Cesta slávy - kapitola III.
III
Zůstal
jsem na plage až do západu slunce, čekal jsem, že
se vrátí. Potom jsem si udělal rychlou večeři, dal jsem si jen chleba, sýr a
víno, vzal jsem si bederní roušku a šel do města. Tam jsem se potloukal po
barech a restauracích, ale nenašel jsem ji. Nahlížel jsem i do oken. Když
začali v bistrech zavírat, vzdal jsem to. šel jsem do stanu a proklínal jsem se
kvůli osmi druhům bláznovství – (proč jsem nemohl říct „Jak se jmenuješ, odkud
jsi a kde tady bydlíš?“) – zalezl jsem do spacáku a usnul jsem.
Vstal jsem
za úsvitu, potom jsem prohlédl plage, nasnídal
se, znovu jsem prohlédl plage, „oblékl“ se a šel
do vesnice, prošel jsem obchody, byl na poště a koupil si svůj Herold-Trib.
Pak jsem
stál tváří v tvář nejtěžšímu rozhodnutí ve svém životě: můj kůň byl vylosován.
Nejdřív
jsem si nebyl jist, protože jsem si nepamatoval všech 53 čísel. Musel jsem se
vrátit do stanu, najít to memorandum a prohlédnout ho – a měl jsem ho! Bylo to
číslo, které jsem si pamatoval podle vizuální podoby: XDY 34555. Měl jsem koně!
Znamenalo
to několik tisíc dolarů, ale nevěděl jsem kolik. Ale bylo to dost, abych mohl
žít v Heidelbergu… pokud to proměním na peníze hned. Herold-Trib chodil s
denním zpožděním, což znamenalo, že losování se konalo přinejmenším před dvěma
dny – a za tu dobu si ta herka mohla zlomit nohu nebo si mohla ublížit devatero
jinými způsoby. Můj tiket znamenal peníze jen v tom případě, že „Lucky Star“
bude na startovní listině.
Musel jsem
se rychle dostat do Nice, a zjistit, kde a jak dostanu za svůj šťastný tiket
nejvíc peněz. Musím ho vyndat ze skříňky a prodat!
Ale co
„Helena Trójská“?
Lichvář se
svým srdcervoucím pláčem „Moje dcera! Moje peníze!'' nebral roha tak rychle
jako já.
Udělal jsem kompromis. Napsal jsem bolestínský dopis, v němž jsem popsal sám sebe a v němž jsem sdělil, že jsem musel náhle odjet a úpěnlivě ji prosím, aby buď zůstala, dokud se zítra nevrátím, nebo alespoň nechala vzkaz, kde jí najdu. Předal jsem dopis pošťačce společně s jejím popisem – blondýna, tak a tak vysoká, vlasy takhle dlouhé, nádherná poitrine – a s dvaceti franky a slibem dvojnásobné odměny, pokud dopis předá a získá odpověď. Pošťačka mi řekla, že ji sice nikdy neviděla, ale pokud cette grande blonde kdy vstoupí do vesnice, bude jí psaní doručeno.
Tak mi zbyl čas, abych se převlékl „do civilu“, hodil své věci k Mme. Alexandre a chytil loď. Pak mi zbývaly celé tři hodiny cesty, kdy jsem se mohl pořád bát.
Problém
byl v tom, že Lucky Star nebyla ve skutečnosti herka. Můj kůň podle předpokladů
nemohl skončit hůř než na pátém nebo šestém místě, ať bude v poli kdokoli.
Takže? Měl jsem se na své cestě vpřed zastavit a vydělat něco?
Anebo
riskovat, že budu bez peněz?
Nebylo to
lehké. Předpokládejme, že můžu tiket prodat za 10 000 dolarů. Dokonce i kdybych
se nepokusil o žádný podfuk s daněmi, pořád bych si nechal většinu peněz a mohl
bych studovat.
Ale chtěl
jsem studovat tak jako tak – a chtěl jsem skutečně jet do Heidelbergu? Ten
student s jizvami ze soubojů byl balík s předstíranou pýchou na jizvy
z rádobynebezpečí.
Dejme tomu,
že se udržím a shrábnu největší cenu – 50 tisíc liber nebo 140 tisíc dolarů.
Víte, jaké
daně musí platit bakalář ze 140 tisíc dolarů v Zemi odvážných a domově svobody?
103 tisíc
– to musí zaplatit.
A tak mu
zbyde 37 tisíc dolarů.
A chtěl
jsem já vsadit 10 tisíc dolarů proti šanci vyhrát 37 tisíc dolarů – s
pravděpodobností 15:1 v můj neprospěch?
Bratříčku,
to mi vychází přesný střed. Princip je tentýž, ať se jedná o 37 papírů nebo o
25 centů sázkaře.
Ale
předpokládejme, že se mi nějak podaří podfuk s daněmi, takže vsadím 10 tisíc
dolarů a vyhraju 140 tisíc dolarů. To představuje potencionální zisk, který se
rovná pravděpodobnosti – a 140 tisíc, to nebyly peníze jen na studium, ale
znamenalo to i budoucnost, která mohla přinášet už navždycky čtyři – pět tisíc
každý rok.
Všemohoucí,
já bych „nepodváděl“, USA nemají žádné větší morální právo na ty peníze (pokud
jsem je vyhrál) než mám já na Svatou říši římskou. A co Všemohoucí udělal pro mne ? Zničil život mýmu tátovi ve dvou
válkách, z nichž jednu nám nebylo souzeno vyhrát – a tak mi znemožnil studovat
– a to je jen maličkost ve srovnání s tím, jaké duchovní hodnoty mohly být
předány jeho synovi (nevěděl jsem a nikdy to vědět nebudu!) – potom mě musel
vytáhnout z koleje a poslat mě bojovat do další neválky, a skoro mě zabil a já
tak přišel o svůj dívčí srních.
Tak jak je
Všemohoucí oprávněn oškubat mě o 103 tisíc dolarů a nechat mě v nesnázích? Tak,
že to může „půjčit“ Polsku? Nebo to darovat Brazílii? Do prčic!
Ale
existoval způsob, jak to všechno udržet v legalitě (pokud vyhraju), tak jako
právoplatné manželství. Na rok se přestěhovat do malého Monaka, kde nejsou
daně, jen na rok. A pak si ty peníze kamkoliv odvézt.
Třeba na Nový Zéland. Herold-Trib mel obvyklé titulky, jen jich bylo víc. Vypadalo to, jako by se chlapci (velcí hraví chlapci!). kteří řídili tuhle planetu, chystali na velkou válku, kdy budou použity interkontinentální balistické rakety a vodíkové pumy – od nynějška kdykoli.
Když
člověk odejde tak daleko na jih – až na Nový Zéland, třeba tam po kácení zbydou
třísky.
O Novém
Zélandu se říká, že je tam krásně a že rybáři tam pěti–librového pstruha
považují za příliš malého a nestojí jim za to brát ho domů.
Já jsem
jednou chytil dvoulibrového.
A potom
jsem dospěl k příšernému závěru. Nechtěl jsem se vrátit zpátky do školy,
vyhrávat, ztrácet nebo získávat. Už jsem neodsuzoval tri garáže s autem a
bazény ani žádný jiný symbol „bezpečí“. Na světě není žádné bezpečí a jenom
blázni a myši si myslí, že existuje.
Někde
hluboko v džungli jsem odhodil ambice tohoto druhu. Byl jsem mnohokrát zasažen
a ztratil jsem zájem o supermarkety a sídlištní sekce – a dneska večer je
schůzka Sdružení rodičů a přátel školy, nezapomeň, slíbils' to.
Ale vůbec
jsem neuvažoval o životě v ústraní někde v klášteře. Pořád jsem chtěl –
Co jsem chtěl?
Chtěl jsem Kochovo vejce. Chtěl jsem harém s krásnými odaliskami, chtěl jsem vířit prach pod koly mého závodního vozu, rez, která nikdy neposkvrní můj meč. Chtěl jsem skládat do řady nugety červeného zlata velikostí pěsti a dostat toho všivýho dezertéra do vazby! Chtěl jsem ráno vstávat s pocitem svěžesti a jít a zlámat nějaká kopí, pak vybrat pěknou holku na droit du seigneur – chtěl jsem se postavit Baronovi a varovat ho, aby se opovážil sáhnout na moji holku! Chtěl jsem slyšet šplouchání rudé vody Nancy Lee na mé kůži v chladivém ránu a neslyšet žádné jiné zvuky, necítit žádný pohyb, který by bránil složit křídla albatrosovi, který nás nesl posledních tisíc mil.
Chtěl jsem
odhalené měsíce Barsoomu. Chtěl jsem Storisende a Poictesme a Holmese, který mě
vzbudí a řekne : „Hra začala!“ Chtěl jsem sjet Mississippi na voru a uniknout
jednotce s Baronem Prášilem a Ztraceným delfínem.
Chtěl jsem
Prester Johna a Excalibur mě vytáhl za mou měsíčně bílou paži z mlčenlivého
jezera. Chtěl jsem se plavit s Odyseem okolo ostrova Samothráke a jíst lotos v
zemi, kde se zdá, že je pořád odpoledne, Chtěl jsem mít pocit romance a
zázraku, který si pamatuji z dětství. Chtěl jsem, aby svět byl takový, jaký mi
slíbili – místo nevkusného. všivého a zkaženého svrabu, jakým ve skutečnosti
byl.
Měl jsem
jednu šanci – včera odpoledne – deset minut. Heleno Trójská, ať se jmenuješ
jakkoli. A věděl jsem to… a tu šanci jsem nevyužil.
Možná, že
šance je všechno, co kdy získáte.
Vlak se
ploužil do Nice.
V
kanceláři American Express jsem šel do bankovního oddělení a do své depozitní
schránky, našel jsem tiket, porovnal jsem si číslo s Herold-Trib – XDY
34555, je to ono! Abych se přestal třást, porovnal jsem si i ostatní tikety,
ale to byly jen bezcenné kusy papíru, přesně jak jsem předpokládal. Nastrkal
jsem je zpátky do schránky a ptal jsem se po manažerovi.
Měl jsem
finanční problémy a American Express je banka, nejen cestovní kancelář. Uvedli
mne do pracovny manažera, představili jsme se. „Potřeboval bych poradit,“ řekl
jsem. „Víte, mám jeden tiket, Sweepstakes, který vyhrál.“
Začal se
na mně zubit. „To vám blahopřeji! Jste první člověk po dlouhé době, který sem
přišel s dobrou zprávou, nikoli se stížností.“
„Díky. No,
ale mám zároveň problém. Vím, že tiket s vylosovaným koněm má do závodu docela
vysokou cenu. Samozřejmě podle koně.“
„Jistě,“
souhlasil se mnou. „Jaký je to kůň?“
„Dobrý
kůň, Lucky Star – a právě proto mám ten problém. Kdybych si vytáhnul vodíkovou
pumu nebo některého ze tří favoritů… Vždyť víte, jak to chodí. Nevím, jestli
ten tiket mám prodat nebo si ho nechat, protože nevím, jak je to s poměrem.
Nevíte, kolik se dává na Lucky Star?“
Zaklesl do
sebe konečky prstů. „Pane Gordone, American Express nedává typy na dostihy ani
nezprostředkovává prodej tiketů Sweepstakes. Nicméně – máte ten tiket u sebe?“
Vyndal
jsem ho a podal mu ho. Byl to jeden z toho pokeru, takže byl upatlaný a
pomuchlaný. Ale to šťastné číslo bylo jasně viditelné.
Podíval se
na něj. „Máte k tomu stvrzenku?“
„Nemám ji
u sebe.“ Začal jsem mu vysvětlovat, že jsem uvedl adresu svého nevlastního otce
– a že moje pošta byla odeslána na Aljašku. Přerušil mě. „To je v pořádku.“
Stiskl tlačítko. „Alice, buďte tak laskavá, zavolejte mi sem M'sieura
Renaulta.“
Byl jsem
zvědav, jestli je skutečně všechno v pořádku. Musel jsem uvádět jména a místa
bydliště původních majitelů tiketů a každý z nich mi slíbil, že mi pošle
stvrzenku, hned jak ji dostane – ale žádné stvrzenky mi zatím nepřišly. Třeba
jsou na Aljašce – zatím jsem ten tiket schovával v uzamykatelné skříňce; koupil
ho jeden seržant, který je teď ve Stuttgartu. Třeba mu budu muset něco zaplatit
a třeba mu budu muset zlámat ruce.
Pan
Renault vypadal jako unavený pan učitel. „M'sieur Renault je odborník na tyto
záležitosti,“ vysvětlil mi manažer. „Dovolíte mu, aby zkontroloval váš tiket,
prosím?“
Ten
Francouz se na něj podíval, oči se mu rozsvítily a sáhl do kapsy, vytáhl
hodinářskou lupu, nasadil si ji na oko. „Výborný!“ řekl znalecky. „Jeden z
nejlepších. Asi z Hong Kongu, že?“
„Koupil
jsem ho v Singapuru.“
Pokýval
hlavou a usmál se. „To by odpovídalo.“
Manažer se
neusmíval. Šel do svého stolu a přinesl další tiket Sweepstakes a podal mi ho.
„Pane Gordone, já jsem tenhle koupil v Monte Carlu. Porovnejte si je.“
Připadaly
mi úplně stejné až na sériová čísla a to, že ten jeho byl krásně čistý. „Co
bych měl vidět?“
„Třeba vám
pomůže tohle.“
Nabídl mi
velkou lupu.
Tiket
Sweepstakes se tiskne na zvláštním papíre, je na něm portrét a má několik
barev. Je to lepší rytecká a tiskařská práce, než se používá v leckterých
zemích pro tisk papírových peněz.
Už dávno
jsem se naučil, že člověk nesmí zaměnit dvojku za eso, když se na ně upřeně
dívá. Podal jsem mu zpátky jeho tiket. „Můj je padělek.“
„To jsem
neřekl, pane Gordone. Řekl bych, že jste o zkušenost bohatší. Zastavte se v
Bank of France.“
„Já to
vidím. Ryté linky na tom mém tiketu nejsou ostré a rovné. Na některých místech
jsou přerušené. Pod lupou se zdá i tiskařská práce nečistá.“ Otočil jsem se.
„Mám pravdu, M'sieur Renault?“
Odborník
pokrčil rameny a s politováním souhlasil. „V tomto ohledu je to pěkná práce.“
Poděkoval
jsem jim a vyšel jsem ven. Zastavil jsem se v Bank of France. Ne proto, že bych
pochyboval o jejích úsudku, ale proto, že si člověk nemá nechat něco
nabulíkovat hned napoprvé, nejde prostě zahodit 140 tisíc dolarů v jedné
vteřině. Jejich expert se neobtěžoval ani použít lupu. „Contrefait,“ oznámil.
„Bezcenný.“
Tentýž den
už nebylo možné vrátit se na I'lle du Levant. Najedl jsem se, a pak jsem se
porozhlédl po své bývalé bytné. Moje komůrka byla prázdná a nechala mě tam
přespat. Dlouho jsem nemohl usnout.
Nebylo to
tak deprimující, jak jsem předpokládal. Cítil jsem se uvolněně, dokonce bych
řekl lehce. Na chvíli jsem měl bezvadný pocit, že jsem bohatý – patřil jsem
mezi ně a měl jsem starosti bohatých – oba pocity byly zajímavé a neměl jsem
zájem si je zopakovat. Ne hned teď.
Teď jsem
neměl žádné starosti. Jediné, co jsem potřeboval zařídit, bylo odjet domů a s
tím, jak levně se dalo žít na ostrově, jsem nemusel nijak spěchat. Jediné, co
mě na celé záležitosti rozčilovalo, byl ten spěšný odjezd do Nice, který mohl
způsobit, že ztratím „Helenu Trójskou“, celte, grande bloude! Si grande… si
belle… si majestueuse! Usnul jsem s myšlenkou na ni.
Měl jsem v
plánu chytit ranní vlak, a potom první loď. Ale předchozí den jsem utratil
hodně peněz a udělal jsem volovinu, že jsem si v American Express nevzal
hotovost. Kromě toho jsem se vůbec nezeptal na poštu. Nečekal jsem nic kromě
zprávy od mámy a možná od tety – jediný blízký přítel, kterého jsem měl v
armádě, byl zabit před půl rokem. Ale stejně jsem si mohl poštu vyzvednout při
čekání na peníze.
Tak jsem
si dopřál luxusní snídani. Francouzi si myslí, že nejlíp je začít den cikorkou,
mlíkem a rohlíkem, který je určitě plodem jejich nestabilní politiky. Vybral
jsem si kavárnu na chodníku vedle velkého kiosku, jediného v Nice, kde měli The
Stars & Strips
a kde Herold-Trib
prodávali hned jak přišel; objednal jsem si meloun, café complet pro dva a omelette
aux herbes fines;
usadil jsem se a užíval jsem si života.
Když přišel Herold-Trib, zkazil mi moji požitkářskou radost. Titulky byly horší než jindy a připomněly mi, že se musím vypořádat se světem; nemohl jsem navždycky zůstat na Ille du Levant.
Ale proč
bych tam nezůstal tak dlouho, jak to jen půjde? Ještě se mi nechtělo do školy a
problém tří garáží s autem byl v prachu stejně tak jako tiket Sweepstakes.
Jestli měla vypuknout III. světová válka, pak jsem neměl důvod být za šest nebo
osm tisíc ročně inženýrem v Santa Monice jen proto, abych zahynul ve výhni
požáru po bombardování.
Raději se
budu řídit svými zásadami, budu sbírat růžová poupata, dolary a čas budu mít ve
svých rukou, potom – no, možná, že se dám k námořnictvu jako můj táta. Možná,
že se stanu desátníkem – a ta hodnost mi už zůstane.
Otevřel
jsem noviny na straně „společenská rubrika“.
Byly tam
skvělé věci. Kromě obvyklých nabídek psychologických vyšetření a návodů, jak se
naučit jógu, a záhadných vzkazů od jedněch iniciál jiným iniciálám se objevily
také neobvyklé. Třeba:
ODMĚNA!! Uvažujete o sebevraždě?
Spojte se se mnou za účelem pronájmu vašeho bytu a připravím vám nádherné
poslední dny vašeho života. Box 323, H–T
Nebo: Muž Hindu, ne vegetarián, by
se rád seznámil s kulturní Evropankou, Afričankou nebo Asiatkou se sportovním
autem. Zn.: upevňování mezinárodních vztahů. Box 107
Jak to děláte ve sportovních autech?
Jeden byl
příšernej – Hermafroditi celého světa,
povstaňte! Nemáte co ztratit – kromě svých článků. Tel. Opera 59–09
Další
začínal:
JSTE
ZBABĚLEC?
No, to
určitě. Když to jde. Když mám možnost si vybrat. Četl jsem dál:
JSTE ZBABĚLEC? Tak tohle není pro vás. Nutně potřebujeme odvážného muže. Musí mu být 23–25 let, musí být absolutně zdráv, alespoň šest stop vysoký, váha kolem 190 liber, musí umět plynně anglicky a trochu francouzsky, musí umět obratně zacházet se zbraněmi, nezbytné jsou znalosti z oblasti techniky a matematiky, ten muž musí chtít cestovat, nesmí mít žádná rodinná ani emocionální pouta, musí být neskonale odvážný a hezký v obličeji, rovněž s hezkou postavou. Nabízíme trvalé zaměstnání, velmi vysoký plat, nádherné dobrodružství, veliké nebezpečí. Přihlášky pouze osobně, 17, rue Dante, Nice, 2me étage, appt. D.
Požadavky
týkající se obličeje a postavy jsem četl s velkou úlevou. Na malou chvíli mé
napadlo, že někdo s pochybeným smyslem pro humor namířil tenhle neotesaný vtip
přímo na mne. Někdo, kdo věděl, že mám ve zvyku číst rubriku „společenská
kronika“.
To místo
bylo jen sto yardů daleko od kavárny, kde jsem právě sedel. Četl jsem ten
inzerát znovu.
Potom jsem
zaplatil, nechal jsem tam slušné spropitné, šel jsem do kiosku, koupil jsem si
The Stars & Strips, vydal jsem se do American Express, vzal jsem si peníze
a vyzvedl jsem si poštu a šel jsem dál na nádraží. Další vlak do Toulonu jel až
za hodinu, tak jsem zašel do baru, objednal jsem si pivo a sedl si, že si budu
číst.
Matce bylo
líto, že jsem je ve Wiesbadenu minul. V dopise vypočítávala nemoci dětí, vysoké
ceny na Aljašce a vyjádřila lítost nad tím, že kdy vůbec odjížděli z Německa.
Schoval jsem si dopis do kapsy a vyndal jsem The Stars &
Stripes.
Za chvíli
jsem četl: JSTE ZBABĚLEC? – tentýž inzerát, od začátku do konce.
Odhodil
jsem noviny a zavrčel.
V poště byly ještě další tři dopisy. Jeden mě vyzýval k příspěvku atletické asociaci mé bývalé koleje; druhý mi radil při výběru investic za zvláštní částku pouhých 48 dolarů ročně; třetí dopis byla obyčejná obálka bez známky, bylo jasné, že ji do American Express někdo přinesl.
Byl v ní
jen výstřižek z novin tohoto znění: JSTE ZBABĚLEC?
Byl to
tentýž inzerát jako ty dva předchozí, jen v poslední větě bylo podtrženo: Přihlášky
pouze osobně.
Vyhodil
jsem peníze za taxík do rue Dante. Kdybych si pospíšil, stačím ještě rozluštit
tuhle hru nebe-peklo-ráj a pořád bych měl šanci stihnout vlak do Toulonu. K
číslu 17 se muselo nahoru pěšky; vyběhl jsem tam a když jsem přistoupil k
apartmá D, potkal jsem mladíka, který odtud vycházel. Byl šest stop vysoký,
hezký v obličeji, měl pěknou postavu a vypadal tak, že to mohl být klidně
hermafrodit.
Na vstupních dveřích byla cedule: DR. BALSAMO – PŘÍJEM PODLE OBJEDNÁVEK, bylo to tam napsáno anglicky i francouzsky. To jméno mi znělo povědomě a tak trochu vymyšleně, ale nesnažil jsem se na to přijít; otevřel jsem ty dveře.
Kancelář
za nimi byla přecpaná podle vkusu starých francouzských právníků a smečky krys.
Za stolem seděl takový trpaslíček s veselým úsměvem, tvrdýma očima,
nejrůžovějším obličejem a skalpem, jaké jsem kdy v životě viděl, a s věncem
neposedných bílých vlasů. Podíval se na mě a začal se hihňat, „Vítám vás. Tak
vy jste hrdina?“ Najednou vytáhl revolver; byl velký asi tak jako půlka toho
človíčka a stejně těžký. Namířil ho na mě. Do té hlavně by se dal nacpat
Volkswagen.
„Já nejsem
žádný hrdina,“ řekl jsem zle. „Jsem zbabělec. Přišel jsem se jen podívat, co je
to za fór.“ Začal jsem kmitat ze strany na stranu, srazil jsem tu příšernou
zbraň ze svého směru, chňapnul jsem ho za zápěstí a uchopil revolver. Pak jsem
na něj namířil. „Nehrajte si s tou věcí, nebo do vás napálím celej zásobník.
Pospíchám. Vy jste doktor Balsamo? Vy jste podal ten inzerát?“
„Ale no
tak,“ řekl a nebyl ani trochu znepokojený. „Impulzivní mladík. Ne, doktor
Balsamo je tamhle.“ Ukázal hlavou na dvoje dveře na levé stěně, potom stiskl
zvonek na stole – to byla snad jediná věc, která pocházela z doby mladší než
napoleonské. „Vstupte, ona už na vás čeká.“
,, 'Ona'?
Které dveře?“
„Ale,
ženská nebo tygr? Není to jedno? Na dlouho? Hrdina to pozná. Zbabělec si vybere
špatně, aby se ubezpečil, že lžu. Allez–y! Vité, vité! Schnell! Jděte na to, Macu.“
Zasupěl
jsem a trhnutím jsem otevřel pravé dveře.
Doktorka
stála zady ke mně u nějakého přístroje proti vzdálenější stěně a měla na sobě
jeden z těch bílých plášťů s vysokým límcem, jaké mají v oblibě zdravotníci. Po
mé levé ruce byl lékařský stůl, po mé pravé ruce švédská moderní pohovka; byly
tu rovněž vitríny v kombinaci nerez oceli a skla a nějaké zarámované
certifikáty; celá ta místnost byla tak moderní, jako ta předchozí nebyla.