Stoparuv pruvodce po galaxii (dil 1. kapitola 27.)
9. 5. 2006
-----------------------------------------------------------------
27. kapitola
V Slartibartfastově pracovně vládl chaos. Vypadalo to tam asi jako v městské knihovně těsně po
výbuchu. Když vcházeli, kmet se zamračil.
" ""Strašně mě to mrzí,"" omlouval se, ""ale v jednom z našich počítačů udržujících životní funkce"
vybouchla dioda. Když jsme se pokoušeli oživit uklízečky, zjistili jsme, že jsou už skoro třicet
tisíc let mrtvé. Jenom bych rád věděl, kdo odklidí jejich mrtvoly. Jestli chceš, sedni si třeba
"tamhle, a já tě zapnu."""
Nabídl Arthurovi židli, která vypadala jako vyrobená z hrudního koše stegosaura.
" ""Je vyrobena z hrudního koše stegosaura,"" vysvětloval kmet, přičemž štrachal po místnosti a"
lovil cosi pod hrozivě vratkými hromadami papírů a rýsovacího náčiní.
" ""Tady,"" řekl konečně. ""Tohle si podrž."" Podal Arthurovi dva dráty s odizolovanými konci."
Ve chvíli, kdy se jich dotkl, nějaký pták prolétl přímo skrz něj.
Visel ve vzduchu a byl sám sobě naprosto neviditelný. Pod sebou viděl půvabné náměstí
lemované stromořadím. Všude kolem stály bílé betonové domy vznosné konstrukce, ale o něco
horší trvanlivosti, neboť mnohé z nich byly popraskané a flekaté od deště. naštěstí zrovna svítilo
slunce a čerství větřík zlehka tančil stromořadím. Podivný pocit, že všechny budovy tiše bzučí,
byl způsoben snad jen tím, že náměstí i přilehlé ulice byly přecpány radostně vzrušenými lidmi.
Někde hrála kapela, pestré vlajky se třepetaly ve větru a ve vzduchu se vznášela karnevalová
nálada.
Arthur pocítil zvláštní osamělost - visel tu nad tím vším, a neměl nic, dokonce ani tělo. Než však
o tom mohl začít uvažovat, zazněl náměstím hlas, který upoutal všeobecnou pozornost.
Před budovou, jež na první pohled dominovala náměstí, na pódiu potaženém látkou jásavé
barvy, stál jakýsi muž a hovořil do mikrofonu k zástupu:
" ""Ó lide, vyčkávající ve stínu Hlubiny myšlení!"" zvolal. ""Ctní potomci Vrúmfondla a Majikthise,"
největších a skutečně doopravdy nejzajímavějších Punditů, jaké kdy vesmír znal..., čas čekání je
"u konce!"""
Dav propukl v bouřlivý jásot. Ve vzduchu se vznášely vlajky, třepetalky a konfety a všude se
ozýval pískot. Užší ulice vypadaly spíš jako stonožky ležící na zádech a zuřivě mávající nožkami
ve vzduchu.
" ""Sedm a půl miliónu let čekala naše rasa na tento Velký den, od nějž si slibujeme to správné"
"Osvícení!"" vyvolával jásavě řečník. ""Den Odpovědi!"""
Vzrušený dav odpověděl neméně jásavým hurá.
" ""Už nikdy,"" vykřikoval muž, ""už nikdy se ráno neprobudíme, abychom si kladli otázku Kdo"
vlastně jsem? Jaký smysl má můj život? A bude z kosmického hlediska skutečně vadit, když
nevstanu a nepůjdu do práce? Nebeť dnes jednou provždy zvíme prostou a jednoduchou
"odpověď na všechny tyto palčivé problémy Života, vesmíru a vůbec!"""
Dav opět propukl v nadšení a Arthur zjistil, že se zvolna snáší k jednomu z velkých najestátních
oken v budově za pódiem, z něhož muž řečnil k davu.
Na okamžik se ho zmocnila panika, protože letěl přímo proti oknu. O vteřinu později se však
uklidnil - proletěl sklem, aniž se ho dotkl.
Nikdo z přítomných se však nepozastavil nad jeho podivným příchodem, což vzhledem k tomu,
že tam nebyl, nijak nepřekvapuje. Začínal chápat, že celý zážitak není nic než přehrávka záznamu,
proti němuž je ovšem šestistopá sedmdesátka pouhou hračkou.
Místnost do značné míry odpovídala Slartibartfastovu popisu. Celých sedm a půl miliónu let ji
dobře udržovali a skoro každých sto let se tu i pravidelně uklízelo. Ultramahagonový slůl měl
ohlazené rohy i koberec trochu vybledl, mohutný terminál počítače však trůnil v celé své
světélkující nádheře na desce potažené kůží a vypadal jako čerstvě zkounstruovaný.
Dva stroze odění muži před ním uctivě seděli a čekali.
" ""Čas téměř vypršel,"" řekl jeden z nich. Arthura překvapilo, když těsně vedle mužovy hlavy se"
náhle z ničeho nic materializovalo jakési slovo. To slovo znělo: LÚNKVÓL. Několikrát zazářilo
a zmizelo. Než to Arthur stačil zpracovat, promluvil druhý muž, a vedle jeho hlavy se objevilo
slovo FOUK.
" ""Před sedmdesáti pěti tisíci generací uvedli naši předkové tento program v chod,"" říkal druhý"
"muž. ""A my budeme první, kdo po tak dlouhé době uslyší počítač promluvit."""
" ""Hrozná zodpovědnost, Fouku,"" souhlasil první muž. Arthur si uvědomil, že sleduje záznam s"
titulky.
" ""Jsme ti,"" řekl zase Fouk, ""kdo uslyší odpověď na Velkou otázku Života...?"""
" ""Vesmíru!"" doplnil Lúnkvól."
" ""A vůbec...!"""
" ""Pššt!"" umlčel Lúnkvól gestem kolegu. ""Myslím, že Hlubina myšlení se chystá promluvit!"""
Následovala krátká pauza, plná očekávání, během níž ovládací panel zvolna přicházel k životu.
Světla se zkusmo rozsvěcovala a zhasínala, až se nakonec ustálila do obrazce, vyjadřujícího
aktivitu. Z komunikačního kanálu se ozval jemný bzukot.
" ""Dobrý den,"" řekl konečně Hlubina myšlení."
" ""Ehm... dobrý den, ó Hlubino myšlení,"" vypravil ze sebe Lúnkvól trochu nervózně. ""Máš... ehm,"
"totiž..."""
" ""Odpověď pro vás?"" přerušil ho Hlubina myšlení majestátně. ""Ano. Mám."""
Oba muži se zachvěli nedočkavostí. Čekání tedy nebylo marné.
" ""Ona skutečně existuje?"" vydechl Fouk."
" ""One skutečně existuje,"" potvrdil Hlubina myšlení."
" ""Na všechno? Na velkou otázku Života, Vesmíru a vůbec?"""
" ""Ano."""
Oba muži byli speciálně vyškoleni pro tuto chvíli. Celý jejich život byl jen přípravou na ni. Byli
vybráni hned při narození, aby vyslechli Odpověď. A přece se přistihli, že vzrušeně dýchají a vrtí
se jako nedočkavé děti.
" ""A ty nám ji dáš?"" loudil Lúnkvól."
" ""Dám."""
" ""Teď hned?"""
" ""Teď hned."""
Oba muži si olízli vyprahlé rty.
" ""Ačkoli si myslím, že se vám nebude zrovna moc líbít."""
" ""To nevadí!"" naléhal Fouk. ""Musíš nám ji říct! Teď hned!"""
" ""Teď hned?"" zeptal se Hlubina myšlení."
" ""Ano! Teď hned!"""
" ""Dobře,"" řekl počítač a opět umlkl. Oba muži se neklidně vrtěli. Napětí bylo nesnesitelné."
" ""Ale opravdu se vám nebude líbit,"" poznamenal Hlubina myšlení."
" ""Mluv!"""
" ""No dobře,"" řekl klidně Hlubina myšlení. ""Odpoveď na Velkou otázku..."""
" ""Ano...!"""
" ""Života, vesmíru a vůbec...,"" promluvil Hlubina myšlení."
" ""Ano...!"""
" ""Je..."" Hlubina myšlení se opět odmlčel."
" ""Ano...!"""
" ""Je..."""
" ""Ano...!!!...?"""
" ""Čtyřicet dva,"" oznámil Hlubina myšlení s nedostižnou důstoujností a klidem."
27. kapitola
V Slartibartfastově pracovně vládl chaos. Vypadalo to tam asi jako v městské knihovně těsně po
výbuchu. Když vcházeli, kmet se zamračil.
" ""Strašně mě to mrzí,"" omlouval se, ""ale v jednom z našich počítačů udržujících životní funkce"
vybouchla dioda. Když jsme se pokoušeli oživit uklízečky, zjistili jsme, že jsou už skoro třicet
tisíc let mrtvé. Jenom bych rád věděl, kdo odklidí jejich mrtvoly. Jestli chceš, sedni si třeba
"tamhle, a já tě zapnu."""
Nabídl Arthurovi židli, která vypadala jako vyrobená z hrudního koše stegosaura.
" ""Je vyrobena z hrudního koše stegosaura,"" vysvětloval kmet, přičemž štrachal po místnosti a"
lovil cosi pod hrozivě vratkými hromadami papírů a rýsovacího náčiní.
" ""Tady,"" řekl konečně. ""Tohle si podrž."" Podal Arthurovi dva dráty s odizolovanými konci."
Ve chvíli, kdy se jich dotkl, nějaký pták prolétl přímo skrz něj.
Visel ve vzduchu a byl sám sobě naprosto neviditelný. Pod sebou viděl půvabné náměstí
lemované stromořadím. Všude kolem stály bílé betonové domy vznosné konstrukce, ale o něco
horší trvanlivosti, neboť mnohé z nich byly popraskané a flekaté od deště. naštěstí zrovna svítilo
slunce a čerství větřík zlehka tančil stromořadím. Podivný pocit, že všechny budovy tiše bzučí,
byl způsoben snad jen tím, že náměstí i přilehlé ulice byly přecpány radostně vzrušenými lidmi.
Někde hrála kapela, pestré vlajky se třepetaly ve větru a ve vzduchu se vznášela karnevalová
nálada.
Arthur pocítil zvláštní osamělost - visel tu nad tím vším, a neměl nic, dokonce ani tělo. Než však
o tom mohl začít uvažovat, zazněl náměstím hlas, který upoutal všeobecnou pozornost.
Před budovou, jež na první pohled dominovala náměstí, na pódiu potaženém látkou jásavé
barvy, stál jakýsi muž a hovořil do mikrofonu k zástupu:
" ""Ó lide, vyčkávající ve stínu Hlubiny myšlení!"" zvolal. ""Ctní potomci Vrúmfondla a Majikthise,"
největších a skutečně doopravdy nejzajímavějších Punditů, jaké kdy vesmír znal..., čas čekání je
"u konce!"""
Dav propukl v bouřlivý jásot. Ve vzduchu se vznášely vlajky, třepetalky a konfety a všude se
ozýval pískot. Užší ulice vypadaly spíš jako stonožky ležící na zádech a zuřivě mávající nožkami
ve vzduchu.
" ""Sedm a půl miliónu let čekala naše rasa na tento Velký den, od nějž si slibujeme to správné"
"Osvícení!"" vyvolával jásavě řečník. ""Den Odpovědi!"""
Vzrušený dav odpověděl neméně jásavým hurá.
" ""Už nikdy,"" vykřikoval muž, ""už nikdy se ráno neprobudíme, abychom si kladli otázku Kdo"
vlastně jsem? Jaký smysl má můj život? A bude z kosmického hlediska skutečně vadit, když
nevstanu a nepůjdu do práce? Nebeť dnes jednou provždy zvíme prostou a jednoduchou
"odpověď na všechny tyto palčivé problémy Života, vesmíru a vůbec!"""
Dav opět propukl v nadšení a Arthur zjistil, že se zvolna snáší k jednomu z velkých najestátních
oken v budově za pódiem, z něhož muž řečnil k davu.
Na okamžik se ho zmocnila panika, protože letěl přímo proti oknu. O vteřinu později se však
uklidnil - proletěl sklem, aniž se ho dotkl.
Nikdo z přítomných se však nepozastavil nad jeho podivným příchodem, což vzhledem k tomu,
že tam nebyl, nijak nepřekvapuje. Začínal chápat, že celý zážitak není nic než přehrávka záznamu,
proti němuž je ovšem šestistopá sedmdesátka pouhou hračkou.
Místnost do značné míry odpovídala Slartibartfastovu popisu. Celých sedm a půl miliónu let ji
dobře udržovali a skoro každých sto let se tu i pravidelně uklízelo. Ultramahagonový slůl měl
ohlazené rohy i koberec trochu vybledl, mohutný terminál počítače však trůnil v celé své
světélkující nádheře na desce potažené kůží a vypadal jako čerstvě zkounstruovaný.
Dva stroze odění muži před ním uctivě seděli a čekali.
" ""Čas téměř vypršel,"" řekl jeden z nich. Arthura překvapilo, když těsně vedle mužovy hlavy se"
náhle z ničeho nic materializovalo jakési slovo. To slovo znělo: LÚNKVÓL. Několikrát zazářilo
a zmizelo. Než to Arthur stačil zpracovat, promluvil druhý muž, a vedle jeho hlavy se objevilo
slovo FOUK.
" ""Před sedmdesáti pěti tisíci generací uvedli naši předkové tento program v chod,"" říkal druhý"
"muž. ""A my budeme první, kdo po tak dlouhé době uslyší počítač promluvit."""
" ""Hrozná zodpovědnost, Fouku,"" souhlasil první muž. Arthur si uvědomil, že sleduje záznam s"
titulky.
" ""Jsme ti,"" řekl zase Fouk, ""kdo uslyší odpověď na Velkou otázku Života...?"""
" ""Vesmíru!"" doplnil Lúnkvól."
" ""A vůbec...!"""
" ""Pššt!"" umlčel Lúnkvól gestem kolegu. ""Myslím, že Hlubina myšlení se chystá promluvit!"""
Následovala krátká pauza, plná očekávání, během níž ovládací panel zvolna přicházel k životu.
Světla se zkusmo rozsvěcovala a zhasínala, až se nakonec ustálila do obrazce, vyjadřujícího
aktivitu. Z komunikačního kanálu se ozval jemný bzukot.
" ""Dobrý den,"" řekl konečně Hlubina myšlení."
" ""Ehm... dobrý den, ó Hlubino myšlení,"" vypravil ze sebe Lúnkvól trochu nervózně. ""Máš... ehm,"
"totiž..."""
" ""Odpověď pro vás?"" přerušil ho Hlubina myšlení majestátně. ""Ano. Mám."""
Oba muži se zachvěli nedočkavostí. Čekání tedy nebylo marné.
" ""Ona skutečně existuje?"" vydechl Fouk."
" ""One skutečně existuje,"" potvrdil Hlubina myšlení."
" ""Na všechno? Na velkou otázku Života, Vesmíru a vůbec?"""
" ""Ano."""
Oba muži byli speciálně vyškoleni pro tuto chvíli. Celý jejich život byl jen přípravou na ni. Byli
vybráni hned při narození, aby vyslechli Odpověď. A přece se přistihli, že vzrušeně dýchají a vrtí
se jako nedočkavé děti.
" ""A ty nám ji dáš?"" loudil Lúnkvól."
" ""Dám."""
" ""Teď hned?"""
" ""Teď hned."""
Oba muži si olízli vyprahlé rty.
" ""Ačkoli si myslím, že se vám nebude zrovna moc líbít."""
" ""To nevadí!"" naléhal Fouk. ""Musíš nám ji říct! Teď hned!"""
" ""Teď hned?"" zeptal se Hlubina myšlení."
" ""Ano! Teď hned!"""
" ""Dobře,"" řekl počítač a opět umlkl. Oba muži se neklidně vrtěli. Napětí bylo nesnesitelné."
" ""Ale opravdu se vám nebude líbit,"" poznamenal Hlubina myšlení."
" ""Mluv!"""
" ""No dobře,"" řekl klidně Hlubina myšlení. ""Odpoveď na Velkou otázku..."""
" ""Ano...!"""
" ""Života, vesmíru a vůbec...,"" promluvil Hlubina myšlení."
" ""Ano...!"""
" ""Je..."" Hlubina myšlení se opět odmlčel."
" ""Ano...!"""
" ""Je..."""
" ""Ano...!!!...?"""
" ""Čtyřicet dva,"" oznámil Hlubina myšlení s nedostižnou důstoujností a klidem."