Stoparuv pruvodce po galaxii (dil 1. kapitola 4.)
9. 5. 2006
-----------------------------------------------------------------
4. kapitola
Kdesi daleko, v protilehlém spirálním rameni Galaxie, pět set tisíc světelných let od hvězdy Sol,
se Zafod Bíblbrox, prezident Imperiální galaktické vlády, řítil přes damogranská moře v iontové
poháněném deltačlunu, blyštícím a třpytícím se v damogranském slunci.
Žhavý Damogran, daleký Damogran, Damogran, o jehož existenci skoro nikdo neví.
Damogran, tajný domov Srdce ze zlata.
Člun letěl po vodě. Pojede ještě dost dlouho, než dorazí na místo určení. Damogran je totiž dost
nešikovně uspořádaná planeta. Není na ní nic jiného než menší a větší pouštní ostrovy obklopení
půvabnými, leč nepříjemně rozlehlými pláněmi oceánu.
Člun letěl dál.
Díky této topografické zvláštnosti zůstal Damogran vždycky neobydlenou planetou. Proto se
ho také Imperiální galaktická vláda vybrala pro uskutečnění přísně tajného projektu Srdce ze
zlata.
Člun lehce klouzal a nadskakoval po hladině moře, oddělujícího hlavní ostrovy jediného
souostroví použitelné velikosti na celé planetě. Zafod Bíblbrox směřoval z maličkého
kosmodromu na Velikonočním ostrově (jméno bylo zvoleno pouhou a zcela bezvýznamnou
"shodou okolností - ve staré galaktičtině výraz ""velikonoční"" znamená malý, plochý a světle"
hnědý) na ostrov Srdce ze zlata, jež se další bezvýznamnou shodou okolností jmenoval Francie.
Jedním z vedlejších výsledků projektu Srdce ze zlata byl celý řetězec naprosto bezvýznamných
náhod. Ale v žádném případě nebylo náhodnou shodou okolností, že dnešní velký den
vyvrcholení a odhalení, den, kdy Srdce ze zlata mělo být konečně představeno žasnoucí Galaxii,
byl také vyvrcholením mnoha let úsilí pro Zafoda Bíblbroxe. Právě kvůli dnešnímu dni se kdysi
rozhodl kandidovat na prezidenta - rozhodnutí, jež vyslalo šokové vlny překvapení po celém
Galaktickém impériu. Zafod Bíblbrox? Prezident? Snad ne ten Zafod Bíblbrox? Snad ne naším
prezidentem? Mnozí v tom spatřovali konečný důkaz, že celému známému vesmíru už definitivně
přeskočilo.
Zafod se zašklíbil a popohnal člun k ještě vyšší rychlosti.
Zafod Bíblbrox, dobrodruh, bývalý hipík, srandista, (cvok? patrně ano), grafoman, packal v
mezilidských vztazích, o nemž si většina lidí myslela, že je úplně mimo mísu.
Prezident?
Nejsme přece šílenci, aspoň v tomhle směru ne.
Jen šest lidí v celé Galaxii znalo princip, na jehož základě byla ovládána. Těm bylo jasné, že v
okamžiku, kdy Zafod Bíblbrox oznámil svůj úmysl kandidovat, byla to hotová věc: tohle byl
ideální materiál na prezidenství.*
Co však se jim pochopit nepodařilo - důvod, proč to Zafod dělá.
Prudce naklonil člun na bok a vyslal ke slunci zpěněnou vodní stěnu.
Dnes nadešel den D. Dnes všichni pochopí, co měl Zafod za lubem. Jen kvůli dnešku se stal
prezidentem. Na dnešní den také připadaly jeho dvousté narozeniny, což ale byla jen další
bezvýznamná shoda okolností.
Člun se lehce nesl po hladině Damogranského moře a Zafod se pro sebe tiše usmíval. Čeká ho
nádherný a vzrušující den. Pohodlně se uvelebil a dvěma sepnutýma rukama obemkl opěradlo
sedadla. Řídil třetí rukou, kterou si nedávno nechal imputovat pod pravičku, protože doufal, že
se tak zlepší v boxu na lyžích.
" ""Hochu,"" mručel si pro sebe, ""ty seš teda fakt frajer."" Nervy mu však zpívaly písničku"
pronikavější než hvizd píšťalky na psa.
Ostrov Francie byl asi třicet kilometrů dlouhý a v nejširším místě asi osm kilometrů široký.
Pokrýval ho písek. Tvarem připomínal půlměsíc. Budil dojem, že smyslem jeho existence vlastně
není být ostrovem, ale spíše prostředkem k vymezení
"* Prezident: celý titul zní prezident Imperiální galaktické vlády. Výraz ""imperiální"" byl v názvu"
zachován, přestože dnes už jde o anachronismus. Legitimní císař je polomrtvý už řadu století.
V posledních okamžicích svého smrtelného zápasu byl uzavřen ve stagnačním poli, které ho
udržuje ve stavu věčné neměnnosti. Všichni jeho dědici mezi tím dávno vymřeli, což znamená,
že bez jakýchkoli drastických politických převratů se moc přesunula o jeden či dva stupínky níž.
Zdánlivě dnes patří sboru, jenž kdysi fungoval jako sbor císařských poradců - je to volené
Vládní shromáždění v čele s prezidentem voleným tímto shromážděním. Ve skutečnosti však
ničemu takovému moc nepatří. Zvlášť prezident je pouhou figurkou - není držitelem pražádné
moci. Vybírá ho vláda, avšak kvality, jimiž se má vyznačovat, rozhodně nejsou vůdcovské
schopnosti, jde tu spíš o schopnost pobuřovat. Proto je za prezidenta vybírán vždycky sporný
typ - provokativní a zároveň fascinující. Jeho úkolem není moc vykonávat, nýbrž odvracet od
ní pozornost. Podle těchto měřítek je Zafod Bíblbrox jeden z nejúspěšnějších prezidentů, ajké
kdy Galaxie měla - dva roky z desetiletého funkčního období už strávil ve vězení za podvod. Jen
velmi málo lidí tuší, že prezident a vláda v podstatě žádnou moc nemají, a z této hrstky jen šest
lidí ví, kde sídlí skutečná moc. Většina ostatních věří, že konečný proces rozhodování je řízen
počítačem. Větší omyl si stěží lze představit.
rozlohy a křivky velkého zálivu. Dojem ještě zvýrazňovala skutečnost, že pobřeží ne vnitřní hraně
půlměsíce tvořily téměř výhradně strmé útesy. Od vrcholků útesů se terén zvolna svažoval k
protějšímu pobřeží.
Na špici útesu stál uvítací výbor.
Skládal se z větší části z inženýrů a vědců, kterí postavili Srdce ze zlata - byli to většinou
humanoidi, ale tu a tam jste zahlédli i pár reptiloidních atominírů, dva tři zelené sylfovité
maximegalaktiky, jednoho či dva chobotnicovité fyzukturalisty a dokonce jednoho Húlúvú
(Húlúvú je superinteligentni odstín modré barvy). Všichni, až na onoho Húlúvúa, se skvěli ve
svých pestrobarevných obřadních pracovních pláštích, zatímco Húlúvúa pro tuto příležitost
přechodně zalomili do volně stojícího hranolu.
Do jednoho se všichni chvěli vzrušením. Společně a mezi sebou došli až k nejzažším hranicím
fyzikálních zákonů a překročili je. Změnili strukturu základního přediva, z něhož je utkána hmota,
napnuli, překroutili a překonali zákony pravděpodobnosti a nepravděpodobnosti, a přece ze všeho
největším zážitkem pro ně zřejmě bylo setkání s mužem s oranžovou šerpou kolem krku.
(Oranžová šerpa patří k tradičnímu úboru prezidenta Galaxie.) A možná, že by to prožívali úplně
stejně, i kdyby věděli, jakou moc ve skutečnosti prezident Galaxie má, totiž žádnou. Jen šest lidí
v celé Galaxii ví, že úkolem prezidenta není moc vykonávat, nýbrž odvracet od ní pozornost.
Zafod Bíblbrox se pro své zaměstnání hodil přímo skvěle.
Dav, oslněn sluncem a mistrovským ovládáním lodi, zalapal po dechu, když se prezidentský člun
prořítil kolem sklaního výběžku do zátoky. Zářící, třpytivý člun se zvolna blížil. Bruslil po moři
a nadnášel se velkorysými obraty.
Ve skutečnosti se vody vůbec dotýkat nemusel, neboť spočíval na mlžném polštáři ionizovaných
atomů - pro efekt byl však opatřen tenkými ploutvovitými lopatkami, které bylo možno ponořit.
Odřezávaly pláty vody a syčivě je vyhazovaly do vzduchu. Zakusovaly se hlubokými zářezy do
moře, jež se bláznivě pohupovalo a v podobě pěny padalo zpět do brázdy za člunem.
Zafod miloval efekt - v tom nejvíc vynikal.
Náhle strhl kormidlo, člun se prudce obrátil a vznesl se v divokém oblouku, minul hranu útesu
a zlehka přistál, kolébán vlnami.
V několika vteřinách se Zafod vyřítil na palubu a už mával a usmíval se na víc než tři bilióny lidí.
Ty tři bilióny lidí tam ve skutečnosti nebyly, ale mohly sledovat každé jeho gesto prostřednictvím
malé trivizní robokamery, úslužně se vznášející opodál ve vzduchu. Trivizní vysílání
prezidentových kousků bylo vždycky úžasně populární - v tom také spočíval jejich smysl.
Spokojeně se usmál. Tři bilióny a šest lidí netuší, že dnes jim předvede mnohem lepší kousek,
než doufali.
Robokamera se snesla blíž, aby zabrala detail populárnější z jeho dvou hlav. Zafod znovu
zamával. Jeho vzhled byl víceméně humanoidní, až na přebytečnou hlavu a třetí ruku. Světlé,
rozcuchané vlasy mu trčely v náhodných směrech, modré oči se třpytily čímsi naprosto
nepojmenovatelným. Brady měl téměř vždy neoholené.
Ve vzduchu nad Zafodovým člunem plula šestimetrová průhledný koule, pohupovala se a
nadskakovala a třpytila se v zářivém slunci. Uvnitř koule se vznášela mohutná půlkruhová
pohovka potažená jasně rudou kůží. Čím víc koule nadskakovala a čím víc se pohupovala, tím
byla pohovka nehybnější, stabilní jako polstrovaná skála. Stejně jako všechno ostatní, i toto bylo
vypočítáno na efekt.
Zafod prošel stěnou koule a natáhl se na pohovku. Dvěma rozpřaženýma rukama se opřel o
opěradlo, zatímco třetí si oprašoval imaginární prach z kolena. Obě jeho hlavy se rozhlížely kolem
sebe a usmívaly se. Dal si nohy nahoru. Měl pocit, že každou chvíli musí zaječet.
Pod bublinou voda vřela, kypěla a vystříkovala do výše. Bublina se vznesla do vzduchu,
poskakovala a pohupovala se na vrcholu gejzíru. Stoupala výš a výš, pohazujíc útes pruhy světla.
Vznášela se vzhůru na jazyku vody, pak se voda pod ní zhroutila, zřítila se zpátky do moře,
desítky metrů hluboko.
Zafod se usmíval a představoval si sám sebe.
Dokonale směšný způsob dopravy, ale dokonale krásný.
Na vrcholu útesu koule na okamžik zakolísala, zlehka dosedla na rampu opatřenou zábradlím,
valila se po ní na malou plošinu s prohlubní, kde se zastavila.
Za bouřlivého potlesku vystoupil Zafod Bíblbrox z bubliny. Oranžová šerpa planula ve slunci.
Prezident Galaxie byl tu.
Počkal, až umlkne potlesk, pak zdvihl ruku na pozdrav.
" ""Ahoj,"" řekl."
Připlížil se k němu vládní pavouk a pokusil se mu vtisknout do rukou kopii připraveného
projevu. Stránky tři až sedm jeho originálu pluly v této chvíli nasáklé vodou po hladině
damogranského moře asi osm kilometrů od zálivu. Stranu jedna a dvě zachránil jistý
damograndský orel čupřinohlavý. Zabudoval je do převratného nového typu hnízda, který právě
vynalezl. Skládalo se převážně z papírmašé a dokonale bránilo čerstvě vylíhlým písklatům, aby
z něj mohly vypadnout. Damogranský orel čupřinohlavý sice zaslechl cosi o přirozené selekci,
ale nechtěl s tou myšlenkou mít nic společného.
Zafod Bíblbrox věděl, že nebude připravený projev potřebovat, a proto jemně odstrčil lejstra
nabízená pavoukem.
" ""Ahoj,"" řekl znovu."
Všichni se na něj zářivě usmívali, nebo aspoň skoro všichni. Očima vyhledal v davu Trillian.
Trillian byla dívka, kterou Zafod sbalil při nedávné návštěvě jedné planety, kam se vydal
inkognito, jen tak pro pobavení. Byla štíhlá, tmavá, humanoidní, měla dlouhé, vlnité černé vlasy,
plné rty, nos jako knoflík a legračně hnědé oči. S červeným šátkem ovázaným kolem hlavy a v
dlouhých, hnědých, hedvábných šatech vypadala tak trochu arabsky. Ne že by snad někdo z
přítomných kdy slyšel o nějakých Arabech. Arabové totiž dost nedávno přestali existovat a nadto
v době, kdy existovali, byli pět set tisíc světelných let daleko od Damogranu. Trillian nebyla žádná
celebrita, alespoň jak Zafod tvrdil. Prostě s ním jen chodila a hlavně mu říkala, co si o něm myslí.
" ""Ahoj, zlato,"" řekl jí."
Poslala mu rychý, nervózní úsměv a odvrátila oči. Pak se na něj znovu podívala a znovu se
usmála, tentokrát vřeleji - ale to už se Zafod díval někam jinam.
" ""Ahoj,"" řekl klubíčku různých tvorů z tisku, kteří postávali opodál a přáli si, aby už konečně"
přestal říkat ahoj a pustil se do výroků. Usmál se na ně zvlášť zlomyslně, protože věděl, že za
několik okamžiků jim poskytne výrok, že se budou divit.
Další věc, kterou řekl, jim nicméně zrovna moc k užitku nebyla. Jeden z přítomných činovníků
mrzutě usoudil, že prezident zjevně nemá náladu číst rafinovaně skloubenou řeč, kterou mu
napsali, a tak cvakl v kapse vypínačem zařízení pro dálkové ovládání. Obrovitý bělostný dóm,
rýsující se proti obloze, uprostřed pukl, rozloupl se a pomalu se složil na zem. Všichni vydechli
úžasem, přestože dobře věděli, že právě tohle dóm udělá, vždyť ho tak sami zkonstruovali.
Pod ním ležela odhalená ohromná kosmická loď, sto padesát metrů dlouhá, tvarovaná jako lesklá
běžecká tretra, sněhobílá a nepředstavitelně krásná. V jejím srdci, neviděna, spočívala malá zlatá
krabička obsahující nejnepochopitelnější zařízení, jaké bylo kdy vymyšleno, zařízení, po němž
byla loď pojmenována - Srdce ze zlata.
" ""Joj,"" řekl Zafod Bíblbrox Srdci ze zlata."
Nic jiného se celkem říct nedalo.
Řekl to ještě jednou, protože věděl, že tím otráví novináře.
" ""Joj."""
Zástup se v očekávání obrátil zase k němu. Mrkl na Trillian, a ta v odpověď zdvihla obočí a
udělala velké oči. Věděla, co se Zafod chystá říct, a pomyslela si, že se strašně předvádí.
" ""To je naprosto úžasné,"" řekl Zafod. ""To je ale fakticky naprosto úžasné. To je tak úžasné, že"
"mám dojem, že bych ji rád čajznul."""
Senzační prezidentský výrok, a navíc pravdivý do písmene. Dav se vděčně zasmál, novináři
radostně bušili do knoflíků svých subéterových zpravodajomatiků a prezident se šklíbil.
Šklíbil se, ale jeho srdce nesnesitelně křičelo. Nahmátl malou paralyzomatickou bombu, tiše si
hovící v jeho kapse.
Nakonec to už nemohl déle snést. Zvedl obě hlavy k nebesův, vydal divoký pokřik v durové
tercii, mrštil bombou na zem a rozběhl se vpřed mořem náhle ztuhlých zářivých úsměvů.
4. kapitola
Kdesi daleko, v protilehlém spirálním rameni Galaxie, pět set tisíc světelných let od hvězdy Sol,
se Zafod Bíblbrox, prezident Imperiální galaktické vlády, řítil přes damogranská moře v iontové
poháněném deltačlunu, blyštícím a třpytícím se v damogranském slunci.
Žhavý Damogran, daleký Damogran, Damogran, o jehož existenci skoro nikdo neví.
Damogran, tajný domov Srdce ze zlata.
Člun letěl po vodě. Pojede ještě dost dlouho, než dorazí na místo určení. Damogran je totiž dost
nešikovně uspořádaná planeta. Není na ní nic jiného než menší a větší pouštní ostrovy obklopení
půvabnými, leč nepříjemně rozlehlými pláněmi oceánu.
Člun letěl dál.
Díky této topografické zvláštnosti zůstal Damogran vždycky neobydlenou planetou. Proto se
ho také Imperiální galaktická vláda vybrala pro uskutečnění přísně tajného projektu Srdce ze
zlata.
Člun lehce klouzal a nadskakoval po hladině moře, oddělujícího hlavní ostrovy jediného
souostroví použitelné velikosti na celé planetě. Zafod Bíblbrox směřoval z maličkého
kosmodromu na Velikonočním ostrově (jméno bylo zvoleno pouhou a zcela bezvýznamnou
"shodou okolností - ve staré galaktičtině výraz ""velikonoční"" znamená malý, plochý a světle"
hnědý) na ostrov Srdce ze zlata, jež se další bezvýznamnou shodou okolností jmenoval Francie.
Jedním z vedlejších výsledků projektu Srdce ze zlata byl celý řetězec naprosto bezvýznamných
náhod. Ale v žádném případě nebylo náhodnou shodou okolností, že dnešní velký den
vyvrcholení a odhalení, den, kdy Srdce ze zlata mělo být konečně představeno žasnoucí Galaxii,
byl také vyvrcholením mnoha let úsilí pro Zafoda Bíblbroxe. Právě kvůli dnešnímu dni se kdysi
rozhodl kandidovat na prezidenta - rozhodnutí, jež vyslalo šokové vlny překvapení po celém
Galaktickém impériu. Zafod Bíblbrox? Prezident? Snad ne ten Zafod Bíblbrox? Snad ne naším
prezidentem? Mnozí v tom spatřovali konečný důkaz, že celému známému vesmíru už definitivně
přeskočilo.
Zafod se zašklíbil a popohnal člun k ještě vyšší rychlosti.
Zafod Bíblbrox, dobrodruh, bývalý hipík, srandista, (cvok? patrně ano), grafoman, packal v
mezilidských vztazích, o nemž si většina lidí myslela, že je úplně mimo mísu.
Prezident?
Nejsme přece šílenci, aspoň v tomhle směru ne.
Jen šest lidí v celé Galaxii znalo princip, na jehož základě byla ovládána. Těm bylo jasné, že v
okamžiku, kdy Zafod Bíblbrox oznámil svůj úmysl kandidovat, byla to hotová věc: tohle byl
ideální materiál na prezidenství.*
Co však se jim pochopit nepodařilo - důvod, proč to Zafod dělá.
Prudce naklonil člun na bok a vyslal ke slunci zpěněnou vodní stěnu.
Dnes nadešel den D. Dnes všichni pochopí, co měl Zafod za lubem. Jen kvůli dnešku se stal
prezidentem. Na dnešní den také připadaly jeho dvousté narozeniny, což ale byla jen další
bezvýznamná shoda okolností.
Člun se lehce nesl po hladině Damogranského moře a Zafod se pro sebe tiše usmíval. Čeká ho
nádherný a vzrušující den. Pohodlně se uvelebil a dvěma sepnutýma rukama obemkl opěradlo
sedadla. Řídil třetí rukou, kterou si nedávno nechal imputovat pod pravičku, protože doufal, že
se tak zlepší v boxu na lyžích.
" ""Hochu,"" mručel si pro sebe, ""ty seš teda fakt frajer."" Nervy mu však zpívaly písničku"
pronikavější než hvizd píšťalky na psa.
Ostrov Francie byl asi třicet kilometrů dlouhý a v nejširším místě asi osm kilometrů široký.
Pokrýval ho písek. Tvarem připomínal půlměsíc. Budil dojem, že smyslem jeho existence vlastně
není být ostrovem, ale spíše prostředkem k vymezení
"* Prezident: celý titul zní prezident Imperiální galaktické vlády. Výraz ""imperiální"" byl v názvu"
zachován, přestože dnes už jde o anachronismus. Legitimní císař je polomrtvý už řadu století.
V posledních okamžicích svého smrtelného zápasu byl uzavřen ve stagnačním poli, které ho
udržuje ve stavu věčné neměnnosti. Všichni jeho dědici mezi tím dávno vymřeli, což znamená,
že bez jakýchkoli drastických politických převratů se moc přesunula o jeden či dva stupínky níž.
Zdánlivě dnes patří sboru, jenž kdysi fungoval jako sbor císařských poradců - je to volené
Vládní shromáždění v čele s prezidentem voleným tímto shromážděním. Ve skutečnosti však
ničemu takovému moc nepatří. Zvlášť prezident je pouhou figurkou - není držitelem pražádné
moci. Vybírá ho vláda, avšak kvality, jimiž se má vyznačovat, rozhodně nejsou vůdcovské
schopnosti, jde tu spíš o schopnost pobuřovat. Proto je za prezidenta vybírán vždycky sporný
typ - provokativní a zároveň fascinující. Jeho úkolem není moc vykonávat, nýbrž odvracet od
ní pozornost. Podle těchto měřítek je Zafod Bíblbrox jeden z nejúspěšnějších prezidentů, ajké
kdy Galaxie měla - dva roky z desetiletého funkčního období už strávil ve vězení za podvod. Jen
velmi málo lidí tuší, že prezident a vláda v podstatě žádnou moc nemají, a z této hrstky jen šest
lidí ví, kde sídlí skutečná moc. Většina ostatních věří, že konečný proces rozhodování je řízen
počítačem. Větší omyl si stěží lze představit.
rozlohy a křivky velkého zálivu. Dojem ještě zvýrazňovala skutečnost, že pobřeží ne vnitřní hraně
půlměsíce tvořily téměř výhradně strmé útesy. Od vrcholků útesů se terén zvolna svažoval k
protějšímu pobřeží.
Na špici útesu stál uvítací výbor.
Skládal se z větší části z inženýrů a vědců, kterí postavili Srdce ze zlata - byli to většinou
humanoidi, ale tu a tam jste zahlédli i pár reptiloidních atominírů, dva tři zelené sylfovité
maximegalaktiky, jednoho či dva chobotnicovité fyzukturalisty a dokonce jednoho Húlúvú
(Húlúvú je superinteligentni odstín modré barvy). Všichni, až na onoho Húlúvúa, se skvěli ve
svých pestrobarevných obřadních pracovních pláštích, zatímco Húlúvúa pro tuto příležitost
přechodně zalomili do volně stojícího hranolu.
Do jednoho se všichni chvěli vzrušením. Společně a mezi sebou došli až k nejzažším hranicím
fyzikálních zákonů a překročili je. Změnili strukturu základního přediva, z něhož je utkána hmota,
napnuli, překroutili a překonali zákony pravděpodobnosti a nepravděpodobnosti, a přece ze všeho
největším zážitkem pro ně zřejmě bylo setkání s mužem s oranžovou šerpou kolem krku.
(Oranžová šerpa patří k tradičnímu úboru prezidenta Galaxie.) A možná, že by to prožívali úplně
stejně, i kdyby věděli, jakou moc ve skutečnosti prezident Galaxie má, totiž žádnou. Jen šest lidí
v celé Galaxii ví, že úkolem prezidenta není moc vykonávat, nýbrž odvracet od ní pozornost.
Zafod Bíblbrox se pro své zaměstnání hodil přímo skvěle.
Dav, oslněn sluncem a mistrovským ovládáním lodi, zalapal po dechu, když se prezidentský člun
prořítil kolem sklaního výběžku do zátoky. Zářící, třpytivý člun se zvolna blížil. Bruslil po moři
a nadnášel se velkorysými obraty.
Ve skutečnosti se vody vůbec dotýkat nemusel, neboť spočíval na mlžném polštáři ionizovaných
atomů - pro efekt byl však opatřen tenkými ploutvovitými lopatkami, které bylo možno ponořit.
Odřezávaly pláty vody a syčivě je vyhazovaly do vzduchu. Zakusovaly se hlubokými zářezy do
moře, jež se bláznivě pohupovalo a v podobě pěny padalo zpět do brázdy za člunem.
Zafod miloval efekt - v tom nejvíc vynikal.
Náhle strhl kormidlo, člun se prudce obrátil a vznesl se v divokém oblouku, minul hranu útesu
a zlehka přistál, kolébán vlnami.
V několika vteřinách se Zafod vyřítil na palubu a už mával a usmíval se na víc než tři bilióny lidí.
Ty tři bilióny lidí tam ve skutečnosti nebyly, ale mohly sledovat každé jeho gesto prostřednictvím
malé trivizní robokamery, úslužně se vznášející opodál ve vzduchu. Trivizní vysílání
prezidentových kousků bylo vždycky úžasně populární - v tom také spočíval jejich smysl.
Spokojeně se usmál. Tři bilióny a šest lidí netuší, že dnes jim předvede mnohem lepší kousek,
než doufali.
Robokamera se snesla blíž, aby zabrala detail populárnější z jeho dvou hlav. Zafod znovu
zamával. Jeho vzhled byl víceméně humanoidní, až na přebytečnou hlavu a třetí ruku. Světlé,
rozcuchané vlasy mu trčely v náhodných směrech, modré oči se třpytily čímsi naprosto
nepojmenovatelným. Brady měl téměř vždy neoholené.
Ve vzduchu nad Zafodovým člunem plula šestimetrová průhledný koule, pohupovala se a
nadskakovala a třpytila se v zářivém slunci. Uvnitř koule se vznášela mohutná půlkruhová
pohovka potažená jasně rudou kůží. Čím víc koule nadskakovala a čím víc se pohupovala, tím
byla pohovka nehybnější, stabilní jako polstrovaná skála. Stejně jako všechno ostatní, i toto bylo
vypočítáno na efekt.
Zafod prošel stěnou koule a natáhl se na pohovku. Dvěma rozpřaženýma rukama se opřel o
opěradlo, zatímco třetí si oprašoval imaginární prach z kolena. Obě jeho hlavy se rozhlížely kolem
sebe a usmívaly se. Dal si nohy nahoru. Měl pocit, že každou chvíli musí zaječet.
Pod bublinou voda vřela, kypěla a vystříkovala do výše. Bublina se vznesla do vzduchu,
poskakovala a pohupovala se na vrcholu gejzíru. Stoupala výš a výš, pohazujíc útes pruhy světla.
Vznášela se vzhůru na jazyku vody, pak se voda pod ní zhroutila, zřítila se zpátky do moře,
desítky metrů hluboko.
Zafod se usmíval a představoval si sám sebe.
Dokonale směšný způsob dopravy, ale dokonale krásný.
Na vrcholu útesu koule na okamžik zakolísala, zlehka dosedla na rampu opatřenou zábradlím,
valila se po ní na malou plošinu s prohlubní, kde se zastavila.
Za bouřlivého potlesku vystoupil Zafod Bíblbrox z bubliny. Oranžová šerpa planula ve slunci.
Prezident Galaxie byl tu.
Počkal, až umlkne potlesk, pak zdvihl ruku na pozdrav.
" ""Ahoj,"" řekl."
Připlížil se k němu vládní pavouk a pokusil se mu vtisknout do rukou kopii připraveného
projevu. Stránky tři až sedm jeho originálu pluly v této chvíli nasáklé vodou po hladině
damogranského moře asi osm kilometrů od zálivu. Stranu jedna a dvě zachránil jistý
damograndský orel čupřinohlavý. Zabudoval je do převratného nového typu hnízda, který právě
vynalezl. Skládalo se převážně z papírmašé a dokonale bránilo čerstvě vylíhlým písklatům, aby
z něj mohly vypadnout. Damogranský orel čupřinohlavý sice zaslechl cosi o přirozené selekci,
ale nechtěl s tou myšlenkou mít nic společného.
Zafod Bíblbrox věděl, že nebude připravený projev potřebovat, a proto jemně odstrčil lejstra
nabízená pavoukem.
" ""Ahoj,"" řekl znovu."
Všichni se na něj zářivě usmívali, nebo aspoň skoro všichni. Očima vyhledal v davu Trillian.
Trillian byla dívka, kterou Zafod sbalil při nedávné návštěvě jedné planety, kam se vydal
inkognito, jen tak pro pobavení. Byla štíhlá, tmavá, humanoidní, měla dlouhé, vlnité černé vlasy,
plné rty, nos jako knoflík a legračně hnědé oči. S červeným šátkem ovázaným kolem hlavy a v
dlouhých, hnědých, hedvábných šatech vypadala tak trochu arabsky. Ne že by snad někdo z
přítomných kdy slyšel o nějakých Arabech. Arabové totiž dost nedávno přestali existovat a nadto
v době, kdy existovali, byli pět set tisíc světelných let daleko od Damogranu. Trillian nebyla žádná
celebrita, alespoň jak Zafod tvrdil. Prostě s ním jen chodila a hlavně mu říkala, co si o něm myslí.
" ""Ahoj, zlato,"" řekl jí."
Poslala mu rychý, nervózní úsměv a odvrátila oči. Pak se na něj znovu podívala a znovu se
usmála, tentokrát vřeleji - ale to už se Zafod díval někam jinam.
" ""Ahoj,"" řekl klubíčku různých tvorů z tisku, kteří postávali opodál a přáli si, aby už konečně"
přestal říkat ahoj a pustil se do výroků. Usmál se na ně zvlášť zlomyslně, protože věděl, že za
několik okamžiků jim poskytne výrok, že se budou divit.
Další věc, kterou řekl, jim nicméně zrovna moc k užitku nebyla. Jeden z přítomných činovníků
mrzutě usoudil, že prezident zjevně nemá náladu číst rafinovaně skloubenou řeč, kterou mu
napsali, a tak cvakl v kapse vypínačem zařízení pro dálkové ovládání. Obrovitý bělostný dóm,
rýsující se proti obloze, uprostřed pukl, rozloupl se a pomalu se složil na zem. Všichni vydechli
úžasem, přestože dobře věděli, že právě tohle dóm udělá, vždyť ho tak sami zkonstruovali.
Pod ním ležela odhalená ohromná kosmická loď, sto padesát metrů dlouhá, tvarovaná jako lesklá
běžecká tretra, sněhobílá a nepředstavitelně krásná. V jejím srdci, neviděna, spočívala malá zlatá
krabička obsahující nejnepochopitelnější zařízení, jaké bylo kdy vymyšleno, zařízení, po němž
byla loď pojmenována - Srdce ze zlata.
" ""Joj,"" řekl Zafod Bíblbrox Srdci ze zlata."
Nic jiného se celkem říct nedalo.
Řekl to ještě jednou, protože věděl, že tím otráví novináře.
" ""Joj."""
Zástup se v očekávání obrátil zase k němu. Mrkl na Trillian, a ta v odpověď zdvihla obočí a
udělala velké oči. Věděla, co se Zafod chystá říct, a pomyslela si, že se strašně předvádí.
" ""To je naprosto úžasné,"" řekl Zafod. ""To je ale fakticky naprosto úžasné. To je tak úžasné, že"
"mám dojem, že bych ji rád čajznul."""
Senzační prezidentský výrok, a navíc pravdivý do písmene. Dav se vděčně zasmál, novináři
radostně bušili do knoflíků svých subéterových zpravodajomatiků a prezident se šklíbil.
Šklíbil se, ale jeho srdce nesnesitelně křičelo. Nahmátl malou paralyzomatickou bombu, tiše si
hovící v jeho kapse.
Nakonec to už nemohl déle snést. Zvedl obě hlavy k nebesův, vydal divoký pokřik v durové
tercii, mrštil bombou na zem a rozběhl se vpřed mořem náhle ztuhlých zářivých úsměvů.