Cesta slávy - kapitola XXII.
XXII
Vrátil
jsem se k rýsovacímu prknu, po večerech jsem se povaloval nad knížkami, trochu
jsem se díval na televizi, o víkendech jsem šermoval.
Ale pořád
jsem mel tenhle sen.
Poprvé se
mi zdál, hned jak jsem přijal tu práci, a teď se mi zdá každou noc.
Jdu po
dlouhé, dlouhé cestě, jdu zátočinou a nahoře přede mnou je zámek, je krásný, na
věžičkách vlají klubovní vlajky a k jeho padacímu mostu vede klikatá cesta. Ale
já vím, já prostě vím, že tam v hlavní věži je zajatá princezna.
Tahle část
snu je vždycky stejná. Liší se jen v detailech. Později ten klidný mužíček z
Internal Revenue vstoupí na cestu a říká mi, že se tady musí platit – o deset
procent víc, než jsem kdy dostal.
Jindy je
to zase policajt, který se naklání k mému koni (někdy má čtyři nohy, někdy osm)
a vypisuje mi blokovou pokutu za narušování plynulosti dopravy, za to, že mám
propadlý řidičák, že jsem nerespektoval stopku a za to, že prostě hrubě narušuju
pravidla. Ptal se mně, jestli vůbec mám povolení na řidičák – a říká, že
pravidla hry vyžadují, abych označil visačkou každého zabitého draka.
Jindy tou
zatáčkou projdu a proti mně se rozjede v pěti proudech doprava na dálnici. To
je nejhorší.
Začal jsem
psát po té, kdy jsem začal mít tyhle sny. Nemůžu jít k psychiatrovi a říct mu:
„Hele, doktore, já jsem hrdina z povolání a moje žena je vládkyně v jiném
vesmíru –“ Dokonce jsem se neodvážil ani lhát tomu instruktorovi o tom, jak mě
rodiče jako dítě zkazili (nezkazili mě) a jak jsem se dověděl o holčičkách (to
je moje věc).
Rozhodl
jsem se, že to všechno řeknu psacímu stroji.
Zlepšilo
to sice moje pocity, ale ty sny mám pořád dál. Ale naučil jsem se nové slovo:
„asimilovaný v kultuře“. To je to, co se stane, když se příslušník jedné
kultury dostane do kultury jiné a nastává smutné období, kdy nikam nezapadá. To
jsou ti Indiáni, které vídáte v arizonských městech. Nedělají nic, dívají se do
výloh nebo prostě jen stojí. Asimilace v kultuře. Nezapadají.
Jel jsem
autobusem, abych navštívil svého ušního, nosního a krčního specialistu. Star mi
slíbila, že její terapie a terapie na Centem mě zbaví obyčejné rýmy – a tak to
skutečně i bylo; nechytím nic. Ale ani léčitel, který naordinovává Dlouhý
život, nemůže ochránit lidské tkáně před jedovatým plynem; smog LA mě dostal.
Oči mě pálily, nos se mi zacpal – dvakrát týdně jsem docházel na ty příšerné
zákroky s nosem. Obvykle jsem auto odložil a jel jsem do Wilshiru autobusem,
protože se nikde blízko nedalo zaparkovat.
V autobuse
jsem slyšel, jak si dvě zeny povídaly: ,,–ať jimi opovrhuji jak chci, člověk
prostě nemůže pořádat koktejl, aniž by nepozval Sylvesterovy.“
Bylo to
pro mě, jako by mluvily cizím jazykem. Pak jsem si to v duchu zopakoval a
porozumněl jsem těm slovům.
Ale proč
musela ty Sylvesterovy zvát?
Když jimi
opovrhovala, proč je buď neignorovala nebo se na ně nevybodla?
Ve jménu
božím, proč pořádat „koktejl party“? Lidi, kteří se navzájem zrovna nemilujou,
postávají (nikdy nestačí židle), povídají si o věcech, které je nezajímají,
pijí to, co pít nechtějí (stanovují si čas, kdy pijí?) a opijí se tak, že si
neuvědomují, že se vůbec nebaví. Proč?
Uvědomil
jsem si, že tu zdomácněla asimilace v kultuře. Nezapadal jsem.
Od té doby
jsem se vyhýbal autobusům, dostal jsem pětkrát pokutu a rozbil jsem blatník. A
taky jsem nechal studia. Zdálo se mi, že knížky jsou beze smyslu. Nebyl to ten
styl, jakým jsem studoval na Centeru.
Ale zabral
jsem se do práce projektanta. Vždycky jsem dobře rýsoval a brzy jsem se dostal
k velkým pracem.
Jednou si
mě zavolal vedoucí projektant. „Tady, Gordone, ten tvůj projekt –“
Na tuhle
práci jsem byl zvlášť pyšný. Pamatoval jsem si něco z toho, co jsem viděl na
Centeru a namaloval jsem to, vyloučil jsem pohyblivé části a vylepšil jsem
neobratný design, který se mi nelíbil. Bylo to záludné a já k tomu přidal ještě
speciální nákres.
„No?“
Podal mi
to. „Předělej to. Udělej to správně.“
Vysvětlil
jsem mu to vylepšení, a že jsem ten výkres dělal proto, abych zlepšil –
Přerušil
mě. „My nechceme, aby to bylo uděláno líp, my chceme, aby to bylo děláno našim
způsobem.“
„Jak si
přejete,“ souhlasil jsem a odešel jsem.
Můj byt se
mi v té době v pracovní dny zdál divný. Začal jsem studovat Sílu materiálů – a
odložil jsem knížku. Potom jsem vstal a díval jsem se na Lady Vivamus.
„Dum
vivimus, vivamus!“ Pískal jsem si, připnul jsem si ji, sáhl jsem na čepel a
pocítil jsem, jak celou mojí paží proběhl záchvěv.
Vrátil
jsem meč do pochvy, vzal jsem si pár věcí, cestovní šeky a hlavně hotovost a
vyšel jsem ven. Nešel jsem nikam přesně. Prostě jen tak.
Procházel
jsem se asi tak dvacet minut, když mě sebral policejní hlídkový vůz a odvezli
mě na stanici.
Proč nosím
takovou věc? Vysvětlil jsem, že gentlemani nosí meče. Kdybych jim řekl jméno
filmové společnosti, se kterou jsem přijel, její telefonní číslo by to všechno
vyjasnilo. Nebo to byla společnost televizní? Oddělení spolupracovalo, ale bylo
by rádo, aby si ho někdo všiml.
Mám vůbec
povolení na nošení tajné zbraně? Řekl jsem, že to není žádná tajná zbraň. Řekli
mi, že to tajná zbraň je – podle té pochvy. Zmínil jsem se o Ústavě; vysvětlili
mi, že v Ústavě nikde není psáno, že by občané byli oprávněni flákat se po
ulicích s takovými žabikuchy. Policajt zašeptal seržantovi: „Něco na něj máme,
seržante. Ta čepel je delší než –“ Myslím, že byla asi třípalcová. Nedělal jsem
potíže, když mi Lady Vivamus brali. Nakonec mě zamkli, meč a všechno.
Za dvě
hodiny přišel právník a ohodnotil to všechno jako „neoprávněné jednání“, byl
jsem propuštěn a ještě se mi omluvili.
Zaplatil
jsem mu, poděkoval jsem, vzal jsem si taxíka na letiště a letěl jsem do San
Francisca. Na letišti jsem si koupil velikou tašku, takovou, do níž by se dala
diagonálně uložit Lady Vivamus.
Tu noc v
San Franciscu jsem šel na večírek. Potkal jsem tam tohodle chlápka v baru a
koupil jsem mu pití a on koupil mně a já ho zdržel na oběd, pak jsme koupili
gallon vína a šli jsme na ten večírek. Vysvětloval jsem mu, proč je nutné učit
se ve škole něco, co se ve skutečnosti dělá jinak a líp. Je to tak hloupý, jako
kdyby se Indián učil volat na buvola. Buvoli jsou v zoologické zahradě!
Asimilace v kultuře – to bylo ono!
Charlie mi
říkal, že se mnou naprosto souhlasí a že jeho kamarádi to taky rádi uslyší. Tak
jsme šli a já zaplatil řidiče, aby na mě počkal, ale vzal jsem si s sebou
zavazadlo.
Charlieho
kamarádi nechtěli slyšet moje teorie, ale víno uvítali, sedl jsem si na podlahu
a poslouchal jsem lidové písně. Muži měli vousy a nečesali se. Ty vousy mi
pomohly rozeznat kluky od holek. Jedny vousy vstaly a začaly recitovat báseň.
Starý Jock by udělal líp, kdyby se upil, ale já to neřekl.
Nebyl to
večírek jako v Nevii a určitě ne jako na Centem, až na tohle: Dávaly mi
nemravné návrhy. Možná bych se i nechal zlákat, kdyby ta holka neměla na nohách
sandály. Měla špinavé palce. Vzpomněl jsem si na Zhai–ee–van a na její křehký
čisťoučký kožíšek, ty holce jsem pak poděkoval a řekl jsem jí, že jsem pod přísahou.
Vousy, co
recitovaly báseň, vstaly a zůstaly stát přede mnou. „Kámo, v jaký rvačce jsi
přišel k ty jizvě?“
Řekl jsem
mu, že to bylo v jihovýchodní Asii. Podíval se na mě s pohrdáním.
„Námezdní
voják!“
„No, ne
vždycky,“ řekl jsem mu. „Někdy bojuju i zadarmo. Jako třeba teď.“
Hodil jsem
ho ke zdi, vzal jsem si zavazadlo a vydal jsem se na letiště – a pak Seattle a
Anchorage, Aljaška a skončil jsem v Elmendorfu AFB, čistý, střízlivý a s Lady
Vivamus maskovanou jako rybářské náčiní.
Matka byla
ráda, že mě vidí, a i děti vypadaly docela potěšeně –nakoupil jsem dárky na
letišti, než jsem odletěl ze Seattlu – můj nevlastní táta taky a popovídali
jsme si spolu.
Na Aljašce
jsem udělal jednu důležitou věc; letěl jsem do Point Barrow. Tam jsem našel
něco z toho, co jsem hledal: žádný tlak, žádný pot, ne příliš mnoho lidí.
Rozhlížíte se po ledu a uvědomujete si, že v tu stranu je jenom Severní pól a
pár Eskymáků a ještě míň bílejch lidí. Eskymáci jsou vždycky tak hezký, jak je
vídáte na obrázcích. Jejich děti nikdy nebrečí, dospělí asi nikdy nejsou
naštvaný – špatnou náladu mají jen psi, kteří hlídají mezi chatrčemi.
Ale
Eskymáci jsou dneska „civilizovaní“; starý způsob života se vytrácí. V Barrow
si můžete dát čokoládový likér a letadla lítají denně po obloze, která už zítra
může být plná raket.
Pořád se
plaví v ledové tříšti, vesnice je bohatá, když uloví velrybu, napůl hladoví,
když se jim nepodaří ji ulovit. Neměří čas a zdá se, že je nic nerozhází –
zkuste se zeptat některého muže, kolik mu je let, odpoví vám: „No, už mám svoje
roky.“ Tak jako Rufo. Místo na shledanou říkají „Někdy zase!“ Někdy, v nějakém
blíže neurčeném čase se zase uvidíme.
Nechali mě
s nimi tancovat. Musíte mít rukavice (svým způsobem jsou formální jako Doral) a
tak tančíte a zpíváte s bubny – zjistil jsem, že brečím. Nevím proč. Byl to
tanec o malém starém muži, který nemá ženu a teď vidí tuleně.
Řekl jsem:
„Někdy zase!“ – a jel jsem zpátky do Anchorage a Kodaně. Z výšky 30 000 stop
vypadá Severní pól jako prérie pokrytá sněhem, až na ty černé pruhy – to je
voda. Nikdy jsem si nemyslel, že uvidím Severní pól.
Z Kodaně
jsem jel do Stockholmu, Majatta nebyla u svých rodičů, ale jen o kousek dál.
Uvařila mi tu švédskou večeři a její manžel je príma chlap. Ze Stockholmu jsem
zavolal na „osobní“ inzerát do pařížského vydání Herald Tribune, pak jsem jel
do Paříže.
Dal jsem
ten inzerát do deníku a sedl jsem si naproti Dvěma červům a naskládaným párkům
a snažil jsem se nedělat si starosti. Pozoroval jsem slečny a přemýšlel jsem,
co bych mohl dělat.
Když se
člověk chce usadit tak na čtyřicet let, nebyla by Nevia ideální místo? Dobře,
jsou tam draci. Nejsou tam mouchy, komáři, žádný smog. Žádný problémy s
parkováním, žádný dálniční komplexy, co vypadají jako diagramy před operací
břicha. Žádny semafory nikde.
Muri by
byla ráda, kdyby mě zase viděla. Možná bych si ji vzal. A možná tu, jak se
jmenovala, její sestru taky. Proč ne? Zvyky kolem svatby nejsou všude stejné
jako v Paducahu. Star by měla mít radost; ráda by byla s Jockem spřízněna
sňatkem.
Ale napřed
bych měl navštívit Star (nebo v každém případě brzy) a vyhodit tu hromadu
novejch bot pryč. Ale nezůstanu u ní. Bude to „zase někdy“, to Star bude
vyhovovat. Je to fráze, jedna z mála, která se do jazyka na Centeru dá přesně
přeložit – a znamená naprosto totéž.
„Někdy
zase“, protože jsou jiní sluhové nebo pěkné přesné kopie, někde jinde, které je
třeba zachránit. Někde. A muž musí ve svém oboru pracovat, to ví každá moudrá
manželka.
„Nemůžu
toho cestování nechat; vypiju život do dna.“ Dlouhá cesta, cesta lesem, „Tramp
Royal“ bez jakékoli jistoty, že se najíš, kde, a jak nebo kde, a jak budeš
spát, ani s kým. Ale někde je Helena Trójská a všechny její sestry a pořád je
nějaká vznešená práce, kterou je třeba udělat.
Člověk si
může za měsíc koupit celou hromadu párků a já místo snění začal soptit. Proč
se, do prčic, ten Rufo neukáže? To datum jsem si vypočítal jen tak odhadem.
Přijel Rufo? Nebo je mrtvý?
Nebo se
„nikdy nenarodil“? Jsem skutečně případ pro psychiatra a když, tak co budu
dělat? Vezmu meč. Bojím se pozorovat, co dělám – a teď se bojím se ptát. Jednou
jsem potkal starýho seržanta, třicetiletýho chlápka, který byl přesvědčen o
tom, že mu patří všechny diamantový doly v Africe; celé večery trávil tak, že o
tom schraňoval stohy dokumentů. Jsem taky tak šťastně klamán? Jsou to franky, co mi
zbylo po měsíční neschopnosti?
Dostává
někdo někdy šanci dvakrát? Zavřou se vždycky ty Dveře ve Stanu, když se na ně
přímo nedíváš? Kde se dá chytit loď do Bridgadoonu? Brácho, je to jako pošta v
Brooklynu: Nemůžeš se tam tady odtud dostat!
Dám Rufovi
ještě dva týdny –
Rufo se
ozval! Výstřižek mého inzerátu se k němu dostal, ale měl menší potíže. Víc toho
do telefonu neřekl, ale říkám si, že ho asi dostala nějaká masožravá Fraulein a
přešla přes hranice skoro sans culottes. Ale dneska večer přijede. Docela
souhlasí se změnou planet a vesmírů a říká, že ho napadá něco moc zajímavýho.
Možná je to trochu riskantní, ale není to hloupé. Určitě má v obou ohledech pravdu.
Rufo vám může ukradnout cigarety a docela určitě holku, ale věci kolem něho
nejsou ani trochu hloupé – a je schopen zemřít, když vás zezadu brání.
Takže
zítra se vydáme na Cestu slávy, kamení a všeho možného!
Nepotřebujete
zabít nějaké draky?