Stoparuv pruvodce po galaxii (dil 1. kapitola 14.)
9. 5. 2006
-----------------------------------------------------------------
14. kapitola
Srdce ze zlata neslyšně uhánělo vesmírnou nocí, teď už na konvenční pohon. Čtyři členové jeho
posádky byli značně nesví. Věděli, že je nespojila vlastní volba, ani je nesehnala pouhá náhoda,
nýbrž jakási podivná zvrácenost fyziky - jako by vztahy mezi lidmi podléhaly stejným zákonům
jako vztahy mezi atomy a molekulami.
Když na lodi zavládla umělá noc, byli vděčni, že se mohou zavřít každý do své kabiny a pokusit
se trochu uspořádat myšlenky.
Trillian nemohla spát. Seděla na gauči a upřeně se dívala na maličkou klícku, jejíž obsah byl
jejím posledním a jediným pojítkem se Zemí - dvě bílé myšky. Prosadila tehdy, že jí Zafod
dovolil vzít je s sebou. Věděla, že už svou planetu nikdy neuvidí, ale její vlastní lhostejná reakce
na zprávu o zničení Země ji znepokojila. Země byla tak vzdálená a tak neskutečná, že na ni prostě
nedokázala myslet. Pozorovala myši, jak cupitají po kleci a zuřivě běhají v plastikových kolech.
Po chvíli ji plně zaujaly. Náhle se otřásla. Vrátila se na můstek, aby dál sledovala blikající světýlka
a číslice, mapující dráhu lodi ve vzduchoprázdnu. Byla by ráda věděla, na co se vlastně pokouší
nemyslet.
Zafod nemohl spát. Také by byl rád věděl, na co si to zakazuje myslet. Kam jeho paměť sahala,
vždycky měl jakýsi neurčitý znepokojivý pocit, že mu snad haraší. Většinou dokázal tuto
myšlenku odsunout a prostě se jí nezabývat, teď však s nýhlým nevysvětlitelným příchodem
Forda Prefecta a Arthura Denta zase vystrčila hlavu. Připadalo mu, že zapadá do jakéhosi
schématu, které mu unikalo.
Ford nemohl spát. Byl příliš vzrušen, že je zase na cestě. Patnáct let vězení skončilo, právě když
se už vzdával naděje. Poflakovat se chvíli se Zafodem slibovalo spoustu srandy, i když na jeho
bratranci z druhého kolena bylo cosi divného, co nedokázal přesně vyhmátnout. To, že se stal
prezidentem Galaxie, bylo prostě omračující, stejně jako způsob, jímž se funkce zbavil. Mělo to
nějaký důvod? Ptát se Zafoda nemělo nejmenší cenu. Tvářil se, že nikdy nemá důvod k ničemu,
co dělá - povýšil nevyzpytatelnost na umělecký žánr. Útočil na všechno, co ho v životě potkávalo
s pozoruhodnou směsí geniality a naivní neschopnosti. Často bylo těžké rozlišit, co je co.
Arthur spal. Byl strašlivě unavený.
Kdosi zaťukal na Zafodovy dveře. Klouzavě se otevřely.
" ""Zafode...?"""
" ""Jo?"""
Trillianina postava se rýsovala v oválu světla.
" ""Myslím, že jsme právě našli to, co jsi sem přišel hledat."""
" ""Fakt?"""
Ford se vzdal pomyšlení na spánek. V koutě své kabiny objevil malou obrazovku počítače s
klávesnicí. Na chvíli se k ní posadil a pokoušel se sestavit nové znění hesla Vogoni pro Průvodce,
ale nenapadalo ho nic dostatečně jedovatého, a tak toho také nechal, zahalil se do jakéhosi kusu
oděvu a šel se trochu projít na můstek.
Když vstoupil, uviděl ke svému překvapení dvě postavy vzrušeně se sklánějící nad přístroji.
" ""Vidíš? Loď se chystá vstoupit na oběžnou dráhu,"" říkala právě Trillian. ""Je tam planeta. Je"
"přesně na těch souřadnicích, jak jsi předpověděl."""
Zafod zaslechl šramot, a vzhlédl.
" ""Forde!"" zasyčel. ""Pojď se na něco podívat."""
Ford se tedy šel podívat. Na obrazovce blikala řada čísel.
" ""Poznáváš tyhle galaktické souřadnice?"""
" ""Ne."""
" ""Napovím ti. Počítač!"""
" ""Ahoj, bando!"" Počítač překypoval nadšením. ""Začínáme tu mít docela živo, co?"""
" ""Drž hubu a ukaž nám obrazovky,"" řekl Zafod."
Světla potemněla. Světélkující body poskakovaly po přístrojových deskách a odrážely se ve
čtyřech párech očí, zírajících upřeně na obrazovky vnějších monitorů.
Nebylo na nich absolutně nic.
" ""Poznáváš to?"" zašeptal Zafod."
Ford se zamračil:
" ""Ne."""
" ""Co vidíš?"""
" ""Nic."""
" ""Poznáváš to?"""
" ""O čem to mluvíš?"""
" ""Jsme v mlhovině Koňské hlavy. Obrovský souvislý temný mrak."""
" ""A to jsem měl poznat z prázdné obrazovky?"""
" ""Jediné místo v Galaxii, odkud můžeš vidět prázdnou obrazovku, je vnitřek temné mlhoviny."""
" ""Správně."""
Zafod se zasmál. Zjevně byl čímsi až trochu dětinsky vzrušen.
" ""To je senzace!"""
" ""Co je na tom senzačního, trčet v mračnu prachu?"" otázal se Ford."
" ""Co bys čekal, že tam najdeš?"" naléhal Zafod."
" ""Nic."""
" ""Žádné hvězdy? Žádné planety?"""
" ""Žádné."""
" ""Počítač!"" křikl Zafod. ""Nastav úhel pohledu na jedenaosmdesát stupňů a nemluv o tom!"""
Chvíli se zdálo, že se nic neděje, pak se však na okraji obrazovky objevila záře. Červená hvězda
velká asi jako dezertní talíř se plížila po obrazovce a hned za ní druhá: dvojhvězda. Pak se do rohu
obrazu zakousl obrovský půlměsíc - rudá záře vytrácející se do temné černi. Noční strana planety.
" ""Našel jsem ji!"" Zafod bušil do přístrojové desky. ""Našel jsem ji!"""
Ford užasle zíral na obrazovku.
" ""Co je to?"""
" ""To je... ta nejnepravděpodobnější planeta, jaká kdy existovala."""
14. kapitola
Srdce ze zlata neslyšně uhánělo vesmírnou nocí, teď už na konvenční pohon. Čtyři členové jeho
posádky byli značně nesví. Věděli, že je nespojila vlastní volba, ani je nesehnala pouhá náhoda,
nýbrž jakási podivná zvrácenost fyziky - jako by vztahy mezi lidmi podléhaly stejným zákonům
jako vztahy mezi atomy a molekulami.
Když na lodi zavládla umělá noc, byli vděčni, že se mohou zavřít každý do své kabiny a pokusit
se trochu uspořádat myšlenky.
Trillian nemohla spát. Seděla na gauči a upřeně se dívala na maličkou klícku, jejíž obsah byl
jejím posledním a jediným pojítkem se Zemí - dvě bílé myšky. Prosadila tehdy, že jí Zafod
dovolil vzít je s sebou. Věděla, že už svou planetu nikdy neuvidí, ale její vlastní lhostejná reakce
na zprávu o zničení Země ji znepokojila. Země byla tak vzdálená a tak neskutečná, že na ni prostě
nedokázala myslet. Pozorovala myši, jak cupitají po kleci a zuřivě běhají v plastikových kolech.
Po chvíli ji plně zaujaly. Náhle se otřásla. Vrátila se na můstek, aby dál sledovala blikající světýlka
a číslice, mapující dráhu lodi ve vzduchoprázdnu. Byla by ráda věděla, na co se vlastně pokouší
nemyslet.
Zafod nemohl spát. Také by byl rád věděl, na co si to zakazuje myslet. Kam jeho paměť sahala,
vždycky měl jakýsi neurčitý znepokojivý pocit, že mu snad haraší. Většinou dokázal tuto
myšlenku odsunout a prostě se jí nezabývat, teď však s nýhlým nevysvětlitelným příchodem
Forda Prefecta a Arthura Denta zase vystrčila hlavu. Připadalo mu, že zapadá do jakéhosi
schématu, které mu unikalo.
Ford nemohl spát. Byl příliš vzrušen, že je zase na cestě. Patnáct let vězení skončilo, právě když
se už vzdával naděje. Poflakovat se chvíli se Zafodem slibovalo spoustu srandy, i když na jeho
bratranci z druhého kolena bylo cosi divného, co nedokázal přesně vyhmátnout. To, že se stal
prezidentem Galaxie, bylo prostě omračující, stejně jako způsob, jímž se funkce zbavil. Mělo to
nějaký důvod? Ptát se Zafoda nemělo nejmenší cenu. Tvářil se, že nikdy nemá důvod k ničemu,
co dělá - povýšil nevyzpytatelnost na umělecký žánr. Útočil na všechno, co ho v životě potkávalo
s pozoruhodnou směsí geniality a naivní neschopnosti. Často bylo těžké rozlišit, co je co.
Arthur spal. Byl strašlivě unavený.
Kdosi zaťukal na Zafodovy dveře. Klouzavě se otevřely.
" ""Zafode...?"""
" ""Jo?"""
Trillianina postava se rýsovala v oválu světla.
" ""Myslím, že jsme právě našli to, co jsi sem přišel hledat."""
" ""Fakt?"""
Ford se vzdal pomyšlení na spánek. V koutě své kabiny objevil malou obrazovku počítače s
klávesnicí. Na chvíli se k ní posadil a pokoušel se sestavit nové znění hesla Vogoni pro Průvodce,
ale nenapadalo ho nic dostatečně jedovatého, a tak toho také nechal, zahalil se do jakéhosi kusu
oděvu a šel se trochu projít na můstek.
Když vstoupil, uviděl ke svému překvapení dvě postavy vzrušeně se sklánějící nad přístroji.
" ""Vidíš? Loď se chystá vstoupit na oběžnou dráhu,"" říkala právě Trillian. ""Je tam planeta. Je"
"přesně na těch souřadnicích, jak jsi předpověděl."""
Zafod zaslechl šramot, a vzhlédl.
" ""Forde!"" zasyčel. ""Pojď se na něco podívat."""
Ford se tedy šel podívat. Na obrazovce blikala řada čísel.
" ""Poznáváš tyhle galaktické souřadnice?"""
" ""Ne."""
" ""Napovím ti. Počítač!"""
" ""Ahoj, bando!"" Počítač překypoval nadšením. ""Začínáme tu mít docela živo, co?"""
" ""Drž hubu a ukaž nám obrazovky,"" řekl Zafod."
Světla potemněla. Světélkující body poskakovaly po přístrojových deskách a odrážely se ve
čtyřech párech očí, zírajících upřeně na obrazovky vnějších monitorů.
Nebylo na nich absolutně nic.
" ""Poznáváš to?"" zašeptal Zafod."
Ford se zamračil:
" ""Ne."""
" ""Co vidíš?"""
" ""Nic."""
" ""Poznáváš to?"""
" ""O čem to mluvíš?"""
" ""Jsme v mlhovině Koňské hlavy. Obrovský souvislý temný mrak."""
" ""A to jsem měl poznat z prázdné obrazovky?"""
" ""Jediné místo v Galaxii, odkud můžeš vidět prázdnou obrazovku, je vnitřek temné mlhoviny."""
" ""Správně."""
Zafod se zasmál. Zjevně byl čímsi až trochu dětinsky vzrušen.
" ""To je senzace!"""
" ""Co je na tom senzačního, trčet v mračnu prachu?"" otázal se Ford."
" ""Co bys čekal, že tam najdeš?"" naléhal Zafod."
" ""Nic."""
" ""Žádné hvězdy? Žádné planety?"""
" ""Žádné."""
" ""Počítač!"" křikl Zafod. ""Nastav úhel pohledu na jedenaosmdesát stupňů a nemluv o tom!"""
Chvíli se zdálo, že se nic neděje, pak se však na okraji obrazovky objevila záře. Červená hvězda
velká asi jako dezertní talíř se plížila po obrazovce a hned za ní druhá: dvojhvězda. Pak se do rohu
obrazu zakousl obrovský půlměsíc - rudá záře vytrácející se do temné černi. Noční strana planety.
" ""Našel jsem ji!"" Zafod bušil do přístrojové desky. ""Našel jsem ji!"""
Ford užasle zíral na obrazovku.
" ""Co je to?"""
" ""To je... ta nejnepravděpodobnější planeta, jaká kdy existovala."""