Cesta slávy - kapitola VII.
VII
Svah u velkého
vodopádu, který vede do údolí Nevia, měří tisíc stop a je víc než strmý; útes
byl převislý a bylo třeba dostat se dolů po provaze, pomalu, jako když pavouk
snová sítě. Ale radím vám, nedělejte to; působí to závrať a mně to skoro stálo
ty vynikající lívance.
Pohled je
ohromující. Vodopád je vidět ze strany, voda přepadává do prostoru aniž by
máčela útes; padá tak daleko, že se zaclání ještě před tím, než dosáhne paty
vodopádu. Když otočíte hlavu, zůstanete tváří v tvář hrozivému útesu, potom se
vám naskytne výhled daleko přes údolí příliš bujné, zelené a krásné na to,
abyste uvěřili, že je opravdové. U paty útesu vidíte močál a les a o pár mil
dál obdělávaná pole a ještě dál zamlžená úpatí, ale ostré vrcholy úžasné stěny
sněhem pokrytých hor.
Star mi načrtla
plánek údolí. „Nejdříve si vybojujeme cestu přes močál. Pak už to bude
jednoduché – jen si pospíšíme kvůli krvavým dravcům. Potom dojdeme na cihlovou
cestu, moc hezkou.“
„Žlutou
cihlovou cestu?“ zeptal jsem se.
„Ano.
Takovou mají hlínu. Vadí to?“
„Myslím,
že ne. Jen si z ní prostě nebudu modelovat trpaslíka. A dál co?“
„Potom
přenocujeme u jedné rodiny, u vladyky téhle země. Jsou to výborní lidé, určitě
se ti budou líbit.“
„A pak
půjde do tuhého,“ dodal Rufo.
„Rufo,
nepřidělávej zbytečně starosti!“ hubovala Star. „Buď tak laskav a zdrž se
komentářů a nech Oscara, aby všechny problémy řešil, až to bude zapotřebí, a ať
je v tu dobu odpočinutý, s jasnou hlavou a bez starostí. Znáš někoho jiného,
kdo přemohl Igliho?“
„No, když
to bereš takhle… ne.“
„Já to
takhle beru. Dneska se všichni pohodlně vyspíme. Nestačí to? Bude se vám to
líbit tak, jako všem ostatním.“
„Tobě
taky.“
„Copak se
mi někdy něco nelíbilo? Drž pusu. Takže, Oscare, na úpatí útesu jsou Rohatí
duchové – není možné se jim vyhnout. Uvidí nás, jak sestupujeme dolů. Když
budeme mít štěstí, tak se nesetkáme s Gangem studených vod; zůstávají v mlze.
Ale když budeme mít smůlu a náhodou se setkáme s oběma, máme šanci, že budou
bojovat mezi sebou a nám se podaří proklouznout. Cesta močálem je záludná;
musíš se tenhle plánek naučit zpaměti. Pevná zem je jen na místech, kde rostou
drobné žluté květiny, bez ohledu na to, jak pevně a suše to místo vypadá. Ale
jak vidíš, dokonce i když se vydáš po bezpečných místech, je tam tolik zátočin
a slepých zakončení, že se nám může stát, že budeme bažinou bloudit celý den a
nakonec nás uvězní tma – pak už se nikdy ven nedostaneme.“
Takže to
bylo na mně, měl jsem se dolů vydat jako první, protože Rohatí duchové na mě
čekali dole. Mel jsem tu výsadu. Nebyl jsem snad „hrdina“? Nepřinutil jsem
Igliho, aby sežral sám sebe?
Ale přál
jsem si, aby Rohatí duchové byli opravdu duchové. Byla to dvounohá zvířata,
všežravci. Žrali naprosto všechno, dokonce sebe navzájem, nejraději však měli
poutníky. Říkali mi, že od pasu nahoru se hodně podobají Minotaurům; od pasu
dolů to byli satyrové s plochýma nohama. Jejich horní končetiny byly krátké
paže, ale bez opravdových rukou – neměli palce.
Ale ty
rohy! Měli rohy jako texaský dlouhorohý skot, ale vztyčené a nakloněné dopředu.
Nicméně existuje
způsob, jak Rohaté duchy proměnit v duchy skutečné. Na temeni měli měkké místo,
jako mají kojenci, mezi těmi rohy. A protože se ty bestie naklánějí a snaží se
vás propíchnout, je tohle jediné zranitelné místo, kam dosáhnete. Ale to chce,
aby člověk stál na pevné zemí, aby se nekolébal a mohl zamířit právě na to malé
místo – a trefit.
Takže můj
úkol byl jednoduchý. Napřed se dostat dolů, zabít jich tolik, kolik bude nutné,
tak, aby Star měla připravené bezpečné místo pro sestup, a potom ji bránit do
doby, než sestoupí Rufo. Potom už jsme mohli svobodně projít do bezpečí přes
bažinu. Pokud se k nám nepřidá Gang studených vod.
Snažil
jsem se vylepšit si polohu tak, že jsem jel ve smyčce – levá noha mi zdřevěněla
– a podíval jsem se dolů. Sto stop pode mnou už se chystal uvítací výbor.
Vypadalo
to jako houština bambusů. Z bajonetů.
Dal jsem
znamení, aby mě dál nespouštěli. Nahoře Rufo držel provaz; visel jsem tam,
houpal jsem se a pokoušel se přemýšlet. Když budu mít tu chátru přímo pod
sebou, tak bych mohl jednoho nebo dva trefit, než mě napíchnou. Anebo žádného z
nich. Jedinou jistotu jsem viděl v tom, že mě zabijou dlouho předtím, než se
moji přátelé dostanou ke mně dolů.
Na druhé
straně kromě tohoto měkkého místa mezi rohy měl každý z těchhle přítelíčků
měkký podbřišek jako stvořený pro ránu šípem. Kdyby mě Rufo o kousek spustil –
Dal jsem
mu znamení. Začal jsem pomalu klesat, trochu trhaně. Skoro nezaregistroval moje
znamení, aby zase přestal. Musel jsem zdvihnout nohu; některý z těch děťátek
supěly a stály na zadních a strkaly se navzájem, aby měly možnost mě nabrat na
rohy. Jeden Nižinskij mezi nimi se dokonce vyškrábal a podařilo se mu chytit mě
za botu. Po celém těle mi naskočila husí kůže.
To byl
obrovský stimul k tomu, abych se vyšplhal dost vysoko nahoru tak, abych mel ve
smyčce nohu místo zadku. Stoupl jsem si do smyčky, houpal se na provaze, stál
na jedné noze a druhou jsem se snažil rozcvičit tak, abych v ní neměl mravence.
Potom jsem si připravil luk a napnul jsem ho. Tohle byl výkon hodný trénovaného
akrobata. Ale zkoušeli jste už někdy napínat luk a vystřelit šíp, když stojíte
ve smyčce na konci sto stop dlouhého provazu a držíte se toho provazu rukou?
Tak
ztratíte šípy. Upadly mi tři a já skoro spadl taky.
Zkoušel
jsem připnout pásek k provazu. Tak jsem zůstal viset hlavou dolů, ztratil jsem
klobouk Robina Hooda a další šípy. To se mému obecenstvu moc líbilo; tleskali
mi – myslím, že to byl potlesk – tak, jako by chtěli ještě přídavek. Pokoušel
jsem se posunout pásek na prsa, abych visel víceméně rovně dolů – upadl mi
jeden nebo dva šípy.
Meč jsem
tak úplně neztratil.
Jediným
výsledkem bylo to, že jsem upoutal jejich pozornost („Mami, koukej na toho
srandovního pána!“) a začal jsem se houpat jako kyvadlo.
Ať to bylo
jakkoli špatné, dostal jsem nápad. Začal jsem zvětšovat rozkmit a rozpumpoval
jsem ho. Šlo to pomalu, trvalo to dlouho, protože zhoupnutí kyvadla, na jehož
konci jsem byl, zabralo víc než minutu – a není dobře na kyvadlo pospíchat; je
třeba, aby člověk pracoval s ním, nikoli proti němu. Doufal jsem, že moji
přátelé uvidí natolik dobře, aby odhadli, co dělám, a aby mi to nepokazili.
Po
neuvěřitelně dlouhé době jsem se rozhoupal tam a zpět a dostal jsem se na
plochý oblouk, asi sto stop dlouhý a v nejnižším bodu každého zhoupnutí jsem
lítal těsně nad hlavami svého obecenstva. Na konci každého zhoupnutí jsem
zpomalil. Zpočátku se ty rohaté hlavy chtěly pohybovat současně se mnou, ale
unavilo je to, tak seděly v dřepu blízko nejnižšího bodu a dívaly se. Hlavy se
při sledování mého houpání pohybovaly. Připadalo mi to jako zpomalený záznam
diváků sledujících tenisový zápas.
Ale
vždycky se objeví nějakej zatracenej inovátor. Měl jsem v úmyslu se na jednom
konci toho oblouku zastavit – tam, kde těsně míjí útes, a stoupnout si tam zády
ke stěně. Byla tam vyvýšenina, nemusel jsem zatím klesat. Ale jedna z těch
rohatých oblud na to přišla a přeběhla na ten konec. Za ní další dvě nebo tři.
To
rozhodlo; budu se muset vyvléknout z provazu na druhé straně. Ale ten mladý
Archimédes přišel i na tohle. Nechal svoje kámoše na přední stěně útesu a běžel
ke mně. Byl jsem před ním v nejnižším bodu zhoupnutí – ale ztratil jsem
rychlost, takže mě dohonil dlouho předtím, než jsem se dostal do mrtvého bodu
na konci. Asi tak třicet vteřin měl na zdolání vzdálenosti sta stop – pohodlná
procházka. Když jsem se tam dostal, byl pode mnou.
Výhoda
nebyla využita; uvolnil jsem si nohu, držel jsem se rukou a při tom pomalém
pohybu jsem vyndal šíp a nějak jsem ho vystřelil. Chtěl jsem se trefit do toho
měkkého místa na hlavě, ještě než dopadnu na zem.
Místo toho
jsem minul, on mě taky minul; mlátil jsem do něj vsedě, jak jsem sklouzl ze
smyčky, postavil jsem se na nohy a utíkal jsem k útesu, který jsem měl nejblíž,
a pořád jsem toho génia šťouchal mečem do břicha.
Ten hnusnej
vejtaha mě zachránil. Jeho kamarádi a příbuzní se zastavili a hádali se, kdo
dál, než se jeden hlupák ke mně blížil. Tak jsem získal čas, abych se pevně
postavil na hromadu kamení na úpatí útesu, kde jsem mohl hrát hru „Král hradu“,
schovat meč a nasadit šíp.
Nečekal
jsem, až se na mne rozeběhnou. Prostě jsem čekal, dokud nebudou tak blízko,
abych je neminul, namířil jsem na vidlicovitou kost starého býka, který šel
první, pokud tu kost vůbec měl, a vystřelil jsem šíp celou vahou toho těžkého
luku.
Zranil ho
a dokonce ještě jednoho za ním.
Následovala
hádka o dalším postupu. Snědli je komplet a za syrova. To byla jejich slabost:
velká chuť k jídlu a příliš malý mozek, Kdyby spolupracovali, dostali by mě raz
dva, sotva jsem se dotkl nohama země. Místo toho si dali oběd.
Podíval
jsem se nahoru. Vysoko nade mnou byla Star jako maličký pavouček na niti;
rychle se zvětšovala. Pohyboval jsem se podél stěny jako krab, dokud jsem nebyl
na protější straně, čtyřicet stop od útesu, proti tomu bodu, kam se dostane.
Když byla
asi padesát stop nade mnou, dala Rufovi znamení, aby ji dále nespouštěl, tasila
meč a pozdravila mě. „Výborně, můj hrdino!“ Všichni jsme měli meče; Star si
vybrala meč používaný v soubojích, – pro ženu je to velký meč, ale Star je
velká žena. Měla také plnou kapsu lékařských potřeb. Zlověstné znamení, kterého
jsem si měl všimnout, ale v tu chvíli jsem si ho nevšiml.
Tasil jsem
a pozdrav jsem opětoval. Oni mě zatím neobtěžovali, i když někteří, co už byli
po jídle nebo byli vytlačeni ostatními, chodili dokola a prohlíželi si mě. Meč
jsem uložil do pochvy a nasadil jsem šíp. „Začni pumpovat, Star, přímo ke mně.
Ať tě Rufo spustí ještě o kousek níž.“
Schovala
meč a dala Rufovi znamení. Pomalu ji spouštěl dolů, až byla asi tak devět stop
nad zemí, pak mu dala znamení, aby ji přestal spouštět. „Teď pumpuj!“ volal
jsem. Ty krvežíznivé příšery na mě zapomněly; dívaly se na Star, ty, které
ještě nesežraly bratrance Abbie nebo prastrejdu Johna.
„Dobře,“
odpověděla. „Ale já mám provaz. Chytneš ho?“
„Ó!“ Moje
bystrá kočička se dívala na moje manévry a hned si v hlavě srovnala, co bude
zapotřebí. „Drž ho chvíli! Otočím se.“ Sáhl jsem si přes rameno a dotekem ruky
jsem spočítal šípy – bylo jich sedm. Na začátku jsem jich měl dvacet a
vystřelil jsem jeden; ostatní jsem poztrácel.
Tři jsem
rychle vystřílel napravo, nalevo a dopředu, volil jsem cíle co možná nejdál,
mířil jsem doprostřed a všechno záleželo na tom bezvadném luku, který povede
šípy přímo a plošně. Je jasné, že se všichni vrhli na čerstvé maso jako na dar
vlády. „Teď!“
Za pár
vteřin jsem ji chytil do náruče a dostal jsem krátký polibek jako odměnu.
O deset
minut později se dolů dostal i Rufo, stejně jako my, a to za cenu tří mých šípů
a dvou menších z luku Star. Musel se spouštět sám. Seděl na smyčce a volný
konec měl pod oběma pažemi, takhle to celé zvládal. Mohl být snadným bezbranným
terčem. Hned jak se z provazu odvázal, začal jím škubat, aby ho dostal z útesu
dolů a svíjel ho.
„Nech
toho!“ řekla Star ostře. „Nemáme čas a je to moc těžké, abychom to nesli.“
„Uložím to
do ruksaku.“
„Ne.“
„Je to
dobrý provaz,“ trval na svém Rufo. „Budeme ho potřebovat.“
„Budeš
potřebovat akorát rubáš, jestli se přes močál nedostaneme do soumraku.“ Star se
otočila ke mně. „Jak půjdeme, milorde?“
Rozhlédl
jsem se. Před námi vlevo bylo ještě pár těch individuí, pořád chodila dokola,
očividně váhala se přiblížit. Vpravo nad námi vytvářel velký mrak u paty
vodopádu duhovou krajku na nebi. Asi tak tři sta yardů před námi bylo to místo,
kam jsme měli mezi stromy dojít, a za tím místem začínal močál.
Šli jsme
dolů v těsném klínu, já jsem byl vpředu a Rufo a Star po stranách, všichni jsme
měli nasazené šípy. Řekl jsem jim, aby tasili meč, pokud se k nim Rohatý duch
přiblíží do vzdálenosti padesáti stop.
Žádný
nepřišel. Jeden idiot sel rovnou k nám, byl sám a Rufo ho probodl šípem na
druhý pokus. Když jsme přišli k mrtvole, Rufo vytáhl dýku. „Nech to být!“ řekla
Star. Zdála se podrážděná.
„Já chci
jen vzít nuget a dát ho Oscarovi.“
„A všechny
nás zabiješ. Jestli Oscar chce nugety, tak je bude mít.“
„Co to je
za nugety?“ ptal jsem se, aniž bych se zastavoval.
„Zlatý,
šéfe. Ti mizerové mají žaludky jako kuře. A všechno, co do něj nacpou, je
zlato. Úroda z jednoho starého kusu může být tak dvacet, třicet liber.“
Hvízdnul
jsem.
„Zlato se
tu vyskytuje běžně,“ vysvětlovala Star. „Dole pod vodopádem je ho obrovská
hromada, uvnitř mraku, po celé věky je tam splavováno. Zlato je příčinou bojů
mezi duchy a Gangem studených vod, protože duchové mají takovouhle prapodivnou
chuť a někdy dokonce riskují a vstupují do mraku, aby tuto svou touhu ukojili.“
„Zatím
jsem neviděl Gang studených vod,“ komentoval jsem to.
„Modli se
k bohu, abys je nepotkal,“ odpověděl Rufo.
„To je jen
další důvod k tomu, abysme už došli do močálu,“dodala Star. „Gang do močálu nikdy
nevstupuje a dokonce ani duchové nechodí příliš hluboko. Přestože mají ploché
nohy, mohlo by se stát, že je bažina pohltí.“
„A v tom
močále je něco nebezpečného?“
„Spousta
věcí,“ řekl mi Rufo. „Takže si hlavně hlídej, abys stoupal jenom na místa, kde jsou
ty žlutý kytky.“
„Ty se
dívej, kam šlapeš. Jestli ta mapa byla dobrá, se mnou se neztratíte. Jak vypadá
Gang studených vod?“
Rufo řekl
zamyšleně: „Už jsi někdy viděl tejden starýho utopence?“ Dál jsem se neptal.
Než jsme
došli mezi stromy, na můj pokyn tasili meče a měli připravené luky. Mezi stromy
na nás skočili. Myslím Rohaté duchy, ne Gang studených vod. Byla jich celá
tlupa, sbíhali se ze všech stran. Nevím, kolik jich mohlo být. Rufo zabil čtyři
nebo pět, Star nejméně dva a já jsem tancoval okolo, tvářil jsem se aktivně a pokoušel
jsem se přežít.
Museli
jsme překračovat jejich těla, abychom se dostali dál, bylo jich moc na to, aby
se dali spočítat.
Šli jsme
dál do močálu podle zlatých kytiček, které nám ukazovaly cestu, a já měl v
hlavě přesně tu mapu, zákruty a odbočení. Asi tak za půl hodiny jsme se dostali
na místo velké asi jako dvojitá garáž. Star řekla zesláble: „Už jsme dost
daleko.“ Držela si ruku na straně, ale do této chvíle se nechtěla zastavovat, i
když jí krev smáčela tuniku a tekla po celé délce levé nohy.
Řekla
nejdřív Rufovi, aby se na ni podíval, já jsem jen nečinně přihlížel. Ulevilo se
mi, že mě nepoprosili o pomoc, protože po tom, co jsme jemně odhrnuli její
tuniku, udělalo se mi špatně, když jsem viděl, jak ošklivě je bodnutá rohem – a
to ani nešpitla. To zlaté tělo – raněné!
V roli
potulného rytíře jsem si připadal jako balík.
Ale jen co
Rufo splnil její pokyny, byla zase čilá. Ošetřila Rufa, potom mně – oba jsme
měli po šesti zraněních, ale ve srovnání s jejím to byly jen škrábance.
Když mi
přikládala jednu náplast, řekla: „Milorde Oscare, jak dlouho nám bude trvat,
než se z toho močálu dostaneme?“
Promítl
jsem si to v hlavě. „Dál to bude horší?“
„O trochu
lepší.“
„Nebude to
trvat víc než hodinu.“
„Dobře.
Neoblékej si ty špinavé šaty. Rufo, vybal něco a vezmeme si čisté šaty a další
šípy. Oscare, budeme je potřebovat na krvavé dravce, když už jsme se dostali z
těch stromů.“
Malá černá
skřínka vydala svůj obsah, až když byla dostatečně otevřena, Rufo nám dal šaty
a ostatní z bohatého arzenálu. Ale čisté šaty a plný toulec – to ze mně udělalo
nového člověka, zvlášť když Rufo vyndal půl litru koňaku, a ten jsme si
rozdělili na tři díly. Star si doplnila lékárničku a já potom pomohl Rufovi
složit zavazadlo.
Snad se
Rufo motal po tom koňaku, snad proto, že nejedl. Anebo možná proto, že ztratil
krev. Možná, že to byla jen nešťastná náhoda, že si nevšiml toho kluzkého
místa. Držel skříňku v rukou, aby ji posledním tahem zavřel; tím by nabyla
velikosti ruksaku. Uklouzl, rychle vyskočil na nohy, skříňka mu vypadla z rukou
do čokoládově hnědé louže.
Ještě se
dala zachránit. Řval jsem: „Rufo, sundej si pásek!“ A už jsem sahal po přezce
svého.
„Ne, ne!“
ječel Rufo. „Zůstaň stát! Nehýbej se!“
Roh
skříňky byl pořád vidět. Kdybych měl na sobě záchranné lano, věděl jsem, že jí
vylovím. I kdybych nedosáhl na dno. To jsem taky naštvaně řek.
„Ne,
Oscare!“ řekla Star ostře. „Má pravdu. Jdeme. Rychle.“ Tak jsme šli – já jsem
šel první, Star mi dýchala na krk a Rufa měla za patami.
Ušli jsme
sto yardů, když se před námi objevil bahenní vulkán. Nebyl nijak hlučný, jen
jako bručení a slabé zemětřesení, pak pršel špinavý déšť. Star si pospíšila,
aby se odtud dostala a potěšeně řekla: „Tak, to bychom měli.“
Rufo řekl:
„A byl tam celý koňak!“
„To mi
nevadí, koňak je všude,“ odpověděla Star. „Ale měla jsem tam nové šaty, pěkné,
Oscare, chtěla jsem, abys je viděl; když jsem je kupovala, myslela jsem na
tebe.“
Neodpověděl
jsem. Myslel jsem na plamenomet a na M–1 a na tu munici. A samozřejmě na koňak.
„Slyšel
jsi mě, milorde?“ naléhala. „Chtěla jsem je nosit kvůli tobě.“
„Princezno,“
odpověděl jsem, „ty nejkrásnější šaty máš na sobě pořád.“
Slyšel
jsem ten šťastný smích, kdy má dolíčky ve tvářích. „To jsi určitě říkal mockrát
už předtím. A docela jistě s velikým úspěchem.“
Z močálu
jsme se dostali dlouho před soumrakem a zanedlouho jsme došli k cihlové cestě.
Krvaví dravci nebyli žádný problém. Jsou to tak vražedné věci, že když
vystřelíte šíp tím směrem, kde jich je několik, dravec sebou škubne a šíp mu
proletí krkem. Obvykle jsme šípy mohli použít znovu.