kdyby se ukázalo, že všechno, co jsem viděl, je něco, co Western
Electric postaví, až Bell Labs vymýtí všechny štěnice. Nějaké kouzlo v tom být
musí, někde, jen pro tu chuť.
Ale ano,
uspání při prvním tranzitu se konalo jenom proto, aby se ten hloupý barbar
nebál. A přejezd na „černých márách“ – to byla post-hypnotická sugesce
provedená odborníkem, mojí ženou.
Už jsem říkal, co se stalo se zloduchy? Nic. Jejich Brána byla rozbořena; zůstali v izolaci a budou v ní tak dlouho, dokud nebudou cestovat po hvězdách. Jsou docela dobrá, ta nedbalá říšská kritéria. Jejich Moudrosti nikdy nejsou záštiplně.