Phoenix site

Jesti nepochybné, že nestačí, aby byl důstojník schopný… Měl by stejně tak býti gentlemanem dostatečného vzdělání, vytříbeného chování, jeho zdvořilost by měla být bez poskvrnky a měl by míti nejkrásnějši smysl pro osobní čest… Žádný chvályhodný čin podřízeného by neměl uniknouti jeho pozornosti, i kdyby odměnou mělo býti jen slovo uznání. Naopak by neměl přehlédnouti byť i jedinou chybu kteréhokoli podřízeného.

Jakkoliv jsou pravdivé politické zásady, které se nyní snažíme prosadit… lodi samotny musí býti vedeny systémem absolutního despotismu.

Věřím, že jsem vám nyní objasnil nesmírnou zodpovědnost… Musíme konati, jak nejlépe doká­žeme, s tím, co máme.

– John Paul Jones, 14. září 1775;
výňatek z dopisu námořnímu výboru vzbouřenců
z Námořní akademie.

KAPITOLA DVANÁCTÁ

Rodger Young se opět jednou vracela na Základnu pro doplnění jak kapslemi, tak muži. Al Jenkins koupil svoji kulku, když kryl vyzvedání – a to stejný nás stálo i kaplana. A kromě toho museli nahradit mě. Měl jsem úplně nový seržantský prýmky (místo Migliaccia), ale měl jsem dojem, že je oblíkne Eso, jen co budu z lodi – byly spíš čestný, to jsem věděl, povýšení byl Jellyho způsob, jak mi usnadnit přechod na důstojnickou školu.

Ale to mi nebránilo, abych na ně nebyl hrdej. Na přistá­vací ploše Flotily jsem prošel východem s nosem v nebi a od­kráčel ke karanténní přepážce, aby mi orazítkovali rozkazy. Přitom jsem za sebou zaslechl zdvořilý, uctivý hlas: „Pro­miňte, seržante, ale právě přistál člun – je z Rodgeru.“

Otočil jsem se po hlase, přeletěl očima po jeho rukávu a viděl, že je to malý, mírně shrbený desátník, nepochybně je­den z našich –

„Otče!“

A pak už měl desátník ruce kolem mě. „Juane! Juane! Ó můj malý Johnnie!“

Políbil jsem ho, objal a začal brečet. Možná že civilista u karanténní přepážky ještě nikdy neviděl, jak se dva poddů­stojníci líbají. No, kdybych si všiml, že jenom zdvihá obočí, jednu bych mu vrazil. Ale já jsem si ho nevšímal, měl jsem jiný starosti. Musel mi připomenout, abych si vzal svý rozka­zy.

Tou dobou už jsme si osušili nosy a přestali ostatním hrát divadlo. Řekl jsem: „Otče, pojďme si najít někde nějakej koutek a sednem si a popovídáme si. Chci vědět… no, všech no!“ Zhluboka jsem se nadechl. „Myslel jsem, že jsi mrtvej.“

„Ne. Dostal jsem se k tomu dost blízko jednou nebo snad dvakrát. Ale synu… seržante – opravdu musím zjistit, odkud je ten člun. Víš –“

„Jo ten. Je z Rodger Young. Jenom jsem –“

Vypadal hrozně zklamaně. „Pak musím vyrazit, hned teď. Musím se ohlásit.“ Pak nadšeně dodal: „Ale ty se brzo vrátíš, že ano, Juanito? Nebo máš volno?“

„Á, ne.“ Rychle jsem přemýšlel. O všech těch věcech, co hýbou světem! „Koukni, otče, znám její jízdní řád. Nemusíš na palubu ještě nejmíň hodinu a něco. Ten člun se nevrací hned, bude se snažit o setkání s minimální spotřebou paliva, až Rog dokončí tenhle oblet – pokud pilot stejně nebude muset čekat na další, musí nejdřív naložit náklad.“

Váhavě řekl: „Moje rozkazy jsou okamžitě se hlásit pilo­tovi prvního vhodného člunu.“

„Otče! Otče! Musíš být tak posedlej řády? Ta dívka, kte­rá lítá s tím krámem, se nebude starat o to, jestli se nalodíš hned, nebo těsně před tím, než uzavřou vstupy. Každopádně budou odlet hlásit rozhlasem deset minut před startem a upo­zorňovat na něj. Nemůžeš ho prošvihnout.“

Nechal mě, abych ho dovedl do prázdného rohu. Jak jsme si sedali, dodal: „Poletíš tím stejným člunem, Juane? Nebo později?“

„Á –“ ukázal jsem mu svý rozkazy, zdál se mi to být nejjednodušší způsob, jak vybalit novinky. Lodi, který plujou nocí jako biblickej příběh – blbost, co je to za způsob, jak sdělovat zprávy!

Přečetl si je a v očích se mu objevily slzy a já jsem ry­chle řekl: „Koukni, otče, pokusím se vrátit zpátky – nechtěl bych se dostat k žádný jiný jednotce než k Rváčům. A s tebou u nich… já vím, že je to zklamání, ale –“

„Nejsem zklamaný, Juane.“

„Cože?“

„Jsem pyšný. Můj chlapec bude důstojníkem. Můj malý Johnnie – Ó, jsem zklamaný, to taky, dlouho jsem čekal na tento den. Ale můžu ještě trochu počkat.“ Usmál se skrz své slzy. „Dospěl jsi, hochu. A zesílil.“

„No, hádám, že jo. Ale otče, ještě nejsem důstojník a můžu být pryč z Rog jen pár dní. Myslím, někdy je vyprovodí hezky rychle a –“

„To stačí, mladý muži!“

„Cože?“

„Ty to zvládneš. A už žádný řeči o 'vyprovázení'.“ Náhle se usmál. „To je poprvé, kdy můžu říct seržantovi, aby sklapnul.“

„No… rozhodně to zkusím, otče. A jestli to zvládnu, určitě se vrátím na starou Rog. Ale –“ vzdal jsem to.

„Ano, já vím. Tvoje žádost nemusí nic znamenat, pokud pro tebe nebude místo. Nevadí. Jestli je tato hodina vše, co máme, užijeme si ji – a já jsem na tebe tolik pyšný, že se mi rozjíždí jizvy. Jak ses měl, Johnnie?“

„Dobře, celkem dobře.“ Myslel jsem si, že to nebylo tak špatný. Bude mu líp venku s Rváčema než s kteroukoliv jinou jednotkou. Všichni mí přátelé… se o něj postarají, udrží ho naživu. Budu muset poslat hlášku Esovi – otec, takový, jaký je, jim ani neřekne, že jsme příbuzní. „Otče, jak dlouho už jsi v armádě?“

„Něco přes rok.“

„A už desátník!“

Otec se temně usmál. „Dneska je dělají rychle.“

Nemusel jsem se ho ptát, co tím myslel. Ztráty. V jedno­tkách byla vždycky prázdná místa, nemohli jste dostat dost vycvičených vojáků, aby je zaplnili. Místo toho jsem řekl: „A… ale otče, ty jsi – No, myslím, nejsi kapku starej na vo­jáka? Myslím, třeba u námořnictva nebo v týlu nebo –“

„Chtěl jsem k M. P. a dostal jsem se sem!“ řekl vášnivě. „A nejsem starší než spousta seržantů – nejsem zas tak sta­rý. Synu, pouhý fakt, že jsem o dvaadvacet let starší než ty mě ještě neodsuzuje na kolečkové křeslo. A věk má taky své výhody.“

No, něco na tom bylo. Vzpomněl jsem si, jak to seržant Zim vždycky zkoušel se staršími muži nejdřív, když měl udělovat bažantům prýmky. A otec by v základním výcviku nikdy neujel tak, jako se to stávalo mně – pro něj žádný mr­skání. Pravděpodobně byl vybrán jako poddůstojnický mate­riál, ještě než ukončil základní výcvik. Armáda potřebuje pro střední kádry hromadu opravdu dospělých mužů, je to otcov­ská organizace.

Nemusel jsem se ho ptát, proč chtěl k M. P., ani proč ne­bo jak se dostal na moji loď – jen jsem z toho měl hřejivej pocit, lichotilo mi to víc než jakákoliv pochvala, kterou mi kdy slovně udělil. A nechtěl jsem se ho ptát, proč se vlastně přihlásil, cítil jsem, že to vím. Matka. Ani jeden z nás se o ní nezmínil – příliš to bolelo.

Takže jsem náhle změnil téma. „Řekni mi něco o sobě. Pověz mi, kde jsi byl a cos dělal.“

„No, výcvik probíhal v San Martin –“

„Cože? Ne Currie?“

„Tenhle je nový. Ale stejné staré hroudy, jak jsem po­chopil. Jenom tě tím proženou o dva měsíce dřív, žádné volné neděle. Pak jsem zažádal o Rodger Young – a nedostal jsem ji – a skončil jsem u McSlatteryho Dobrovolníků. Dobrá jednotka.“

„Ano, já vím.“ Měli pověst drsnejch, tvrdejch a zlejch – skoro tak dobří jako Rváči.

„Měl jsem říct, že to byla dobrá jednotka. Párkrát jsem s nimi seskočil a někteří chlapci to koupili a za nějakou dobu jsem dostal tohle.“ Koukl se na svý prýmky. „Byl jsem de­sátník, když nás vysadili na Šeol –“

„Ty jsi tam byl? Já taky!“ Pod přívalem hřejivého dojetí jsem se cítil svému otci blíž než v celém svém dosavadním životě.

„Já vím. Tedy, věděl jsem, že tam byla tvoje jednotka. Byl jsem asi padesát mil severně od tebe, pokud hádám do­bře. Dostali jsme se do jejich protiútoku, kdy se vyrojili ze země jako netopýři z jeskyně.“ Otec pokrčil rameny. „Takže když bylo po všem, byl jsem desátník bez jednotky, nebylo nás ani tolik, aby z nás udělali zdravý základ. Takže mě po­slali sem. Mohl jsem se dostat ke Kingovým Kodiackým Mědvědům, ale promluvil jsem si s kádrovým seržantem – a, jistě jako východ slunce se Rodger Young vrátil s volným místem pro desátníka. Takže tady jsem.“

„A kdy ses přihlásil?“ Uvědomil jsem si, že to byla špat­ná poznámka už v okamžiku, kdy jsem ji udělal – ale potře­boval jsem odvést téma od McSlatteryho Dobrovolníků, siro­tek z mrtvý jednotky, na to je lépe zapomenout.

Otec řekl tiše: „Krátce po Buenos Aires.“

„Ó. Chápu.“

Otec chvíli neřekl nic. Pak měkce dodal: „Nejsem si jist, že chápeš, synu.“

„Pane?“

„Mmm… nebude to jednoduché vysvětlit. Jistě, ztráta tvé matky s tím měla hodně společného. Ale nepřihlásil jsem se, abych ji pomstil – i když to jsem měl na mysli také. Ty jsi s tím měl co dělat víc –“

„Já?“

„Ano, ty synu. Vždycky jsem chápal tvé počínání lépe než tvá matka – nedávej jí za to vinu, nikdy neměla šanci ti rozumět, ne víc, než může pták rozumět plavání. A možná jsem věděl, proč jsi to udělal, i když pochybuju, že jsi to ten­krát věděl sám. Nejméně polovina mého vzteku na tebe byla čistá uraženost… že jsi udělal něco, o čem jsem někde hlubo­ko v srdci věděl, že jsem to měl učinit já sám. Ale ani ty jsi nebyl příčina toho, že jsem se přihlásil… jen jsi tomu napo­mohl a určil jsi, kterou službu si vyberu.“

Odmlčel se. „Nebyl jsem na tom nejlépe v době, kdy ses přihlásil. Hezky často jsem chodil za hypnoterapeutem – netušil jsi to, že ne? – ale nedostali jsme se dál než k jasnému poznání, že jsem strašně nespokojený. Po tom, co jsi ode­šel, vinil jsem z toho tebe – ale nebylo to tím a já jsem to věděl a můj terapeut to věděl také. Předpokládám, že jsem věděl, že nastanou problémy, dříve než ostatní, vyzvali nás, abychom se začali plně věnovat vojenským součástkám o celý měsíc dříve, než byla vyhlášena pohotovost. Změnili jsme téměř celou výrobu na válečnou, ještě když jsi byl ve výcviku.

V té době jsem se cítil lépe, pracoval jsem od rána do večera a byl jsem příliš zaneprázdněný, než abych chodil k te­rapeutovi. Pak nastaly větší problémy než dříve.“ Usmál se. „Synu, víš něco o civilistech?“

„No… nemluvíme stejným jazykem. To vím.“

„Dost jasně řečeno. Pamatuješ se na madam Ruitmano­vou? Po ukončení výcviku jsem dostal pár dní volno a jel jsem domů. Viděl jsem se s několika přáteli, rozloučil se – byla mezi nimi.

Tlachali jsme a ona řekla: 'Takže opravdu odlétáte? No, jestli se dostanete na Faraway, určitě musíte navštívit mé dra­hé přátele Regatovy.'

Řekl jsem jí, jak nejjemněji jsem dokázal, že to je dost nepravděpodobné, protože Pavouci Faraway obsadili.

V nejmenším ji to nerozházelo. Řekla: 'Ó, to je v pořád­ku – oni jsou civilisté!'“ Otec se cynicky usmál.

„Ano, já vím.“

„Ale příběh pokračuje dál. Vykládal jsem ti, že jsem byl čím dál víc nešťastný.

Smrt tvé matky mě uvolnila k tomu, co jsem musel udě­lat… i když jsme si my dva byli blíž než většina lidí, nicméně mě to osvobodilo. Předal jsem podnik Moralesovi –“

„Starýmu panu Moralesovi? Zvládne to?“

„Ano. Protože musí. Spousta nás dělá věci, o kterých jsme nevěděli, že je dokážeme. Dal jsem mu hezký balík akcií podniku – znáš tu starou průpovídku o dobytčeti, které mlátilo obilí – a zbytek jsem rozdělil na dvě části: polovinu Dobročinným dcerám, polovinu tobě, kdyby ses kdykoliv chtěl vrátit a vzít si to. Pokud bys chtěl. Nevadí. Nakonec jsem zjistil, co se mnou bylo v nepořádku.“ Zarazil se a pak velice tiše pokračoval: „Musel jsem vykonat čin víry. Musel jsem si dokázat, že jsem muž. Ne jen vyrábějící­konzumující zvíře… ale muž.“

V tý chvíli, než jsem mohl odpovědět, reproduktory ko­lem nás zazpívaly: „ – září jméno, září jméno Rodger Young!“ a dívčí hlas dodal: „Osoby pro korvetní transportér Flotily Rodger Young, dostavte se ke člunu. Molo H. Devět minut.“

Otec vyskočil a hrábl po své polní. „To je pro mě! Dej na sebe pozor, synu – a zvládni ty zkoušky. Nebo zjistíš, že po­řád ještě nejsi dost velký, abys nemohl dostat naplácáno.“

„Ano, otče.“

Ve spěchu mě objal. „Uvidíme se, až se vrátíš!“ A byl pryč.

V předpokoji velitele jsem se ohlásil seržantovi Flotily, který podivuhodně připomínal seržanta Hoa včetně té chybě­jící ruky. Rozhodně mu ale chyběl jeho úsměv.

Řekl jsem: „Seržant Juan Rico se hlásí k veliteli podle rozkazu.“

Kouknul na hodiny. „Vaše loď přistála před sedmdesáti třemi minutami. Takže?“

Tak jsem mu to pověděl. Našpulil ret a přemítavě se na mě podíval. „Už jsem slyšel každou omluvu z učebnice. Ale právě jste přidal novou stránku. Váš otec, váš vlastní otec opravdu nastupoval na vaši loď, zrovna když jste byl převe­len?“

„Čistá pravda, seržante. Můžete si to ověřit – desátník Emilio Rico.“

„My tady neověřujeme prohlášení 'mladých pánů'. Prostě je degradujeme, pokud se někdy ukáže, že neřekli pravdu. Dobrá, chlap, který by se neopozdil, aby se mohl rozloučit se svým tátou, by za nic nestál. Zapomeňte na to.“

„Díky, seržante. Mám se teď ohlásit veliteli?“

„Už jste se ohlásil.“ Zaškrtl si něco v seznamu. „Možná tak za měsíc si pro vás pošle spolu s pár tuctama dalších. Ta­dy máte číslo pokoje a tady seznam, se kterým začnete – a začněte s tím, že si odpářete ty prýmky. Ale schovejte si je, možná je budete později potřebovat. Ale od týhle chvíle jste 'pan', ne 'seržant'.“

„Ano, pane.“

„Neříkejte mi 'pane'. Já budu říkat vám 'pane'. Ale vám se to nebude líbit.“

Nebudu tady popisovat důstojnickou školu. Je to jako základní výcvik, ale zarovnaný knížkama. Ráno jsme byli vojíni a dělali ty samý starý věci, jako jsme dělali při základ ním výcviku a v boji, a seřvávali nás za způsob, jakým jsme to dělali – seržanti. Odpoledne jsme byli kadeti a „gentlemani“ a opakovali jsme a poslouchali přednášky z ne­konečnýho seznamu předmětů: matiku, příroďák, galakto­grafii, xenologii, hypnopedii, zásobování, strategii a taktiku, spojařinu, vojenský právo, čtení terénu, speciální zbraně, psy­chologii vedení, všechno od péče a krmení vojáků až po to, proč Xerxes projel tu svou velkou šanci. A speciálně jak být sám nebezpečný, když dáváte pozor na padesát dalších chlápků, staráte se o ně, milujete je a chráníte je – ale nikdy se s nima nemazlíte.

Měli jsme postele, kterých jsme si hrozně málo užili; měli jsme pokoje a sprchy a masážní sprchy; a každý čtyři kandidáti měli civilního sluhu, který nám stlal postele a uklízel nám pokoje a leštil nám boty a chystal nám uniformy a chodil s pochůzkama. Tahle služba nebyla míněna jako luxus a taky nebyla: jejím účelem bylo dát studentovi víc času na zvládnutí prostě nemožnýho tím, že mu uleví ve věcech, který každej absolvent základního výcviku stejně dokonale ovládá. Šest dní pracovati budeš a činiti, co jesti v silách tvých. Ten sedmý budiž stejný a zvoniž klekání.

Nebo armádní verze zakončení: – a poklízeti ve stájích, která ukazuje, kolik století už tohle funguje. Rád bych dostal do ruky aspoň jednoho z těch civilů, kteří si myslí, že se flá­káme, a nechal bych je měsíc makat ve škole.

Po večerech a celé neděle jsme studovali, až nás pálily oči a bolely uši – pak jsme spali (pokud jsme spali) s hyp­nopedickým reproduktorem mumlajícím pod polštářem.

Naše pochodový písně byly přiměřeně pesimistický: „Nejdu za vojáky, nejdu za vojáky! Radši budu doma loupat buráky!“ a „Nechci už válku více studovat,“ a „Nedělejte vojáka z mýho chlapečka, pláče, volá za mnou matička,“ a – nejoblíbenější ze všech – stará klasika „Páni důstojníci“ s refrénem na Malou ztracenou ovečku: „– Bůh lituje takové, jako jsme my. BA! Já! BA!“

Ale nějak si nepamatuju, že bych byl nešťastný. Moc práce, hádám. Nikdy se neobjevil ten psychologický „vrchol“, přes který byste se museli dostávat, ten, který na každého čeká v základním výcviku, ale byl tam prostě všudypřítomný strach z propadnutí. Moje ubohé znalosti z matiky mě trápily nejvíc. Můj spolubydlící, kolonista z Hespery s podivně při­léhavým jménem Anděl se mnou sedával noc za nocí a učil mě.

Většina instruktorů, zvlášť důstojníci, byli postiženi. Ti jediní, které si pamatuju, že měli úplnou sadu rukou, nohou, očí, uší atd. byli někteří z poddůstojnických bojových instruk­torů – a to ještě ne všichni. Náš trenér v nečistým boji seděl na vozíku, měl umělohmotný límec a byl úplně ochrnutý od krku dolů. Ale jeho jazyk ochrnutý nebyl, jeho oči měly foto­grafickou paměť a divošský způsob, jakým dokázal analyzo­vat a kritizovat, co viděl, vyrovnával tu menší nedokonalost.

Nejdřív jsem se divil, proč tihle zjevní kandidáti na od­chod z lékařských důvodů a plnou penzi to nevezmou a ne­jdou domů. Pak jsem se divit přestal.

Hádám, že vrcholem celého mého kadetního kurzu, byla návštěva podporučíka Ibaeez, dívky s tmavýma očima, mlad­šího hlídkového důstojníka a pilota–v–zácviku na korvetním transportéru Mannerheim. Carmencita se objevila a v bílé námořnické uniformě vypadala krásně a lehoučce jako muší váha, zatímco moje třída stála nastoupená k večerní přehlídce před jídlem – kráčela podél řady a mohli jste sly­šet, jak cvakají oční bulvy, když procházela – došla rovnou k dozorčímu důstojníkovi a zeptala se na mě jménem, jasným pronikavým hlasem.

O dozorčím, kapitánu Chandarovi, se všeobecně věřilo, že se nikdy neusmál ani na svou vlastní matku, ale usmál se dolů na malou Carmen, obličej s námahou změnil tvar a připustil moji existenci… načež ona na něj zamávala svejma dlouhejma černejma řasama, vysvětlila, že její loď brzo odlétá, a mohla by mě prosím vzít na večeři?

A já jsem zjistil, že mám mimo všechny řády naprosto nevídanou tříhodinovou vycházku. Mohlo to být tím, že ná­mořnictvo vyvinulo hypnotickou techniku, kterou ještě nedali do oběhu Armádě. Nebo její tajná zbraň může být starší než to a nepoužitelná výsadkářem. Každopádně jsem měl neje­nom nádherný chvíle, ale moje prestiž u kolegů, dosud nijak vysoká, vyšplhala do závratnejch výšek.

Byl to fantastickej večer a stál za pětky ze dvou předmě­tů příští den. Byl trochu zatemněn faktem, že jsme oba slyšeli o Carlovi – zabili ho, když Brouci smetli naši výzkumnou stanici na Plutu – ale jenom trochu, protože jsme se oba naučili s těmahle věcma žít.

Jedna věc mě vylekala. Carmen se uvolnila a sundala si při jídle klobouk a její krásný modročerný vlasy byly pryč. Věděl jsem, že si spousta dívek od námořnictva holí hlavu – koneckonců není moc praktické se na válečné lodi starat o dlouhé vlasy, a co je hlavní, pilot nemůže riskovat vlasy pole­tující okolo a padající do očí při každém manévru v beztíž­ném stavu. Sakra, já jsem si svůj skalp taky oholil, jen pro pohodlí a čistotu. Ale v duchu jsem měl obraz malý Carmen a ten zahrnoval i tu její hustou, vlnitou hřívu.

Ale víte, jak si na to jednou zvyknete, je to celkem hez­ký. Myslím, když děvče vypadá celkově dobře, vypadá dobře, i když má hladkou hlavu. A taky to slouží tomu, že se holka od Námořnictva odliší od civilních koček – takovej druh spolkovýho odznaku jako zlatý lebky za bojový seskoky. Carmen tak vypadala výjimečně, dávalo jí to důstojnost a po­prvý jsem si plně uvědomil, že je opravdu důstojník a bojující – stejně jako velice hezká holka.

Do kasáren jsem se vrátil s očima plnýma hvězd a lehce ze mě táhla voňavka. Carmen mě na rozloučenou políbila. Jediný školní předmět, o jehož obsahu se chci zmínit, je: dějepis a morální filozofie.

Překvapilo mě, když jsem ho našel v rozvrhu. Nemělo to co do činění s bojem a s tím, jak vést četu, jeho souvislost s válkou (tam, kde souvisí) je v tom, proč bojovat – pro každého kadeta problém vyřešený dávno předtím, než vstoupí do školy. M. P. bojuje proto, že je M. P.

Usoudil jsem, že tento předmět je pro dobro těch z nás (asi tak třetinu), kdo jej nikdy neměli ve škole. Víc než 20 procent z mojí třídy kadetů nebyla z Terry (do služby se hlásilo mnohem vyšší procento lidí z kolonií než lidí naroze­ných na Zemi – občas to byl důvod k zamyšlení) a z těch tří čtvrtin nebo tak z Terry pocházeli někteří z přidružených teritorií a dalších míst, kde se D&MF nemusely učit. Takže jsem si to zařadil jako lážovej předmět, v kterým si budu moct tro­chu oddáchnout od ostatních tvrdejch předmětů, těch s dese­tinnou čárkou.

Opět špatně. Na rozdíl od tohoho předmětu na mé střední škole jste museli složit zkoušku. Akorát se neznámku­je. Předmět zahrnoval zkoušení a připravené referáty a kvízy a tak – ale žádné známky. Co jste museli získat, byl instruk­torův názor, že jste hoden stát se důstojníkem.

Když jste to u něj prošvihli, sešla se kvůli vám komise a probírala nejenom to, jestli z vás může být důstojník, ale taky jestli patříte do armády v jakýkoliv hodnosti, bez ohledu na to, jak jste byli rychlí se zbraní – a rozhodovali se, jestli vám mají dát lekci navíc… nebo vás jenom vykopnou a udělají z vás civila.

Dějepis a morální filozofií funguje jako časovaná bom­ba. Probudíte se uprostřed noci a dumáte: Co myslel tímhle? Tohle bylo stejný dokonce i na střední škole; prostě jsem nevěděl, o čem to plukovník Dubois mluvil. Když jsem byl ještě dítě, myslel jsem si, že je hloupý, aby tenhle předmět patřil do přírodovědnýho oddělení. Nebylo to nic takovýho jako fyzika nebo chemie, tak proč to nebylo mezi ostatníma mlhavejma vědama, kam to patřilo? Jediný důvod, proč jsem dával po­zor, tkvěl v těch rozkošnejch sporech.

Neměl jsem ani ponětí, že „pan“ Dubois se mě snaží naučit proč bojovat, až jsem se dlouho potom rozhodl bojovat stejně.

No, proč bych měl bojovat? Nebylo to nesmyslný, vysta­vovat svou jemnou kůži násilí nepřátelskejch cizáků? Zvlášť když mzda byla almužna bez ohledu na hodnost, pracovní doba příšerná, pracovní podmínky ještě horší? Když jsem si mohl sedět doma a tyhle věci mohly vyřizovat prázdný hlavy, který se vyžívají v takovejch hrátkách?

A navíc když ti cizáci, proti kterejm jsem bojoval, mě osobně nikdy nic neudělali, dokud jsem se neukázal u nich a nezačal jim převracet vůz s čajem – jakej druh nesmyslu je tohle?

Bojovat, protože sem M. P.? Brácho, slintáš jako Pavlo­vovi psi. Nech toho a začni myslet.

Major Reid, náš instruktor, byl slepý a měl zneklidňující zvyk dívat se přímo na vás a oslovovat vás jménem. Opako­vali jsme události po válce mezi rusko–anglo–americkou Aliancí a čínskou Hegemonií, 1987 a dál. Ale ten den jsme slyšeli zprávu o zničení San Franciska a San Joaquin Valley, myslel jsem, že z toho bude horký téma. Koneckonců, do­konce i civil by měl být schopnej si to teď spočítat – Brouci, nebo my. Bojovat, nebo zemřít.

Major Reid se o San Francisku nezmínil. Nechal jednoho z nás opičáků zrekapitulovat smlouvu z Nového Dillí a pro­brat, jak opomíjela válečné zajatce… a jak z toho vyplynulo, že tento problém byl odsunut navždy, příměří se stalo patem a zajatci zůstali, kde byli – na jedné straně, na druhé straně je propustili a během Nepořádků se dostali domů – nebo taky ne, když nechtěli.

Oběť majora Reida shrnula nepropuštěné zajatce: pře­živší ze dvou divizí britských parašutistů, pár tisíc civilistů, chycených hlavně v Japonsku, na Filipínách a v Rusku a od­souzených za „politické“ zločiny.

„Kromě toho tam bylo mnoho dalších vojenských zajat­ců,“ pokračovala oběť majora Reida, „chycených během vál­ky a před ní – šířily se pověsti, že někteří byli chyceni už v předchozí válce a nikdy nebyli propuštěni. Celkový počet ne­propuštěných zajatců nebyl nikdy znám. Nejlepší odhady jsou kolem šedesáti pěti tisíc.“

„Proč ty 'nejlepší'?“

„Á, to je odhad v učebnici, pane.“

„Prosím, vyjadřujte se přesně. Bylo to číslo větší či menší než sto tisíc?“

„No, nevím, pane.“

„A taky nikdo jiný. Bylo to větší než sto tisíc?“

„Pravděpodobně, pane. Skoro určitě.“

„Zcela určitě – protože více než tolik jich nakonec uniklo, našlo svou cestu domů, byla zaznamenána jejich jmé­na. Vidím, že jste svůj úkol nečetl pečlivě. Pane Rico!“

Teď jsem byl obětí já. „Ano, pane.“

„Je tisíc nepropuštěných zajatců dostatečným důvodem k započetí nebo pokračování války? Mějte na paměti, že mili­ony nevinných lidí mohou zemřít, a téměř jistě zemřou, po­kud válka začne či se v ní bude pokračovat.“

Nezaváhal jsem. „Ano, pane! Víc než dostatečný dů­vod.“

„'Víc než dostatečný důvod.' Dobrá, je jeden zajatec ne­propuštěný nepřítelem dostatečným důvodem k začátku nebo pokračování války?“

Zaváhal jsem. Znal jsem M. P. odpověď – ale nemyslel jsem si, že je to ta, na kterou čeká. Ostře řekl: „No tak, pane! Máme horní hranici tisíc zajatců, vyzývám vás, abyste uvážil spodní hranici jednoho. Ale nemůžete zaplatit dlužní úpis, na kterém stojí 'někde mezi jednou a jedním tisícem liber' – a začít válku je mnohem vážnější než zaplatit dlužné peníze. Nebyl by to zločin, ohrozit zemi – dvě země, ve skutečnosti – kvůli záchraně jednoho člověka? Zvláště když si to ne­musí zasloužit? Nebo mezitím zemřít? Tisíce lidí je každý den zabito náhodou… tak proč váhat nad jedním člověkem? Odpovězte! Odpovězte ano nebo odpovězte ne – zdržujete třídu.“

Naštval mě. Dal jsem mu odpověď výsadkáře. „Ano, pa­ne!“

„'Ano' co?“

„Nezáleží na tom, jestli se jedná o tisíc – nebo jenom o jednoho, pane. Bojujete.“

„Aha. Počet zajatců nehraje roli. Dobrá. Teď zdůvodněte svoji odpověď.“

Zarazil jsem se. Věděl jsem. že to je správná odpověď. Ale nevěděl jsem proč. Honil mě dál. „Vyjádřete se, pane Rico. Toto je přesná věda. Učinil jste matematické prohlášení, musíte ho dokázat. Někdo by mohl prohlásit, že odvodil z analogie, že jeden brambor má cenu ne více, ne méně jako je­den tisíc bramborů. Ne?“

„Ne, pane!“

„Proč ne? Dokažte to.“

„Lidé nejsou brambory.“

„Dobrá, dobrá, pane Rico! Myslím, že pro dnešek jsme již váš znavený mozek namáhali až dost. Zítra přineste do hodiny napsaný důkaz, v symbolické logice, vaší odpovědi na moji původní otázku. Napovím vám. Podívejte se na odkaz sedm v dnešní kapitole. Pane Salomone! Jak se současná politická organizace vyvinula z Nepokojů? A co je jejím mo­rálním ospravedlněním?“

Sally se prokousal první částí. Nicméně nikdo nedokázal přesně popsat, jak Federace vznikla, prostě vyrostla. Něco muselo zaplnit vakuum po zkolabovaných národních vládách na konci XX. století a v mnoha případech to byli vracející se váleční vysloužilci. Prohráli válku, většina z nich byla bez práce, spousta jich byla rozhořčená, jak jen bylo možné, nad články smlouvy z Nového Dillí, zvlášť ti váleční zajatci je štvali – a uměli bojovat. Ale nebyla to revoluce, bylo to spíš podobné tomu, co se přihodilo v Rusku v 1917 – systém se zhroutil, někdo jiný přišel na jeho místo.

První známý případ, v Aberdeenu ve Skotsku, byl typi­cký. Pár vysloužilců se dalo dohromady jako civilní stráž, aby zastavili nepokoje a loupeže, pověsili pár lidí (včetně dvou veteránů) a rozhodli se nepustit do své rady nikoho jiného, než veterány. Nejdřív čistě o své vůli – kapku si navzájem věřili a nevěřili nikomu jinému. Co začalo jako nouzové opatření, stalo se ústavní praxí… v jedné nebo dvou genera­cích.

Tihle skotští veteráni se pravděpodobně rozhodli, proto­že usoudili, že je nezbytné pověsit pár veteránů, že když už museli udělat tohle, tak si nenechají žádný „zatracený, prospěchářský, kšeftařský, přelítavý, ulejvácký a do společnosti nevhodný, civily, aby jim do toho mluvili. Budou dělat, co se jim řekne, jasný? – a zatím my, opičáci, srovnáme věci do lajny! To je můj odhad, protože bych se asi cítil stejně… a historikové se shodují v tom, že nepřátelství mezi civilisty a navrátivšími se vojáky bylo větší, než si dnes umíme před­stavit.

Sally to neodvykládal podle učebnice. Nakonec ho major Reid přerušil. „Přineste zítra do třídy výtah, tři tisíce slov. Pane Salomone, můžete mi uvést důvod – ne historický nebo teoretický, ale praktický – proč je dnes občanství omeze­no na vysloužilé vojáky?“

„Á, protože to jsou vybraní muži, pane. Chytřejší.“

„Absurdní!“

„Pane?“

„Je na vás toto slovo příliš složité? Řekl jsem, že to byla hloupá poznámka. Muži ve službě nejsou bystřejší než civilis­té. Často jsou civilisté mnohem inteligentnější. Byla to ona skulina v ospravedlnění pokusu o převrat těsně před smlou­vou v Novém Dillí, takzvaná Vzpoura vědců: nechte inteli­gentní elitu řídit věci a budete mít utopii. Samozřejmě to tvrdě dopadlo na svůj bláznivý obličej. Protože zabývat se vědou, i přes její sociální výhody, samo o sobě není sociální ctností. Protože její provozovatelé mohou být muži natolik sobečtí, že postrádají jakoukoli sociální odpovědnost. Napo­věděl jsem vám, pane, jste schopen to použít?“

Sally odpověděl: „Á, muži ve službě jsou disciplinovaní, pane.“

Major Reid na něj byl hodnej. „Lituji. Přitažlivá teorie nepodložená fakty. Vy a já nemáme volební právo po dobu, kdy setrváváme ve službě, ani není potvrzeno, že by vojenská disciplína budovala v lidech vnitřní disciplínu, která by v nich zůstala i potom, co odejdou, procento zločinnosti mezi vy­sloužilci je velice podobné civilnímu. A zapomněl jste, že v míru většina vysloužilců pochází z nebojových pomocných sborů a neprošla plnou tuhou vojenskou disciplínou, většinou jsou uspěchaní, přepracovaní a cítí se ohroženi – přesto je­jich hlasy platí.“

Major Reid se usmál. „Pane Salomone, položil jsem vám záludnou otázku. Praktický důvod pro pokračování našeho systému je stejný jako pro pokračování čehokoliv: uspokojivě to funguje.

Nicméně je poučné podívat se na detaily. V průběhu dě­jin se lidé snažili vložit svrchovanost do rukou, jež ji budou strážit a rozumně používat pro dobro všech. Raným pokusem byla absolutní monarchie, vášnivě obhajovaná jako 'božské právo králů'.

Některé pokusy spočívaly v tom, že byl moudrý monar­cha vybrán, spíše než aby byl výběr ponechán v rukou božích – jako když si Švédové vybrali Francouze, generála Bernadotta, aby jim vládl. Námitka proti tomu je, že zásoba Bernadottů je omezená.

Příklady v dějinách sahají od absolutní monarchie k na­prosté anarchii, lidstvo vyzkoušelo tisíce způsobů a ještě více jich bylo navrženo, některé tak extrémní jako mravencům po­dobný komunismus prosazovaný Platonem pod zavádějícím názvem Republika. Ale snaha byla vždy moralistická: zajistit stálou a shovívavou vládu.

Všechny systémy se tohoto snaží dosáhnout omezením svrchovanosti na ty, o nichž se věří, že jsou natolik moudří, aby ji používali správně. Opakuji 'všechny systémy', dokonce i takzvané 'neohraničené demokracie' vylučovaly z občanství ne méně než čtvrtinu své populace v důsledku věku, narození, daně z hlavy, kriminálního rejstříku nebo dalšího.“

Major Reid se cynicky usmál. „Nikdy jsem nedokázal pochopit, jak může třicetiletý idiot volit moudřeji než pat­náctiletý génius… ale byl to věk 'božských práv prostého člo­věka'. Nevadí, plně za to zaplatili.

Svrchované občanství bylo poskytováno podle všech možných pravidel – místa narození, rodiny, rasy, pohlaví, majetku, vzdělání, věku, náboženství a tak dále. Všechny tyto systémy fungovaly a ani jeden dobře. Na všechny se mnoho lidí dívalo jako na tyranské, všechny se nakonec zhroutily ne­bo byly svrženy.

A nyní zde máme ještě další systém… a náš systém fun­guje docela dobře. Mnoho lidí si stěžuje, ale nikdo neprotes­tuje, osobní svoboda všech je největší v dějinách, zákonů je málo, daně nízké, životní úroveň je tak vysoká, jak dovoluje produktivita práce, zločinnost je na nejnižším stupni. Proč? Ne proto, že naši voliči jsou chytřejší než ostatní lidé, tento argument jsme již zavrhli. Pane Tammany – můžete nám říci, proč náš systém funguje lépe než kterýkoliv použitý na­šimi předky?“

Nevím, kde Clyde Tammany přišel ke svému jménu, myslím, že je Ind. Odpověděl: „Á, odvážil bych se hádat, že je to proto, že voliči tvoří jen malou skupinku, která ví, že rozhodování je na nich… takže se o problémy zajímají.“

„Prosím jen žádné hádání, toto je exaktní věda. A váš odhad je mylný. Vládnoucí šlechta mnoha dalších systémů tvořila také jen malou skupinku plně si uvědomující svoji ob­rovskou moc.

A dále, naši občané nejsou všude jen malou skupinkou. Víte, nebo byste vědět měl, že procento občanů mezi dospě­lými sahá od více než osmdesáti procent na Iskanderu k méně než třem procentům mezi některými terranskými národy – přesto je vláda víceméně všude stejná. A voliči také nejsou zvlášť vybíraní lidé, nejsou obdařeni žádnou zvláštní mou­drostí, talentem nebo výcvikem pro výkon svého vrcholného úkolu. Takže jaký je rozdíl mezi našimi voliči a nositeli svr­chovanosti v minulosti? Měli jsme již dost dohadů, řeknu, co je zřejmé: v našem systému je každý volič a úředník člověk, který prokázal dobrovolnou a těžkou službou, že klade dobro skupiny nad osobní výhody.

A to je ten jediný praktický rozdíl.

Může mu chybět moudrost, může propadnout v civilních ctnostech. Ale jeho průměrný výkon je mnohem lepší, než v každé jiné vládnoucí třídě.“

Major Reid se zarazil a dotkl se ciferníku staromódních hodinek a „přečetl si“ ručičky. „Hodina je téměř u konce a ještě musíte zjistit morální příčinu našeho úspěchu ve vládnutí sami sobě. Trvající úspěch není nikdy věcí náhody. Mějte na paměti, že toto je věda, ne zbožné přání. Vesmír je tím, čím je, ne tím, čím chceme, aby byl. Volební právo je k tomu, aby poskytovalo autoritu, je to nejvyšší autorita, od níž se všechny ostatní autority odvozují – jako ta moje, kdy vám mohu jednou denně zkazit náladu. Síla, pokud chcete! – ob­čanství je silou, nahou a surovou, mocí důtek a sekery. Ať už ji vykonává deset lidí, nebo deset miliard, politická autorita je silou.

Ale tento vesmír se skládá z doplňujících se dvojic. Co je doplňkem autority? Pane Rico?“

Vybral jednu, na kterou jsem dokázal odpovědět. „Odpovědnost, pane.“

„Potlesk. Jak z praktických důvodů, tak z matematicky ověřitelných morálních důvodů musí být autorita a odpověd­nost vyrovnané –– nebo začne vyrovnávání, stejně jistě jako teče proud mezi body o nestejném napětí. Připuštěním ne­zodpovědné autority rozesejete zkázu; volat k odpovědnosti člověka za cokoli, co nemůže kontrolovat, je slepé a idiotské chování. Neomezené demokracie byly nestabilní, protože je­jich občané nebyli zodpovědni za způsob, jakým projevovali svoji svrchovanou autoritu… jinak než tragickou logikou dě­jin. Jedinečná 'daň z volebního hlasu', kterou musíme platit, byla tenkrát neznámá. Nebyl podniknut žádný pokus určit, zda volič byl sociálně zodpovědný v rozsahu své doslova ne­omezené autority. Pokud volil nemožné, nastalo místo toho katastrofální možné – a odpovědnost mu pak byla vnucena chtě nechtě a zničila jak jej, tak jeho chrám stojící na hlině­ných nohách.

Zdánlivě se náš systém liší jen minimálně, máme demokracii neomezenou rasou, barvou, vírou, původem, zdravím, pohlavím nebo přesvědčením a každý může získat svrchova­nou moc díky obvykle krátké a nepříliš namáhavé službě – nic víc než malé zlepšení oproti našim jeskynním předkům. Ale tento malý rozdíl je rozdíl mezi systémem, který funguje, protože je vystavěn tak, aby odpovídal faktům, a systémem, který je od počátku vrozeně nestabilní. Protože svrchované občanství je nejvyšší lidskou autoritou, zajišťujeme, aby kaž­dý, kdo je požívá, přijal i nejvyšší společenskou odpovědnost – vyžadujeme, aby každá osoba, která si přeje vykonávat kontrolu nad státem, nasadila svůj vlastní život – a v případě potřeby jej ztratila – k zachování života státu. Největší od­povědnost, kterou může člověk přijmout, se tak vyrovnává nejvyšší autoritě, kterou člověk může uplatňovat. Jing a jang, dokonalé a vyrovnané.“

Major dodal: „Může někdo vysvětlit, proč nikdy proti našemu systému nepovstala revoluce? I přes skutečnost, že proti každé vládě v dějinách nějaká povstala? I přes všeobec­ně známou skutečnost, že stížnosti jsou hlasité a neubývají?“

Jeden ze starších kadetů se chytil. „Pane, revoluce je nemožná.“

„Ano. Ale proč?“

„Protože revoluce – ozbrojené povstání – vyžaduje nejenom nespokojenost, ale taky agresivitu. Revolucionář musí být ochotný bojovat a umřít – nebo je to jenom salonní komouš. Když oddělíte ty agresivní a uděláte z nich ovčácké psy, ovce vám nikdy nebudou dělat potíže.“

„Hezky řečeno! Analogie je vždy podezřelá, ale tato se blíží skutečnosti. Přineste mi zítra matematický důkaz. Čas ještě na jednu otázku – vy ji položíte a já ji zodpovím. Kdo?“

„,É, pane, proč nejít – no, proč nejít až do konce? Žádat od každýho službu a nechat všechny volit?“

„Mladý muži, můžete mi vrátit zrak?“

„Pane? No, ne, pane!“

„Zjistil byste, že je to mnohem snazší než vštípit morální ctnosti – společenskou zodpovědnost – osobě, která ji ne­má, nechce a odmítá břemeno na ni vložené. Proto jsme taky tolik ztížili vstup, a tak usnadnili odchod z armády. Sociální zodpovědnost nad hranicí rodiny nebo přinejlepším kmene vyžaduje představivost – oddanost, věrnost, všechny větší ctnosti – které si člověk musí vypěstovat sám, pokud je do nich někdo silou natlačí, on je vyvrhne ven. V minulosti byly vyzkoušeny armády odvedenců. Podívejte se do knihovny na psychiatrické zprávy zajatců s vymytými mozky v takzvané 'korejské válce', kolem 1950 – Hlavní zpráva. Přineste sem příště analýzu.“ Dotkl se svých hodinek. „Rozchod.“

Major Reid nás zaměstnával. Ale bylo to zajímavý. Chytil jsem jedno z těch diplomových témat, kterými kolem sebe tak nedbale plýtval, řekl jsem, že křížové výpravy se lišily od většiny válek. Byl jsem uzemněn a dal mi tohle: Zadání: prokázat, že válka a morální dokonalost vychází ze stejného genetického dědictví.

Krátce asi takto: Všechny války vyvstávají z populačního tlaku. (Ano, i křížové výpravy, i když jste to museli vyhrabat z obchodních cest, porodnosti a několika dalších věcí, abyste to dokázali.) Morálka – všechna správná morální pravidla – pocházejí z instinktu přežít, morální chování je snaha přežít na vyšší úrovni, než je jednotlivec – jako otec, který umře, aby zachránil svoje děti. Ale protože populační tlak je důsledkem snahy přežít, pak válka, protože je důsledkem po­pulačního tlaku, vychází z toho stejného zděděného instinktu, který vytváří všechna morální pravidla vhodná pro lidskou bytost.

Kontrola důkazu: Je možné odstranit válku uvolněním populačního tlaku (a tak se vypořádat s celým zjevným zlem války) díky vybudování morálního kódu, podle kterého je po­pulace omezená zdroji?

Bez ohledu na užitečnost nebo morálnost plánovaného rodičovství se dá pozorováním ověřit, že každý druh, který zastaví svůj početní růst, je vytlačen jinými druhy, které se množí. Některé lidské populace to v terranské historii udělaly a jiné se natlačily na jejich místo a pohltily je.

Nicméně, dejme tomu, že lidská rasa dokáže vyrovnat narození a úmrtí akorát na to, aby zaplnila své vlastní planety, a tak se stala mírumilovnou. Co se stane?

Brzo (tak příští středu) se tam dostanou Brouci, vybijí tenhle druh, který „se už nemusí zabývat válkou“, a vesmír na nás zapomene. Což se stále může stát. Buď se budeme šířit my a smeteme Brouky, nebo se budou šířit oni a smetou nás – protože obě rasy jsou houževnaté a chytré a chtějí ten stej­ný pozemek.

Víte, jak rychle může populační tlak způsobit, že zapl­níme celý vesmír tak, že budeme stát těsně vedle sebe? Od­pověď vás ohromí, je to jen mrknutí oka ve srovnání s věkem naší rasy.

Zkuste to – je to růst na složený úrok. Ale má člověk „právo“ šířit se vesmírem?

Člověk je tím, čím je, divoké zvíře s vůlí i schopností (dosud) přežít proti veškeré konkurenci. Dokud nepřijmete tohle, všechny řeči o morálce, válce, politice – jen si řekněte, co dalšího vás napadne – jsou nesmysl. Správná morálka vyrůstá ze znalosti, co člověk je – ne co z něj dobrodějové a dobře–to–myslící tetičky Nelly chtějí mít.

Vesmír nám to dá vědět – později –, jestli člověk má nebo nemá „právo“ se v něm šířit.

Zatím tu bude M. P., pohotová a obratná na straně naší vlastní rasy.

Ke konci nás každého šoupli na loď sloužit pod zkuše­ným bojovým velitelem. Tohle byla předposlední zkouška, váš instruktor na bojové lodi mohl rozhodnout, že nemáte na důstojnickou hodnost. Mohli jste žádat o komisi, ale já jsem nikdy neslyšel, že by to někdo udělal, buď se vraceli s dopo­ručením – nebo jsme je už nikdy neviděli.

Někteří nezklamali, prostě se nevrátili, protože byli za­biti – lodě, na které jsme byli přidělováni, vzápětí odlétaly do akce. Vyžadovalo se od nás mít sbalenou plnou polní – jednou při obědě byli všichni kadeti z mé třídy odveleni, odešli bez jídla a já jsem zjistil, že jsem velitelem roty kade­tů.

Podobně jako prýmky u bažantů je to nepohodlná pocta, ale ani ne za dva dny povolali i mě.

Vyřítil jsem se směrem ke kanceláři velitele, plnou polní přes rameno a cítil jsem se ohromně. Už mi bylo zle z dlou­hých hodin učení a pálících očí a z toho, že jsem pořád nestíhal a ve třídě jsem vypadal jako hlupák. Pár týdnů ve veselý společnosti bojovýho týmu, to bylo přesně to, co Johnnie po­třeboval!

Minul jsem nějaké nové kadety klusající do třídy ve vy­rovnané formaci s tím chmurným pohledem, který má každý kandidát školy, když si uvědomí, že nejspíš udělal chybu, když se hlásil na důstojníka, a zjistil jsem, že si zpívám. V doslechu kanceláře jsem sklapl.

Byli tam ještě dva další, kadeti Hassan a Byrd. Hassan Assasin byl nejstarší chlap v ročníku a vypadal jako něco, co rybář vypustil z láhve, zatímco Birdie nebyl o moc větší než vrabec a zhruba stejně hrozivý.

Uvedli nás ke Králi Králů. Velitel byl ve svém kolečko­vém křesle – nikdy jsme ho neviděli mimo křeslo, vyjma při sobotní inspekci a nástupu, hádám, že ho chození bolí. Ale to neznamenalo, že jste ho nevídali – třeba jste odpovídali u tabule, otočili jste se a zjistili, že za váma je kolečkové křeslo a plukovník Nielssen si pročítá vaše chyby.

Nikdy vás nepřerušoval – platilo pravidlo nehulákat „Pozor!“. Ale vyvádělo to z míry. Vypadalo to, jako že jich je nejmíň šest.

Velitel měl trvale hodnost generála Flotily (ano, je to ten Nielssen), jeho hodnost plukovníka byla dočasná až do druhé penze, aby mohl dělat velitele. Jednou jsem se na to ptal pokladníka a ověřil si, co se mi zdálo, že říkají pravidla: Velitel dostává pouze plat plukovníka – ale vrátí se k platu generála Flotily v den, kdy se rozhodne znova odejít do penze.

No, jak říká Eso, každej jsme jinej – nedokážu si před­stavit, že bych si zvolil poloviční plat za výsadu prohánět stá­do kadetů.

Plukovník Nielssen vzhlédl a řekl: „Dobré ráno, pánové. Udělejte si pohodlí.“ Posadil jsem se, ale moc pohodlně jsem se necítil. Přejel ke kávovaru, vytáhl čtyři hrníčky a Hassan mu pomohl rozdat je. Nestál jsem o kafe, ale kadet neodmítá velitelovu pohostinnost.

Lokl si. „Mám vaše rozkazy, pánové,“ prohlásil, „a vaše dočasné zařazení.“ Pokračoval: „Ale chci se ujistit, že chápe­te své postavení.“

Už nás o tom poučili. Budou z nás důstojníci pro výuku a testy – „přespočetní, na zkoušku a dočasní“. Mladí, jasně nadbyteční, dobře se chovající a velice dočasní, vrátíme se k hodnosti kadeta v okamžiku, kdy se dostanem zpátky, a dů­stojníci, co nás zkouší, nás můžou kdykoliv vyhodit.

Budeme „dočasní třetí poručíci“ – hodnost potřebná ja­ko nohy pro rybu, vpasovaná do škvíry tenké jako vlásek mezi seržanty Flotily a pravé důstojníky. Je to tak nízko, jak se jen můžete dostat, a pořád jste ještě „důstojníci“. Pokud někdo někdy zasalutoval třetímu poručíkovi, muselo to být v hodně mizerným osvětlení.

„Ve vašem přidělení stojí 'třetí poručík',“ pokračoval, „ale váš plat zůstává stejný, nadále vás budou oslovovat 'pane', jediná změna na uniformě je hvězda na rameni, dokonce menší než označení kadeta. Budete pokračovat podle instrukcí, protože ještě nebylo rozhodnuto, zda z vás budou důstojníci.“ Plukovník se usmál. „Takže proč vám říkat 'třetí poručík'?“

Taky mě to zajímalo. Proč tenhle povyk o „důstojní­cích“, co doopravdy nejsou důstojníkama?

Jasně, že jsem znal učebnicovou odpověď. „Pane Byrde?“ zeptal se plukovník.

„Á… zařadit nás do sledu velení, pane.“

„Přesně!“ Plukovník popojel ke schématu na zdi. Byla to obvyklá pyramida se sledy velení označenými až dolů. „Podívejte se sem –“ Ukázal na kolonku spojenou se svou vlastní vodorovnou čárou, stálo tam: POMOCNÍK VELITELE (slečna Kendricková).

„Pánové,“ pokračoval, „bez slečny Kendrickové bych měl problémy s řízením tohoto zařízení. Její hlava je rychle přístupná kartotéka obsahující vše, co se tu kolem děje.“ Dotkl se kontrolky na křesle a promluvil do vzduchu. „Slečno Kendricková, jakou známku dostal kadet Byrd při zkoušce z válečného práva v minulém semestru?“

Odpověď přišla okamžitě: „Devadesát tři procenta, veli­teli.“

„Děkuji.“ Pokračoval: „Vidíte? Podepíšu cokoliv, pokud to slečna Kendricková parafuje. Nesnesl bych, kdyby vy­šetřovací komise zjistila, jak často se podepisuje mým jménem a já to ani nevidím. Povězte mi, pane Byrde… kdybych zemřel, udržela by slečna Kendricková věci v pohybu?“

„No, á –“ Birdie vypadal zmateně. „Předpokládám, že v běžných záležitostech by udělala potřeb–“

„Neudělala by ani jedinou zatracenou věc!“ zahřměl plu­kovník. „Dokud by jí plukovník Někdo neřek, co má dělat – podle něj. Je to velice chytrá žena a chápe to, co vy zjevně ne, totiž že není ve sledu velení a nemá žádnou autoritu.“

Mluvil dál: „'Sled velení' není jenom fráze, je to tak opravdové jako facka. Když vám nařídím bojovat jako kadet, nejvíc, co byste mohli dělat, by bylo předat dál rozkaz někoho jiného. Když to váš velitel čety koupí a vy pak dáte rozkaz vojínovi – dobrý rozkaz, smyslupný a moudrý –, je to chy­ba a on by se stejně tak mýlil, kdyby ten rozkaz uposlechl. Protože kadet nemůže být ve sledu velení. Kadet nemá žád­nou vojenskou existenci, žádnou hodnost a není to voják. Je to student, který se stane vojákem – buď důstojníkem, nebo se svou předchozí hodností. Musí dodržovat armádní disciplínu, ale není v armádě. To je proč –“

Nicka. Úplná nula. Když kadet ani není v armádě –

„Plukovníku!“

„É? Mluvte, mladý muži. Pane Rico.“

Překvapil jsem sám sebe, ale musel jsem to říct. „Ale… když nejsme v armádě… tak nejsme ani M. P. Pane?“

Zamrkal na mě. „To vás trápí?“

„Já, é, nemyslím, že by se mi to moc líbilo, pane.“ Vů­bec se mi to nelíbilo. Cítil jsem se nahej.

„Chápu.“ Nevypadal rozmrzele. „Nechte mě mořit se s tímto vesmírně–právním aspektem, synku.“

„Ale –“

„To je rozkaz. Technicky nejste M. P. Ale M. P. na vás nezapomněla, M. P. nikdy nezapomíná na své muže bez ohledu na to, kde jsou. Kdyby ste nyní padl mrtev, budete pohřben jako druhý poručík Juan Rico, mobilní pěchota, z –“ plukovník Nielssen se zarazil. „Slečno Kendricková, která byla loď pana Rica?“

,,Rodger Young.“

„Děkuji.“ Dodal: „– z a na výsadkové lodi Rodger Young, přiřazen k mobilnímu bojovému týmu druhé čety roty George, třetí pluk, první divize, M. P. – 'Rváčům',“ odrecitoval zálibně a už se nikam nemusel dívat, když už mu jed­nou připomněla moji loď. „Dobrá jednotka, pane Rico – pyšná a drzá. Váš poslední rozkaz jde zpět k nim k večernímu nástupu, a tak bude vaše jméno čteno v Pamětní síni. Proto vždy mrtvého kadeta povyšujeme, synku – můžeme ho pak poslat domů k jeho druhům.“

Pocítil jsem záplavu úlevy a stesku a prošvihl jsem pár dalších slov. „… zavřenou pusu, zatímco jsem hovořil, bude­me vás mít zpátky u M. P., kam patříte. Během vašeho učňovského letu musíte být dočasnými důstojníky, protože při bojovém seskoku není místo pro pozorovatele. Budete bojo­vat – a přijímat rozkazy – a dávat rozkazy. Legální rozka­zy, protože budete mít hodnost a dostanete příkaz sloužit v tomto týmu, to znamená každý rozkaz, který dáte v souvi­slosti s plněním vám přidělených povinností, je zavazující ja­ko ty podepsané velitelem.

A navíc,“ pokračoval velitel, „jak se jednou dostanete do sledu velení, musíte být neustále připraveni přijmout vyšší velení. Jste-li v oddíle o jedné četě – dost pravděpodobné, v nynějším stadiu války – a jste pomocníkem velitele čety, když to váš velitel koupí… pak… vy … jste… jím!“

Potřásl hlavou. „Ne 'hrající si na velitele čety'. Ne kadet vedoucí cvičení. Ne 'mladší důstojník ve výcviku'. Náhle se stáváte starým, šéfem, stávajícím velícím důstojníkem – a objevíte, s šokem, že ostatní lidské bytosti jsou závislé na vás samých, abyste jim řekl, co mají dělat, jak bojovat, jak za­končit misi a vyváznout živí. Čekají na jistý hlas velitele – a sekundy ubíhají – a je na vás, abyste se stali tím hlasem, činili rozhodnutí, dávali správné rozkazy… a nejen správné, ale klidným, nevzrušeným hlasem. Protože je jisté, pánové, že váš oddíl má problémy – ošklivé problémy! – a cizí hlas, v němž se ozývá panika, může obrátit nejlepší bojový oddíl v Galaxii ve strachy zblázněný dav bez vedení a zákonů.

Celá ta nemilosrdná zátěž dopadne bez varování. Musíte jednat okamžitě a nad sebou máte jenom Boha. Nečekejte, že on dodá taktické podrobnosti, to je vaše práce. Učiní vše, co od něj má voják očekávat, pokud vám pomůže potlačit pani­ku, kterou zcela určitě cítíte, ve vašem hlase.“

Plukovník se odmlčel. Vystřízlivěl jsem, Birdie vypadal hrozně vážně a Hassan se mračil. Přál jsem si být zpátky ve výsadkový místnosti na Rog, s míň prýmkama a s valnou hromadou v plným proudu po tom, co nás seřvali. Bylo toho hodně, co se dalo říct o práci pomocníka velitele oddílu – když na to přijde, je mnohem jednodušší umřít než používat hlavu.

Velitel pokračoval: „To je okamžik pravdy, pánové. Bo­hužel neexistuje žádná jiná metoda známá vojenské vědě, podle níž by se dal rozlišit pravý důstojník od obratné napodobeniny s hvězdami na rameni, než projití ohněm. Ti praví projdou – nebo udatně zahynou, napodobeniny se zlomí. Někdy při tom lámání zahynou. Ale tragédií je ztráta os­tatních… dobrých mužů, seržantů, desátníků a vojínů, kteří se jen osudnou zlou náhodou ocitli pod velením neschopného. Snažíme se tomu vyhnout. Za prvé je naším pravidlem bez výjimek, že každý kandidát musí být trénovaný výsadkář, zakalený ohněm, veterán bojových výsadků. Žádná jiná ar­máda v dějinách nikdy nepřistoupila na toto pravidlo, ač ně­které byly blízko. Většina velkých vojenských škol minulosti – Saint Cyr, West Point, Sandhurst, Colorado Springs – ani nepředstírala, že by se tímto řídila. Přijímali civilní hochy, cvičili je, dali jim důstojnickou hodnost, poslali je bez ja­kýchkoliv bojových zkušeností velet mužům… a občas zjistili až příliš pozdě, že ten chytrý mladý 'důstojník' byl hlupák, podlézavec nebo hysterik.

My přinejmenším neděláme chyby tohoto druhu. Víme, že jste dobří vojáci – chrabří a zkušení, prošlí bitvou – ji­nak byste tu nebyli. My víme, že vaše inteligence a vzdělání dosáhly přijatelného minima. S tímto pro začátek vyloučíme co nejvíce můžeme ne–dost–schopných – a posíláme je urychleně zpět k jednotkám, dřív než zničíme dobré výsadká­ře tím, že je budem tlačit za hranice jejich schopností. Kurz je velmi těžký – protože to, co od vás bude vyžadováno poz­ději, bude ještě těžší.

Časem vytřídíme malou skupinku, jejíž šance vypadají velmi dobře. Hlavní věc, která zůstává nevyzkoušena, je to, co nemůžeme vyzkoušet zde, to nedefinovatelné něco mezi vůdcem v bitvě… a tím, kdo sice má známky, ale ne schop­nosti. Takže to zkoušíme v poli.

Pánové! – vy jste dosáhli tohoto bodu. Jste připraveni složit přísahu?“

Na okamžik bylo ticho, pak Hassan Assasin pevně od­pověděl: „Ano, plukovníku,“ a Birdie a já jsme to zopakovali. Plukovník se zamračil. „Vykládal jsem vám tady, jak jste báječní – fyzicky dokonalí, duševně na výši, cvičení, disci­plinovaní, zakalení. Přesný model chytrého mladého důstoj­níka –“ Odfrkl si. „Nesmysl! Jednou by z vás mohli být dů­stojníci. Doufám… nejenomže neradi plýtváme penězi, časem a úsilím, ale také, a mnohem více, se klepu ve svých botách pokaždé, když posílám jednoho takového napůl upečeného ještě–ne–důstojníka nahoru Flotile a vím, jakou frankenste­inovskou nestvůru jsem právě mohl vypustit do dobrého bo­jového oddílu. Kdybyste chápali, co vás čeká, nebyli byste tak žhaví složit přísahu v okamžiku, kdy se vás na to zeptám. Můžete to odmítnout a přinutit mě, abych vás nechal se vrátit zpět na vaše současná místa. Ale vy nevíte!

Takže to zkusím ještě jednou. Pane Rico! Myslel jste ně­kdy na to, jak byste se cítil, kdybyste se ocitl před válečným soudem pro ztrátu pluku?“

Zůstal jsem hloupě koukat. „No – Ne, pane, nikdy.“ Stát před válečným soudem – z jakéhokoliv důvodu – je osmkrát horší pro důstojníka než pro prostého vojáka. Porušení řádů, za které vojína jenom vykopnou (možná s mrská­ním, pravděpodobně bez) znamená pro důstojníka smrt. Lepší se nikdy nenarodit!

„Zamyslete se nad tím,“ řekl plukovník vážně. „Když jsem naznačoval, že by váš velitel čety mohl být zabit, roz­hodně jsem nepopisoval nejhorší vojenskou katastrofu. Pane Hassane! Jaký je nejvyšší počet velitelských hodností zniče­ných v jedné bitvě?“

Assasin se zamračil víc než obvykle. „Nejsem si jistý, pane. Nebylo to při operaci Úl, kdy brigádě velel major, před Sove–ki–pú?“

„Byl a jmenoval se Fredericks. Dostal vyznamenání a povýšení. Když se vrátíte zpět k druhé všeobecné válce, na­jdete případ, kdy mladší námořní důstojník převzal velení velké lodi, a nejenže s ní bojoval, ale posílal rozkazy, jako by byl admirál. Byl vyznamenán, přestože kolem byli služebně starší důstojníci, kteří ani nebyli raněni. Zvláštní okolnosti – přerušené komunikace. Ale mám na mysli případ, kdy byly smeteny čtyři úrovně velení v šesti minutách – jako kdyby si velitel čety protřel oči a zjistil, že velí brigádě. Slyšeli jste o tom?“

Mrtvé ticho.

„No dobrá. Bylo to v jedné z těch malých válek, které vzplanuly na okraji napoleonských válek. Ten mladý důstoj­ník byl služebně nejmladší na válečném plavidle – mokrého námořnictva, samozřejmě – na plachetnici ve skutečnosti. Tento mladík byl asi tak ve věku většiny vaší třídy a nebyl vojákem z povolání. Nesl titul 'dočasný třetí poručík' – po­všimněte si, že to je označení, které brzy ponesete vy. Neměl žádné bojové zkušenosti, v řadě velení nad ním byli čtyři dů­stojníci. Když začala bitva, jeho velitel byl raněn. To dítě ho zvedlo a vyneslo z palby. To je celé – vyzvedl kamaráda. Ale udělal to, aniž dostal povolení opustit své stanoviště. Ti ostatní důstojníci byli zabiti v době, kdy odnášel raněného. Byl obviněn, že jako velící důstojník 'opustil stanoviště před nepřítelem'. Odsouzen. Degradován.“

Zalapal jsem po dechu. „Za tohle? Pane.“

„Proč ne? Pravda, my své lidi vyzvedáváme. Ale děláme to za jiných okolností, než je bitva mokrého námořnictva, a muž, který to provádí, k tomu dostane rozkaz. Ale vyzvedání nikdy není omluvou pro opuštění bitvy v přítomnosti nepříte­le. Rodina toho chlapce se jedno a půl století snažila rozsudek zrušit. Samozřejmě se jim to nepovedlo. Existovaly pochyb­nosti o některých okolnostech, ale ne o tom, že bez rozkazu opustil své stanoviště v průběhu bitvy. Pravda, byl zelený ja­ko tráva – ale měl štěstí, že ho nepověsili.“ Plukovník Niels­sen na mě upřel pohled. „Pane Rico – mohlo by se toto stát vám?“

Polkl jsem. „Doufám, že ne, pane.“

„Povím vám, jak by mohlo, třeba na této zkušební plav­bě. Dejme tomu, že se ocitnete v operaci více lodí s vysaze­ným celým plukem. Důstojníci samozřejmě skáčou první. Má to jak své výhody, tak nevýhody, ale děláme to pro bojovou morálku, žádný voják se nikdy nedotkl země na nepřátelské planetě bez důstojníka. Dejme tomu, že o tomhle Brouci vědí – a to mohou. Předpokládejme, že se vytasí s nějakým tri­kem a smetou ty, kdo dopadnou první… ale trik nestačí, aby mohli smést celý výsadek. A teď předpokládejme, protože jste přespočetný, že musíte vzít kteroukoliv prázdnou kapsli, místo abyste byl v první vlně. Kde skončíte?“

„Á, nejsem si jistý, pane.“

„Právě jste zdědil velení pluku. Co uděláte se svým ve­lením, pane? Mluvte rychle – Brouci nepočkají!“

„Á…“ Napadla mě odpověď rovnou z učebnice, a tak jsem ji papouškoval. „Převezmu velení a budu jednat, jak okolnosti dovolí, pane, vzhledem k taktické situaci, jak se mi bude jevit.“

„To uděláte, jo?“ Plukovník zachrochtal. „A koupíte kulku také – to je všechno, co může kdokoliv udělat s hlu­pákem, jako jste vy. Ale doufám, že se dolů dostanete rychle – a budete na někoho hulákat rozkazy, ať už budou dávat smysl, nebo ne. Nečekáme, že koťata napadnou lvy a vyhrají – očekáváme jen, že se o to pokusí. V pořádku, povstaňte. Zdvihněte pravé ruce.“

Vydrápal se na nohy. O třicet vteřin později jsme byli důstojníky –,,dočasnými, zkušebními a přespočetnými“. Myslel jsem, že nám dá naše hvězdy a nechá nás jít. Ne­předpokládá se, že si je koupíme – jsou zapůjčené jako do­časné povýšení, které představují. Místo toho se znovu usadil a vypadal skoro lidsky.

„Podívejte, hoši – povím vám, jak tvrdé to bude. Chci, abyste se toho začali bát, mysleli dopředu, plánovali, jaké kroky byste mohli podniknout proti jakékoliv kombinaci špatných okolností, které se vám mohou přihodit, a byli si jasně vědomi, že váš život patří vašim mužům a ne vám, abyste ho mohli zahodit v sebevražedné snaze se proslavit… a že svůj život nemáte co chránit, pokud situace bude vyžadovat jeho ztrátu. Nechci, aby vám bylo strachy špatně před se­skokem, ale abyste mohli být soustředěni, až nastanou pro­blémy.

Nemožné, samozřejmě. Kromě jedné věci. Co jediné vás může zachránit, až bude zátěž příliš velká? Pánové?“

Nikdo neodpověděl.

„Ale no tak!“ řekl plukovník Nielssen opovržlivě. „Nejste rekruti. Pane Hassane!“

„Váš hlavní seržant, pane,“ řekl Assasin pomalu.

„Evidentně. Pravděpodobně je starší než vy, má na opas­ku víc seskoků a určitě zná svůj tým lépe než vy. A protože nenese tu strašnou, ochromující zátěž vrchního velení, mělo by mu to myslet jasněji než vám. Zeptejte se na radu jeho. Máte jeden komunikační obvod čistě jen na to.

A nezmenší to jeho důvěru ve vás, je zvyklý na to, že se s ním někdo radí. Pokud to neuděláte, usoudí, že jste hlupáci, sebevědomí vševědi – a bude mít pravdu.

Ale vy se nemusíte řídit jeho radou. Ať už použijete jeho radu, nebo vám pomůže vykřesat nějaký úplně jiný plán – rozhodněte se a štěkejte rozkazy.

Jedna věc –jediná věc! – která může vyvolat strach v srdci dobrého seržanta čety, je zjistit, že pracuje pro šéfa, kte­rý se neumí rozhodovat.

Nikdy neexistovala jednotka, kde by byli důstojníci a mužstvo na sobě více závislí než M. P., a seržanti jsou tme­lem, který nás drží pohromadě. Nikdy na to nezapomínejte.“

Velitel popojel s křeslem ke skříňce u svého stolu. Ob­sahovala řady přihrádek a v každé byla krabička. Jednu vytáhl a otevřel. „Pane Hassane –“

„Pane?“

„Tyto hvězdy nosil kapitán Terence O'Kelly na své zku­šební plavbě. Budou vám vyhovovat?“

„Pane?“ Assasinův hlas vypískl a mně přišlo, že se ten velkej moula rozbrečí. „Ano, pane!“

„Přistupte.“ Plukovník Nielssen mu je připnul a pak řekl:

„Noste je hrdě, jako je nosil on… a přineste je zpátky. Ro­zumíte?“

„Ano, pane. Udělám, co se dá.“

„Tím jsem si jist. Na střeše na vás čeká vznášedlo a vaše loď startuje za dvacet osm minut. Proveďte rozkazy, pane!“ Assasin zasalutoval a vypadl. Plukovník se otočil a vy­táhl další krabičku. „Pane Byrde, jste pověrčivý?“

„Ne, pane.“

„Opravdu? Já jsem, dost. Doufám, že nebudete protesto­vat proti hvězdám, které nosilo pět důstojníků a všichni byli zabiti v akci?“

Birdie skoro ani nezaváhal. „Ne, pane.“

„To je dobré. Protože těchto pět důstojníků obdrželo sedmnáct vyznamenání, od Terranské medaile po Raněného lva. Přistupte. Hvězdu s hnědou skvrnou musíte vždy nosit na levém rameni – nesnažte se to očistit! Jen se snažte, abyste nedostal stejné označení i na tu druhou. Pokud to nebude nut­né, a vy budete vědět, kdy to nutné je. Tady máte seznam předchozích držitelů. Máte třicet minut do odletu. Skočte si do Pamětní síně a prohlédněte si každý záznam.“

„Ano, pane.“

„Proveďte rozkazy, pane!“

Otočil se ke mně, podíval se mi do tváře a ostře řekl: „Něco vás trápí, synku? Mluvte!“

„Á –“ Vyrazil jsem to ze sebe. „Pane, ten dočasný třetí poručík – ten, co ho zastřelili. Jak bych moh zjistit, co se stalo?“

„Ó. Mladý muži, nechtěl jsem od vás zaplašit denní světlo, jen jsem se snažil vás probudit. Bitva se odehrála v červnu 1813, staromódně mezi USF Chesapeake a HMF Shannon. Zkuste Námořní encykopedii, bude na vaší lodi.“ Vrátil se zpátky k hvězdám a zamračil se.

Pak řekl: „Pane Rico, dostal jsem dopis od jednoho z vašich učitelů z gymnázia, důstojníka v záloze, kterým mě žádá, abych vám propůjčil hvězdy, které nosíval jako třetí poručík. Je mi líto, že mu musím říci 'Ne'.“

„Pane?“ Potěšilo mě, že mě plukovník Dubois stále sle­duje – ale ty hvězdy mě hrozně zklamaly.

,,Protože nemohu. Propůjčil jsem tyto hvězdy před dvě­ma lety – a nikdy se nevrátily. Prodělečná záležitost. Hmm –“ Vzal krabičku a podíval se na mě. „Mohl byste začít nový pár. Kov není důležitý, důležitost jeho žádosti leží v tom, že váš učitel si přál, abyste je dostal.“

„Jak si přejete, pane.“

„Nebo“ – pohupoval krabičkou – „můžete dostat tyto. Byly použity pětkrát… a poslední čtyři kandidáti neprošli – nic zneucťujícího, prostě jenom smůla. Chcete se pokusit zlomit tohle kouzlo? Změnit je na hvězdy nosící štěstí?“

Radši bych pohladil žraloka. Ale odpověděl jsem: „V pořádku, pane. Zkusím to.“

„Dobrá.“ Připnul mi je. „Děkuji, pane Rico. Víte, tyhle byly moje, já jsem je nosil první… a velmi by mě potěšilo, kdybyste je přinesl zpět a zlomil tu smůlu, dostal povýšení a absolvoval.“

Připadal jsem si deset stop vysokej. „Pokusím se, pane!“

„Vím, že ano. Teď můžete jít splnit své rozkazy, pane. Stejné vznášedlo vás vezme oba, vás i Byrda. Ještě okamžik – Máte sbaleny učebnice matematiky?“

„Pane? Ne, pane.“

„Vemte si je. Vážný na vaší lodi byl upozorněn na vaše zavazadlo s nadváhou.“

Zasalutoval jsem mu a vypadl. Srazil mě dolů na nor­mální výšku v ten moment, kdy se zmínil o matice.

Moje matika byla na mém stole svázaná do balíku s pa­pírem obsahujícím pod provázkem denní úkoly. Začínal jsem mít dojem, že plukovník Nielssen nikdy neponechával věci náhodě – ale to všichni věděli.

Birdie čekal na střeše u vznášedla. Kouknul na mý kníž­ky a ušklíbl se. „To je blbý. No. Jestli budem na stejný lodi, pomůžu ti. Která loď?“

,,Tours.“

„Sorry, já jsem na Moskvě.“ Nasedli jsme, zkontroloval jsem pilota a zjistil, že byl naprogramován na pole, zavřel jsem dveře a vznášedlo vzlétlo. Birdie dodal: „Mohl jsi do padnout hůř. Assasin si s sebou nebral jenom matiku, ale ještě další dva předměty.“

Birdie nepochybně uměl a nepředváděl se, když mi nabí­zel, že mě bude doučovat, byl to takovej profesorskej typ, akorát jeho stužky dokazovaly, že je taky voják.

Místo studování matiky ji Birdie učil. Každý den jednu hodinu z něj byl člen učitelského sboru, jako malej Shujumi učil judo v táboře Currie. M. P. neplýtvá ničím, nemůžem si to dovolit. Birdie dostal bakaláře přes matiku na své osmnác­té narozeniny, takže přirozeně dostal službu navíc jako in­struktor – což ho ovšem nechránilo před seřváním v osta­tních hodinách.

Ne že by dostával vynadáno tak často. Birdie měl tu vzácnou kombinaci skvělýho intelektu, dobrýho vzdělání, zdravýho rozumu a odvahy, což kadeta předurčovalo jako potenciálního generála. Odhadovali jsme, že je jistý, že za normálních okolností by ve třiceti velel brigádě, a co teprve ve válce.

Ale moje ctižádost nesahala tak vysoko. „Byla by to špi­navá, mizerná smůla,“ podotkl jsem, „jestli Assasin prolítne“, a zatím jsem dumal nad tím, že to bude špinavá, mizerná smůla, jestli prolítnu já.

„Neprolítne,“ odpověděl vesele Birdie. „Protáhnou ho tím zbytkem, i kdyby mu měli nasadit hypnotickej trychtýř a nacpat to do něj. Kromě toho,“ dodal, „Hassan může prolít­nout a ještě dostat povýšení.“

„Cože?“

,,To jsi nevěděl? Assasinova stálá hodnost je první po­ručík – polní hodnost, přirozeně. Vrátí se k ní, jestli propad­ne. Koukni se do řádů.“

Znal jsem je. Když já prolítnu z matiky, vrátím se jako seržant, což je lepší než dostat facku mokrou rybou, ať už se na to koukáte, z který strany chcete… a na to jsem myslel v noci po tom, co jsem zvoral test.

Ale tohle bylo jiný. „Počkej,“ protestoval jsem. „On se vzdal prvního poručíka… aby se stal dočasným třetím poručí­kem? Blbneš ty? Nebo on?“

Birdie se culil. „Akorát dost, aby z nás byli M. P.“

„Ale – to nechápu.“

„Jasně že chápeš. Assasin nemá žádný jiný vzdělání, než co získal u M. P. Takže jak vysoko až může dojít? Jsem si jistej, že by dokázal velet pluku v bitvě a odvést dobrou práci – pokud někdo jinej operaci naplánuje. Ale velení v bitvě je jenom zlomek toho, co důstojník dělá, zvlášť vyšší důstojník. K řízení války nebo jenom k naplánování a provedení jediný operace musíš znát teorii hry, operační analýzu, symbolickou logiku, pesimistickou syntézu a tucet dalších předmětů. Mů­žeš se jima propotit sám, když máš zázemí. Ale mít je musíš, nebo se nikdy nedostaneš přes kapitána nebo možná majora. Assasin ví, co dělá.“

„Hádám, že jo,“ řekl jsem pomalu. ,Birdie, plukovník Nielssen musel vědět, že Hassan byl důstojník – totiž je dů­stojník.“

„Co? No jasně.“

„Nemluvil tak, jako kdyby to věděl. Všem se nám dosta­lo stejnýho zacházení.“

„Ne úplně. Všim sis, že když plukovník chtěl dostat na otázku určitou odpověď, vždycky se zeptal Assasina?“ Usoudil jsem, že to byla pravda. „Birdie, jaká je tvoje stálá hodnost?“

Auto zrovna přistávalo, odmlčel se s rukou na klice a usmál se. „Svobodník – nemůžu si dovolit prolítnout!“

Odfrkl jsem si. „Neprolítneš. Nemůžeš!“ Překvapilo mě, že nebyl ani desátník, ale kluk, chytrej a vzdělanej jako Bir­die, se dostane do důstojnické školy, jakmile své vlastnosti předvede v bitvě… což v probíhající válce může být jenom pár měsíců po osmnáctých narozeninách. Birdie se culil ještě víc. „Uvidíme.“

„Absolvuješ. Hassan a já máme starosti, ale ne ty.“

„Jo? Dejme tomu, že mě slečna Kendricková nemá rá­da.“ Otevřel dveře a vypadal překvapeně. „Hej! Ohlašujou můj odlet. Tak nazdar!“

„Nashle, Birdie.“

Ale už jsem ho neviděl a on neabsolvoval. Byl jmenován důstojníkem o dva týdny později a jeho hvězdy se vrátily s osmnáctým vyznamenáním – Raněným lvem, in memoriam.