Phoenix site

VII

Svah u velkého vodopádu, který vede do údolí Nevia, měří tisíc stop a je víc než strmý; útes byl převislý a bylo třeba dostat se dolů po provaze, pomalu, jako když pavouk snová sítě. Ale radím vám, nedělejte to; působí to závrať a mně to skoro stálo ty vynikající lívance.

Pohled je ohromující. Vodopád je vidět ze strany, voda přepadává do prostoru aniž by máčela útes; padá tak daleko, že se zaclání ještě před tím, než dosáhne paty vodopádu. Když otočíte hlavu, zůstanete tváří v tvář hrozivému útesu, potom se vám naskytne výhled daleko přes údolí příliš bujné, zelené a krásné na to, abyste uvěřili, že je opravdové. U paty útesu vidíte močál a les a o pár mil dál obdělávaná pole a ještě dál zamlžená úpatí, ale ostré vrcholy úžasné stěny sněhem pokrytých hor.

Star mi načrtla plánek údolí. „Nejdříve si vybojujeme cestu přes močál. Pak už to bude jednoduché – jen si pospíšíme kvůli krvavým dravcům. Potom dojdeme na cihlovou cestu, moc hezkou.“

„Žlutou cihlovou cestu?“ zeptal jsem se.

„Ano. Takovou mají hlínu. Vadí to?“

„Myslím, že ne. Jen si z ní prostě nebudu modelovat trpaslíka. A dál co?“

„Potom přenocujeme u jedné rodiny, u vladyky téhle země. Jsou to výborní lidé, určitě se ti budou líbit.“

„A pak půjde do tuhého,“ dodal Rufo.

„Rufo, nepřidělávej zbytečně starosti!“ hubovala Star. „Buď tak laskav a zdrž se komentářů a nech Oscara, aby všechny problémy řešil, až to bude zapotřebí, a ať je v tu dobu odpočinutý, s jasnou hlavou a bez starostí. Znáš někoho jiného, kdo přemohl Igliho?“

„No, když to bereš takhle… ne.“

„Já to takhle beru. Dneska se všichni pohodlně vyspíme. Nestačí to? Bude se vám to líbit tak, jako všem ostatním.“

„Tobě taky.“

„Copak se mi někdy něco nelíbilo? Drž pusu. Takže, Oscare, na úpatí útesu jsou Rohatí duchové – není možné se jim vyhnout. Uvidí nás, jak sestupujeme dolů. Když budeme mít štěstí, tak se nesetkáme s Gangem studených vod; zůstávají v mlze. Ale když budeme mít smůlu a náhodou se setkáme s oběma, máme šanci, že budou bojovat mezi sebou a nám se podaří proklouznout. Cesta močálem je záludná; musíš se tenhle plánek naučit zpaměti. Pevná zem je jen na místech, kde rostou drobné žluté květiny, bez ohledu na to, jak pevně a suše to místo vypadá. Ale jak vidíš, dokonce i když se vydáš po bezpečných místech, je tam tolik zátočin a slepých zakončení, že se nám může stát, že budeme bažinou bloudit celý den a nakonec nás uvězní tma – pak už se nikdy ven nedostaneme.“

Takže to bylo na mně, měl jsem se dolů vydat jako první, protože Rohatí duchové na mě čekali dole. Mel jsem tu výsadu. Nebyl jsem snad „hrdina“? Nepřinutil jsem Igliho, aby sežral sám sebe?

Ale přál jsem si, aby Rohatí duchové byli opravdu duchové. Byla to dvounohá zvířata, všežravci. Žrali naprosto všechno, dokonce sebe navzájem, nejraději však měli poutníky. Říkali mi, že od pasu nahoru se hodně podobají Minotaurům; od pasu dolů to byli satyrové s plochýma nohama. Jejich horní končetiny byly krátké paže, ale bez opravdových rukou – neměli palce.

Ale ty rohy! Měli rohy jako texaský dlouhorohý skot, ale vztyčené a nakloněné dopředu.

Nicméně existuje způsob, jak Rohaté duchy proměnit v duchy skutečné. Na temeni měli měkké místo, jako mají kojenci, mezi těmi rohy. A protože se ty bestie naklánějí a snaží se vás propíchnout, je tohle jediné zranitelné místo, kam dosáhnete. Ale to chce, aby člověk stál na pevné zemí, aby se nekolébal a mohl zamířit právě na to malé místo – a trefit.

Takže můj úkol byl jednoduchý. Napřed se dostat dolů, zabít jich tolik, kolik bude nutné, tak, aby Star měla připravené bezpečné místo pro sestup, a potom ji bránit do doby, než sestoupí Rufo. Potom už jsme mohli svobodně projít do bezpečí přes bažinu. Pokud se k nám nepřidá Gang studených vod.

Snažil jsem se vylepšit si polohu tak, že jsem jel ve smyčce – levá noha mi zdřevěněla – a podíval jsem se dolů. Sto stop pode mnou už se chystal uvítací výbor.

Vypadalo to jako houština bambusů. Z bajonetů.

Dal jsem znamení, aby mě dál nespouštěli. Nahoře Rufo držel provaz; visel jsem tam, houpal jsem se a pokoušel se přemýšlet. Když budu mít tu chátru přímo pod sebou, tak bych mohl jednoho nebo dva trefit, než mě napíchnou. Anebo žádného z nich. Jedinou jistotu jsem viděl v tom, že mě zabijou dlouho předtím, než se moji přátelé dostanou ke mně dolů.

Na druhé straně kromě tohoto měkkého místa mezi rohy měl každý z těchhle přítelíčků měkký podbřišek jako stvořený pro ránu šípem. Kdyby mě Rufo o kousek spustil –

Dal jsem mu znamení. Začal jsem pomalu klesat, trochu trhaně. Skoro nezaregistroval moje znamení, aby zase přestal. Musel jsem zdvihnout nohu; některý z těch děťátek supěly a stály na zadních a strkaly se navzájem, aby měly možnost mě nabrat na rohy. Jeden Nižinskij mezi nimi se dokonce vyškrábal a podařilo se mu chytit mě za botu. Po celém těle mi naskočila husí kůže.

To byl obrovský stimul k tomu, abych se vyšplhal dost vysoko nahoru tak, abych mel ve smyčce nohu místo zadku. Stoupl jsem si do smyčky, houpal se na provaze, stál na jedné noze a druhou jsem se snažil rozcvičit tak, abych v ní neměl mravence. Potom jsem si připravil luk a napnul jsem ho. Tohle byl výkon hodný trénovaného akrobata. Ale zkoušeli jste už někdy napínat luk a vystřelit šíp, když stojíte ve smyčce na konci sto stop dlouhého provazu a držíte se toho provazu rukou?

Tak ztratíte šípy. Upadly mi tři a já skoro spadl taky.

Zkoušel jsem připnout pásek k provazu. Tak jsem zůstal viset hlavou dolů, ztratil jsem klobouk Robina Hooda a další šípy. To se mému obecenstvu moc líbilo; tleskali mi – myslím, že to byl potlesk – tak, jako by chtěli ještě přídavek. Pokoušel jsem se posunout pásek na prsa, abych visel víceméně rovně dolů – upadl mi jeden nebo dva šípy.

Meč jsem tak úplně neztratil.

Jediným výsledkem bylo to, že jsem upoutal jejich pozornost („Mami, koukej na toho srandovního pána!“) a začal jsem se houpat jako kyvadlo.

Ať to bylo jakkoli špatné, dostal jsem nápad. Začal jsem zvětšovat rozkmit a rozpumpoval jsem ho. Šlo to pomalu, trvalo to dlouho, protože zhoupnutí kyvadla, na jehož konci jsem byl, zabralo víc než minutu – a není dobře na kyvadlo pospíchat; je třeba, aby člověk pracoval s ním, nikoli proti němu. Doufal jsem, že moji přátelé uvidí natolik dobře, aby odhadli, co dělám, a aby mi to nepokazili.

Po neuvěřitelně dlouhé době jsem se rozhoupal tam a zpět a dostal jsem se na plochý oblouk, asi sto stop dlouhý a v nejnižším bodu každého zhoupnutí jsem lítal těsně nad hlavami svého obecenstva. Na konci každého zhoupnutí jsem zpomalil. Zpočátku se ty rohaté hlavy chtěly pohybovat současně se mnou, ale unavilo je to, tak seděly v dřepu blízko nejnižšího bodu a dívaly se. Hlavy se při sledování mého houpání pohybovaly. Připadalo mi to jako zpomalený záznam diváků sledujících tenisový zápas.

Ale vždycky se objeví nějakej zatracenej inovátor. Měl jsem v úmyslu se na jednom konci toho oblouku zastavit – tam, kde těsně míjí útes, a stoupnout si tam zády ke stěně. Byla tam vyvýšenina, nemusel jsem zatím klesat. Ale jedna z těch rohatých oblud na to přišla a přeběhla na ten konec. Za ní další dvě nebo tři.

To rozhodlo; budu se muset vyvléknout z provazu na druhé straně. Ale ten mladý Archimédes přišel i na tohle. Nechal svoje kámoše na přední stěně útesu a běžel ke mně. Byl jsem před ním v nejnižším bodu zhoupnutí – ale ztratil jsem rychlost, takže mě dohonil dlouho předtím, než jsem se dostal do mrtvého bodu na konci. Asi tak třicet vteřin měl na zdolání vzdálenosti sta stop – pohodlná procházka. Když jsem se tam dostal, byl pode mnou.

Výhoda nebyla využita; uvolnil jsem si nohu, držel jsem se rukou a při tom pomalém pohybu jsem vyndal šíp a nějak jsem ho vystřelil. Chtěl jsem se trefit do toho měkkého místa na hlavě, ještě než dopadnu na zem.

Místo toho jsem minul, on mě taky minul; mlátil jsem do něj vsedě, jak jsem sklouzl ze smyčky, postavil jsem se na nohy a utíkal jsem k útesu, který jsem měl nejblíž, a pořád jsem toho génia šťouchal mečem do břicha.

Ten hnusnej vejtaha mě zachránil. Jeho kamarádi a příbuzní se zastavili a hádali se, kdo dál, než se jeden hlupák ke mně blížil. Tak jsem získal čas, abych se pevně postavil na hromadu kamení na úpatí útesu, kde jsem mohl hrát hru „Král hradu“, schovat meč a nasadit šíp.

Nečekal jsem, až se na mne rozeběhnou. Prostě jsem čekal, dokud nebudou tak blízko, abych je neminul, namířil jsem na vidlicovitou kost starého býka, který šel první, pokud tu kost vůbec měl, a vystřelil jsem šíp celou vahou toho těžkého luku.

Zranil ho a dokonce ještě jednoho za ním.

Následovala hádka o dalším postupu. Snědli je komplet a za syrova. To byla jejich slabost: velká chuť k jídlu a příliš malý mozek, Kdyby spolupracovali, dostali by mě raz dva, sotva jsem se dotkl nohama země. Místo toho si dali oběd.

Podíval jsem se nahoru. Vysoko nade mnou byla Star jako maličký pavouček na niti; rychle se zvětšovala. Pohyboval jsem se podél stěny jako krab, dokud jsem nebyl na protější straně, čtyřicet stop od útesu, proti tomu bodu, kam se dostane.

Když byla asi padesát stop nade mnou, dala Rufovi znamení, aby ji dále nespouštěl, tasila meč a pozdravila mě. „Výborně, můj hrdino!“ Všichni jsme měli meče; Star si vybrala meč používaný v soubojích, – pro ženu je to velký meč, ale Star je velká žena. Měla také plnou kapsu lékařských potřeb. Zlověstné znamení, kterého jsem si měl všimnout, ale v tu chvíli jsem si ho nevšiml.

Tasil jsem a pozdrav jsem opětoval. Oni mě zatím neobtěžovali, i když někteří, co už byli po jídle nebo byli vytlačeni ostatními, chodili dokola a prohlíželi si mě. Meč jsem uložil do pochvy a nasadil jsem šíp. „Začni pumpovat, Star, přímo ke mně. Ať tě Rufo spustí ještě o kousek níž.“

Schovala meč a dala Rufovi znamení. Pomalu ji spouštěl dolů, až byla asi tak devět stop nad zemí, pak mu dala znamení, aby ji přestal spouštět. „Teď pumpuj!“ volal jsem. Ty krvežíznivé příšery na mě zapomněly; dívaly se na Star, ty, které ještě nesežraly bratrance Abbie nebo prastrejdu Johna.

„Dobře,“ odpověděla. „Ale já mám provaz. Chytneš ho?“

„Ó!“ Moje bystrá kočička se dívala na moje manévry a hned si v hlavě srovnala, co bude zapotřebí. „Drž ho chvíli! Otočím se.“ Sáhl jsem si přes rameno a dotekem ruky jsem spočítal šípy – bylo jich sedm. Na začátku jsem jich měl dvacet a vystřelil jsem jeden; ostatní jsem poztrácel.

Tři jsem rychle vystřílel napravo, nalevo a dopředu, volil jsem cíle co možná nejdál, mířil jsem doprostřed a všechno záleželo na tom bezvadném luku, který povede šípy přímo a plošně. Je jasné, že se všichni vrhli na čerstvé maso jako na dar vlády. „Teď!“

Za pár vteřin jsem ji chytil do náruče a dostal jsem krátký polibek jako odměnu.

O deset minut později se dolů dostal i Rufo, stejně jako my, a to za cenu tří mých šípů a dvou menších z luku Star. Musel se spouštět sám. Seděl na smyčce a volný konec měl pod oběma pažemi, takhle to celé zvládal. Mohl být snadným bezbranným terčem. Hned jak se z provazu odvázal, začal jím škubat, aby ho dostal z útesu dolů a svíjel ho.

„Nech toho!“ řekla Star ostře. „Nemáme čas a je to moc těžké, abychom to nesli.“

„Uložím to do ruksaku.“

„Ne.“

„Je to dobrý provaz,“ trval na svém Rufo. „Budeme ho potřebovat.“

„Budeš potřebovat akorát rubáš, jestli se přes močál nedostaneme do soumraku.“ Star se otočila ke mně. „Jak půjdeme, milorde?“

Rozhlédl jsem se. Před námi vlevo bylo ještě pár těch individuí, pořád chodila dokola, očividně váhala se přiblížit. Vpravo nad námi vytvářel velký mrak u paty vodopádu duhovou krajku na nebi. Asi tak tři sta yardů před námi bylo to místo, kam jsme měli mezi stromy dojít, a za tím místem začínal močál.

Šli jsme dolů v těsném klínu, já jsem byl vpředu a Rufo a Star po stranách, všichni jsme měli nasazené šípy. Řekl jsem jim, aby tasili meč, pokud se k nim Rohatý duch přiblíží do vzdálenosti padesáti stop.

Žádný nepřišel. Jeden idiot sel rovnou k nám, byl sám a Rufo ho probodl šípem na druhý pokus. Když jsme přišli k mrtvole, Rufo vytáhl dýku. „Nech to být!“ řekla Star. Zdála se podrážděná.

„Já chci jen vzít nuget a dát ho Oscarovi.“

„A všechny nás zabiješ. Jestli Oscar chce nugety, tak je bude mít.“

„Co to je za nugety?“ ptal jsem se, aniž bych se zastavoval.

„Zlatý, šéfe. Ti mizerové mají žaludky jako kuře. A všechno, co do něj nacpou, je zlato. Úroda z jednoho starého kusu může být tak dvacet, třicet liber.“

Hvízdnul jsem.

„Zlato se tu vyskytuje běžně,“ vysvětlovala Star. „Dole pod vodopádem je ho obrovská hromada, uvnitř mraku, po celé věky je tam splavováno. Zlato je příčinou bojů mezi duchy a Gangem studených vod, protože duchové mají takovouhle prapodivnou chuť a někdy dokonce riskují a vstupují do mraku, aby tuto svou touhu ukojili.“

„Zatím jsem neviděl Gang studených vod,“ komentoval jsem to.

„Modli se k bohu, abys je nepotkal,“ odpověděl Rufo.

„To je jen další důvod k tomu, abysme už došli do močálu,“dodala Star. „Gang do močálu nikdy nevstupuje a dokonce ani duchové nechodí příliš hluboko. Přestože mají ploché nohy, mohlo by se stát, že je bažina pohltí.“

„A v tom močále je něco nebezpečného?“

„Spousta věcí,“ řekl mi Rufo. „Takže si hlavně hlídej, abys stoupal jenom na místa, kde jsou ty žlutý kytky.“

„Ty se dívej, kam šlapeš. Jestli ta mapa byla dobrá, se mnou se neztratíte. Jak vypadá Gang studených vod?“

Rufo řekl zamyšleně: „Už jsi někdy viděl tejden starýho utopence?“ Dál jsem se neptal.

Než jsme došli mezi stromy, na můj pokyn tasili meče a měli připravené luky. Mezi stromy na nás skočili. Myslím Rohaté duchy, ne Gang studených vod. Byla jich celá tlupa, sbíhali se ze všech stran. Nevím, kolik jich mohlo být. Rufo zabil čtyři nebo pět, Star nejméně dva a já jsem tancoval okolo, tvářil jsem se aktivně a pokoušel jsem se přežít.

Museli jsme překračovat jejich těla, abychom se dostali dál, bylo jich moc na to, aby se dali spočítat.

Šli jsme dál do močálu podle zlatých kytiček, které nám ukazovaly cestu, a já měl v hlavě přesně tu mapu, zákruty a odbočení. Asi tak za půl hodiny jsme se dostali na místo velké asi jako dvojitá garáž. Star řekla zesláble: „Už jsme dost daleko.“ Držela si ruku na straně, ale do této chvíle se nechtěla zastavovat, i když jí krev smáčela tuniku a tekla po celé délce levé nohy.

Řekla nejdřív Rufovi, aby se na ni podíval, já jsem jen nečinně přihlížel. Ulevilo se mi, že mě nepoprosili o pomoc, protože po tom, co jsme jemně odhrnuli její tuniku, udělalo se mi špatně, když jsem viděl, jak ošklivě je bodnutá rohem – a to ani nešpitla. To zlaté tělo – raněné!

V roli potulného rytíře jsem si připadal jako balík.

Ale jen co Rufo splnil její pokyny, byla zase čilá. Ošetřila Rufa, potom mně – oba jsme měli po šesti zraněních, ale ve srovnání s jejím to byly jen škrábance.

Když mi přikládala jednu náplast, řekla: „Milorde Oscare, jak dlouho nám bude trvat, než se z toho močálu dostaneme?“

Promítl jsem si to v hlavě. „Dál to bude horší?“

„O trochu lepší.“

„Nebude to trvat víc než hodinu.“

„Dobře. Neoblékej si ty špinavé šaty. Rufo, vybal něco a vezmeme si čisté šaty a další šípy. Oscare, budeme je potřebovat na krvavé dravce, když už jsme se dostali z těch stromů.“

Malá černá skřínka vydala svůj obsah, až když byla dostatečně otevřena, Rufo nám dal šaty a ostatní z bohatého arzenálu. Ale čisté šaty a plný toulec – to ze mně udělalo nového člověka, zvlášť když Rufo vyndal půl litru koňaku, a ten jsme si rozdělili na tři díly. Star si doplnila lékárničku a já potom pomohl Rufovi složit zavazadlo.

Snad se Rufo motal po tom koňaku, snad proto, že nejedl. Anebo možná proto, že ztratil krev. Možná, že to byla jen nešťastná náhoda, že si nevšiml toho kluzkého místa. Držel skříňku v rukou, aby ji posledním tahem zavřel; tím by nabyla velikosti ruksaku. Uklouzl, rychle vyskočil na nohy, skříňka mu vypadla z rukou do čokoládově hnědé louže.

Ještě se dala zachránit. Řval jsem: „Rufo, sundej si pásek!“ A už jsem sahal po přezce svého.

„Ne, ne!“ ječel Rufo. „Zůstaň stát! Nehýbej se!“

Roh skříňky byl pořád vidět. Kdybych měl na sobě záchranné lano, věděl jsem, že jí vylovím. I kdybych nedosáhl na dno. To jsem taky naštvaně řek.

„Ne, Oscare!“ řekla Star ostře. „Má pravdu. Jdeme. Rychle.“ Tak jsme šli – já jsem šel první, Star mi dýchala na krk a Rufa měla za patami.

Ušli jsme sto yardů, když se před námi objevil bahenní vulkán. Nebyl nijak hlučný, jen jako bručení a slabé zemětřesení, pak pršel špinavý déšť. Star si pospíšila, aby se odtud dostala a potěšeně řekla: „Tak, to bychom měli.“

Rufo řekl: „A byl tam celý koňak!“

„To mi nevadí, koňak je všude,“ odpověděla Star. „Ale měla jsem tam nové šaty, pěkné, Oscare, chtěla jsem, abys je viděl; když jsem je kupovala, myslela jsem na tebe.“

Neodpověděl jsem. Myslel jsem na plamenomet a na M–1 a na tu munici. A samozřejmě na koňak.

„Slyšel jsi mě, milorde?“ naléhala. „Chtěla jsem je nosit kvůli tobě.“

„Princezno,“ odpověděl jsem, „ty nejkrásnější šaty máš na sobě pořád.“

Slyšel jsem ten šťastný smích, kdy má dolíčky ve tvářích. „To jsi určitě říkal mockrát už předtím. A docela jistě s velikým úspěchem.“

Z močálu jsme se dostali dlouho před soumrakem a zanedlouho jsme došli k cihlové cestě. Krvaví dravci nebyli žádný problém. Jsou to tak vražedné věci, že když vystřelíte šíp tím směrem, kde jich je několik, dravec sebou škubne a šíp mu proletí krkem. Obvykle jsme šípy mohli použít znovu.