Phoenix site

X

Za tři dny jsme zase odjížděli. Tentokrát byla snídaně přepychová. Tentokrát nás vyprovázeli muzikanti. Tentokrát s námi jel Doral.

Tentokrát Rufo vrávoral ke svému koni, z každé strany měl holku, v každé ruce láhev. Dostal pusu ještě od mnoha dalších holek, pak ho vyzvedli do sedla, připásali ho do polohy vleže. Usnul a začal nahlas chrápat, ještě než jsme vyjeli.

Na rozloučenou jsem dostal tolik polibků, že jsem je ani nespočítal a i od těch, které k tomu neměly ani nejmenší důvod – byl jsem totiž pořád jen učněm na hrdinu, pořád jsem se tomuhle řemeslu ještě učil.

Není to špatné zaměstnání, i když pracovní doba je dlouhá, pracovní ohrožení značné a bezpečnost nulová; má svoje výhody – nabízí spoustu příležitostí a rychlý pracovní postup pro ty, co mají chuť se učit. Zdálo se, že Doral je se mnou velmi spokojen.

Při snídani opěvovali moji chrabrost tisíci veršů. Ale bral jsem to s rezervou a nedopustil jsem, aby jejich chvála ovlivnila mé vlastní mínění o velikosti sebe sama; věděl jsem své. Určitě ho nějaký ptáček průběžně informoval – ale ten ptáček byl lhář. Ani Ocelový muž John Henry nemohl udělat všechno to, co Doral opěvoval ve svých ódách na oslavu mé maličkosti.

Ale přijímal jsem to všechno vznešeně a apaticky, potom jsem vstal a nahustil jsem do nich „Casey na řadě“ a celé své srdce a duši jsem vložil do kusu „Skvělý Casey vyrazil!“.

Star to volně interpretovala. Ocenil jsem (jak o tom ona zpívala) doralské ženy, přirovnával jsem je ke jménům jako Madame Pompadour, Nell Gwyn, Theodora, Niron de l'Endos a Rangy Lil. Neuváděla přímo jména; namísto toho byla specifická, v nevijském velebení by to vyděsilo i Francoise Villona.

A tak jsem ještě něco přidal. S citem jsem deklamoval „Reillyho dceru“, a pak ještě „Jabberwocky“.

Star to v tomtéž duchu převedla do jejich jazyka; řekla to, co bych řekl já, kdybych byl schopen improvizovat v poezii. K večeru druhého dne jsem se setkal se Star v páre v místní sauně. Hodinu jsme leželi zabalení v prostěradlech na sousedních stolech, potili se a regenerovali si tkáně. Po chvíli jsem jí vyzradil, jak jsem byl překvapen – a potěšen. Udělal jsem to s pocitem viny, ale Star jsem mohl odhalit svou duši.

Poslouchala mé vážně. Když jsem skončil, řekla potichu: „Můj hrdino, jak vis, Ameriku neznám. Ale z toho, co mi říkal Rufo, je vaše kultura ve vesmírech jedinečná.“

„No, já vím, že Spojené státy nejsou v těchhle věcech nijak zvlášť kultivovaný, ne jako Francie.“

,,'Francie',“ pokrčila krásně rameny. „'Příslušníci románských národů jsou vášniví milenci.' Někde jsem to slyšela, a řekla bych, že je to pravda. Oscare, pokud vím, je vaše kultura jediná semicivilizovaná, v níž láska není považována za nejvyšší umění a nevěnuje se jí tak vážné studium, jak si zaslouží.“

„Myslíš ten způsob, jak se s ní zachází tady. No! 'Je to příliš dobré pro obyčejné lidi!'“

„Ne, nemyslím způsob, jak se s ní zachází tady.“ Mluvila anglicky. „I když své zdejší přátele hodně miluji, je to barbarská kultura a jejich umění je barbarské. Je to umění svého druhu, velmi hezké; jejich přístup je čestný. Ale – jestli to přežijeme, až budeme mít všechny ty problémy za sebou – chci, abys cestoval po vesmírech. Uvidíš, co mám na mysli.“ Vstala, z prostěradla si udělala tógu. „Jsem ráda, že jsi spokojen, můj hrdino. Jsem na tebe pyšná.“

Ještě chvíli jsem tam ležel a myslel jsem na to, o čem mluvila. „Největší umění“ – a u nás doma jsme to ani nestudovali, ani jsme se o to nepokoušeli. Studium baletu zabere celá léta. A v Metropolitní opeře vás nenechají zazpívat jen proto, že máte sytý hlas.

Proč by „láska“ měla být pokládána za „instinkt“?

Chuť na sex je beze sporu instinkt – ale copak jakákoli jiná chuť udělá z nenasyty gurmána, každého naučí vařit Cordon Bleu? Sakra, museli jsme se i učit být tou kuchařkou.

Vyšel jsem z páry a cestou jsem si pískal „Nejlepší věcí v životě jsou zadarmo“ – potom jsem přestal a najednou mi bylo smutno za všechny moje ubohé, nešťastné krajany, kteří byli nejgigantičtějším podvodem v dějinách okradeni o možnost se narodit.

Když jsme ujeli asi míli, Doral se s námi rozloučil, objal mě, políbil Star a hladil ji po vlasech; potom i se svým doprovodem tasili meč na pozdrav a zůstali tak, dokud jsme nezajeli za pahrbek. Jeli jsme se Star vedle sebe a za námi chrápal Rufo.

Podíval jsem se na ni – ústa jí cukala. Zachytila můj pohled a řekla klidně: „Dobré ráno, milorde.“

„Dobré ráno, milady. Vyspala jste se dobře?“

„Velmi dobře, děkuji, milorde. A vy?“

„I já, děkuji.“

„Tak? 'Co to bylo za divnou věc, co dělal v noci ten pes?'“

„'Pes v noci nedělal nic, to byla ta divná věc.'“ Odpověděl jsem se vztyčenou hlavou.

„Opravdu? Tak drzý pes? A kdo teda byl ten rytíř, co jsem ho včera viděla s dámou?“

„To nebylo v nocí, bylo to za třpytu.“

„A tvůj čipera se chichotal! Můj zářící chlapče!“

„Nesváděj na mě všechny ty nesmysly, ty rozpustilá holko,“ řekl jsem přísně. „Mám přátele, mám – můžu ti dokázat své alibi. A navíc, 'mám síly za deset, protože mám čisté srdce'.“

„A ještě ten předchozí verš. Ano, to vím; tvoji přátelé mi o tom řekli, milorde.“ Najednou se zasmála a poplácala mě po stehně a začala křičet refrén „Reillyho dcery“. Vita Brevis odfrkl; Ars Longa zdvihla uši a káravě se ohlédla.

„Nech toho,“ řekl jsem. „Plašíš koně.“

„Nejsou to koně a nemůžeš je vyplašit. Viděl jsi někdy, milorde, jak to dělají oni? Se všema těma nohama? Napřed–“

„Drž pusu! Ars Longa je dáma, i když ty nejseš.“

„Já jsem tě varovala, že jsem děvka. Napřed se k němu přitočí ona –“

„Viděl jsem to. Muri si myslela, že mě to pobaví. Místo toho jsem měl pocit méněcennosti a drželo mě to celé odpoledne.“

„Nechce se mi věřit, že celé odpoledne, milorde hrdino. Tak pojď, zazpíváme si Reillyho. Začni, já se přidám.“

„Dobře, ale ne moc nahlas, abychom nevzbudili Rufa.“

„Toho nevzbudíme, ten je hotovej.“

„Tak potom vzbudíš mě a to bude horší. Star, miláčku, kdy a kde byl Rufo hrobníkem? A jak se k tomu dostal? Vyhnali ho z města?“

Tím jsem ji zaskočil. „Hrobník? Rufo? Ne, Rufo ne.“

„Popisovat to velmi podrobně.“

„Ano? Milorde, Rufo má hodně chyb. Ale pravdomluvnost není jedna z nich. Navíc, naši lidé hrobníky nemají.“

„Ne? Tak co potom děláte s nebožtíky? Přece si je nenecháváte doma. To by bylo hrozný.“

„To si myslím taky, ale naši lidé to tak dělají; nechávají si je doma. Aspoň na několik let. Řekla bych, že je to moc sentimentální, ale my jsme sentimentální lidi. Někdy se to i přehání. Jedna z mých pratet si nechávala v ložnici všechny své zemřelé manžely – byl tam hrozný nepořádek a ona byla příšerně nudná, protože o nich pořád mluvila a opakovala se a zveličovala. Vyhýbala jsem se návštěvám u ní.“

„Tak to je oprašovala?“

„Jo, byla velmi pečlivá hospodyně.“

„A kolik jich bylo?“

„Sedm nebo osm. Nikdy jsem je nepočítala.“

„Aha. Star? Je ve vaší rodině krev černé vdovy?“

„Co? Je! Ale miláčku, v každé ženě je kapka krve černé vdovy.“ Na tvářích se jí objevily dolíčky, natáhla se a popleskala mě po koleni. „Ale tetička je nevraždila. Věř mi, hrdino, ženy z naší rodiny mají muže příliš rády na to, aby s nimi plýtvaly. Ne, tetička je prostě jenom nemohla nechat odejít. Myslím, že je to bláznivina. Musíš se vždycky dívat dopředu, ne se ohlížet.“

,,'A nechat mrtvé pohřbít.' Hele, ale když si vaši lidé nechávají mrtvá těla v domech, tak musíte mít hrobníky. Alespoň balzamovače. Nebo se vzduch neotráví?“

„Balzamování? Ne! Prostě jim dáme jenom stázi, když víme, že už jsou mrtví. Nebo když umírají. To umí každý školák.“ Dodala: „Možná, že jsem se v Rufovi mýlila. Hodně času strávil na Zemi – líbilo se mu tam, fascinovala ho – a dost možná, že zkusil pohřbívání. Ale připadá mi, že tohle zaměstnáni je moc ušlechtilé a přímočaré, aby ho zaujalo.“

„Ty jsi mi nikdy neřekla, co vlastně vaši lidé dělají s mrtvými.“

„Nepohřbívají je. To by se zbláznili.“ Star se otřásla. „Dokonce i já, a to jsem procestovala vesmíry a zvykala jsem si na nejrůznější obyčeje.“

„Ale co?“

„Většinou to, co ty jsi udělal s Iglim. Použijí geometrickou alternativu a zbaví se jich.“

„Ale Star, kam se vlastně poděl Igli?“

„To si netroufám říci, milorde. Vůbec to nemůžu odhadnout. Možná, že odešel k těm, kdo ho stvořili. Ale řekla bych, že byli ještě překvapenější než já.“

„Já jsem asi tupěj, Star. Ty tomu říkáš geometrie; Jock o mě mluvil jako o 'matematikovi'. Ale já jsem udělal jen to, k čemu mě přinutily okolnosti; já jsem tomu nerozuměl.“

„Měl bys spíš říct k čemu tě přinutil Igli, milorde hrdino. Co se stane, když na hmotu dáš neodstranitelnou skvrnu, která nemůže zůstat tam, kde je? Když není, kam ji odstranit? Tohle je problém metafyzické geometrie na školní úrovni a je to nejstarší protoparadox, který je nepřekonatelnou silou a nehybným tělesem. Masa imploduje. Je vymačkána z vlastního světa do nějakého jiného. To je způsob, kterým lidé z vesmíru objevují další vesmíry – ale obvykle tak zničujícím způsobem, jaký ty jsi aplikoval na Igliho; a zabere to tisíciletí, než budou schopni to ovládnout. Snad je to na pokraji 'kouzel' – dlouho to tak funguje, někdy se zpětným účinkem na kouzelníka.“

„A tomu říkáte 'matematika'?“

„Jak jinak?“

„Já bych řek, že je to kouzlo.“

„Ano, jasně. Jak jsem říkala Jockovi, máš přirozeného génia. Ty bys byl velký čaroděj.“

Pokrčil jsem znepokojeně rameny. „Na kouzla nevěřím.“

„Já taky ne,“ odpověděla, „když to říkáš takhle. Věřím jen tomu, co existuje.“

„To je přesně to, co mám na mysli, Star. Nevěřím na hokusy–pokusy. Co se stalo s Iglim – teda 'to, co se zdálo, že se s ním stalo' – se nemohlo stát, protože to odporuje zákonům zachování energie hmoty. Na to musí být nějaké jiné vysvětlení.“

Zdvořile mlčela.

Takže jsem vzkřísil zdravý selský rozum a postavil ho před ignoranti a předsudky. „Hele Star, já nehodlám věřit nemožnýmu jen proto, že jsem u toho byl. Přírodní zákon je přírodní zákon. To musíš uznat.“

Ujeli jsme kousek cesty, než odpověděla: „Možná to milorda hrdinu potěší – svět není takový, jaký bychom si přáli ho mít. Ne, to jsem přehnala. Možná, že do určité míry je takový, jaký bychom ho chtěli mít. Tak či onak, je takový, jaký je. Le voilá! Dívej se, samodemonstrace. Das ding an sich. Kousni si. Je to. Ai–je raison? Mám pravdu?“

„To je to, o čem jsem mluvil! Vesmír je takový, jaký je a nejde ho změnit nějakým švindlem. Funguje podle přesných pravidel jako stroj.“

(Zaváhal jsem, protože jsem si vzpomněl na jedno hypochondrické auto. Bylo mu „špatně“, pak mu zase „bylo dobře“, hned jak se ho mechanik pokusil dotknout.) Pokračoval jsem dál: „Přírodní zákon nemá nikdy dovolenou. Neměnnost přírodního zákona je základem vědy.“

„To je pravda.“

„Takže?“ nedal jsem se odbýt.

„Tím hůř pro vědu.“

„Ale–“ zmlkl jsem a jel jsem a naštvaně jsem mlčel.

Po chvíli mi položila štíhlou ruku na paži a pohladila mě. „Taková silná ruka,“ řekla. „Milorde hrdino, můžu ti to vysvětlit?“

„Tak mluv,“ řekl jsem. „Jestli se ti podaří mě ukecat, tak přeměníš papeže na mormona. Jsem tvrdohlavej.“

„Myslíš, že bych si tě z těch stovek miliard vybrala, kdybys nebyl?“

„'Stovek miliard?' Myslíš miliónů, ne?“

„Poslouchej mě, milorde. Vyhov mi. Budeme sokratici. Já budu klást hloupé otázky a ty mi budeš hloupě odpovídat – a uvidíme, kdo oholí holiče. Potom budeš na řadě ty a já budu ten hlupák. Ano?“

„Tak dobře.“

„Fajn. Otázka: Jsou zvyky v Doralově domě stejné jako zvyky u vás doma?“

„Co? Ty víš, že ne. Nikdy jsem nebyl tak vyvedenej z míry – od ty doby, co mi kazatelova dcera ukázala ve zvonici Ducha svatýho.“ Rozpačitě jsem potlačoval smích. „Dodnes se červenám, ale tehdy mi vylítly pojistky.“

„Základní rozdíl mezi nevijskými zvyky a zvyky u vás je v jednom postulátu. Milorde, jsou světy, kde samci zabíjí samice, hned když jsou nakladena vejce – a jiné, kde samice požírají samce, dokonce při oplodňování – jako ta černá vdova, kterou jsi mi přiřkl jako příbuznou.“

„Tak jsem to nemyslel, Star.“

„Já jsem tě nechtěla urazit, lásko moje. Urážka je jako alkohol, může zabrat, jen když ji přijmeš. A pýcha je příliš těžké zavazadlo na mou cestu; nemám žádnou. Oscare, zdály by se ti ty světy divnější než tenhle?“

„Mluvíš o pavoucích a tak. Ne o lidech.“

„Mluvím o lidech, dominantní rase tohoto světa. Nejcivilizovanější.“

„Hu!“

„Neříkal bys 'hu', kdybys je viděl. Jsou od nás tak odlišné, že jejich život nám nevadí. Naopak, tato planeta se velmi podobá tvé Zemi – i když tvoje zvyky zatím vyvádějí Jocka z míry – Miláčku, tvůj svět má jeden zvyk, ojedinělý ve všech vesmírech. Tedy, ve dvaceti vesmírech, které znám, z těch tisíců miliónů a miliard vesmírů. Ve známých dvaceti vesmírech má jen Země tenhle šokující zvyk.“

„Myslíš válku?“

„Ale ne, ve většině světů se válčí. Ten, ve kterém je planeta Nevia, je jeden z mála, kde je zabíjení spíš obchodem v malém než ve velkém. Tady jsou hrdinové, kteří zabíjejí s vášní. Tohle je svět lásky a vraždění, stejně tak jako bezstarostnosti. Ne, mám na mysli něco, co mě zaráží mnohem víc. Uhodneš to?“

„Hm… televizní reklamy.“

„Jsou chudé duchem, ale mají velký význam. Máte výraz 'nejstarší profese'. Tady – a ve všech dalších známých světech – to není ani ta nejmladší profese. Nikdo o ní nikdy neslyšel a i kdyby, tak by tomu stejně nevěřil. Nás několik, kteří jsme Zemi navštívili, o tom nemluví. Ne proto, že by to nějak vadilo; většina lidí by prostě pohádkám cestovatelů nevěřila.“   

„Star, snažíš se mi vysvětlit, že nikde jinde ve vesmíru neexistuje prostituce?“

„Ve vesmírech, miláčku. Nikde.“

„Víš,“ řekl jsem zamyšleně, „to je šok pro mého prvního seržanta. Naprosto nikde?“

„Zdá se,“ řekla otevřené, „že chození za děvkama si vymysleli jen obyvatelé Země a nikdo jiný na to nepřišel – a ta myšlenka by Jocka šokovala natolik, že by byl naprosto impotentní. Je to puritánský moralista.“

„To mi ani neříkej! To jsme teda banda dacanů.“

„Já se tě nechtěla dotknout, Oscare; uváděla jsem jen fakta. Ale tahle výstřednost na Zemi není výstředností sama o sobě. S jakoukoli komoditou se dá docela určitě obchodovat – dá se koupit, prodat, pronajmout, najmout, směnit, diskontovat, podléhá stabilizaci cen, inflaci, dá se pašovat a nařídit zákonem – a 'komodita' žena, jak se tomu za upřímnějších dob na Zemi říkalo, není výjimkou. Jediným udivujícím faktem je jen divošská teorie, která to pokládá za komoditu. Proč, to mě jednou tak strašně překvapilo, že jsem dokonce – ale nic. Z čehokoli se dá udělat komodita. Jednou ti ukážu kultury žijící ve vesmírech, ne na planetách – ne na základech jakéhokoli druhu; ne všechny vesmíry mají planety – kultury, kde se vdechnutí života prodává jako kilo másla v Provence. Jinde je zase tolik lidí, že privilegium zůstat naživu podléhá dani – a provinilci jsou okamžitě zabíjení ministerstvem vnějších příjmů a sousedé nejen, že tomu nebrání, ale jsou dokonce i rádi.“

„Proboha! Proč?“

„Vyřešili smrt, milorde, a většina z nich by se nestěhovala, přestože existuje nekonečně mnoho prostornějších planet. Ale mluvili jsme o Zemi. Nejen chození za děvkama je všude jinde pojem neznámý, ale i pojmy jako věno, cena nevěsty, alimenty, prostředky na výživu, všechny varianty, které přibarvují všechny pozemské instituce – každý zvyk se, byť vzdáleně, dotýká nepochopitelného pojmu, že všechny ženy jsou zboží, jehož je nekonečný dostatek a které se dá hromadit a dražit.“

Ars Longa si znechuceně odfrkla. Neřekl bych, že tomu rozuměla. Rozumí některým slovům v nevijštině, ale Star mluvila anglicky; nevijština má chudý slovník.

„Dokonce i vaše druhotné zvyky,“ pokračovala, „jsou utvářeny touto výjimečnou institucí. Oblékání – všiml jsi si, že tady není žádný rozdíl mezi dámským a pánským oblečením? Já jsem v kamaších a ty jsi v kraťasech, ale kdyby to bylo naopak, nikdo si toho nevšimne.“

„Ale houby si nevšimne! Tvoje kamaše by mi nebyly.“

„Natahují se. A stud je aspektem specializovaných oděvů pro jednotlivá pohlaví. Tady nahota není nic pozoruhodného – jako na tom hezkém ostrově, kde jsem tě našla. Bezsrsté národy někdy nosí oblečení, ale všechny národy bez ohledu na to, jak jsou vlasaté, nosí ozdoby – ale tabu nahoty existuje pouze tam, kde je tělo zbožím, které se dá zabalit nebo vystavovat… třeba na Zemi. Souvisí to s myšlenkou 'Nemačkej grapefruity' a s nastavením špatných tlačítek na stroji na dolary. Pokud se o ceně něčeho nedá handrkovat, není důvod dělat okolo toho tajemství.“

„Takže když odložíme šaty, zbavíme se i prostituce?“

„Ale to vůbec ne! Pochopil jsi to opačně!“ Zamračila se. „Nemám tušení, jak by se Země mohla tohohle problému zbavit; je to součástí všeho, co děláte.“

„Star, máš špatné údaje. V Americe prostituce skoro neexistuje.“ Vypadala vyděšeně. „Opravdu? – 'Alimenty' není americké slovo? A 'zlatokop'? A 'mejdan'?“

„To jo, ale prostituce už skoro vymizela. Sakra, vždyť já ani nevím, kde je v armádním městečku nevěstinec. Neříkám, že se nechodí do sena. Ale to není obchodní záležitost. Star, dokonce i americká holka, u který je jasný, že to bude jednoduchá věc; tak když jí nabídneš pět doláčů nebo dvacet – deset ku jedný, že ti jednu vrazí.“

„Tak jak se to dělá?“

„Místo toho je na ni jeden hodnej. Vezme ji na oběd, možná i někam do jinýho podniku. Kupujou se kytky, holky maj děsně rády kytky. A pak se pomalu jde na věc.“

„Oscare, a nestojí ten oběd, jiný podnik a třeba i ty kytky víc než pět dolarů? Nebo třeba i víc než dvacet? Pochopila jsem, že ceny v Americe jsou přibližně stejné jako ceny ve Francii.“

„To jo, ale nemůžeš čekat, že si jen cvrnkneš o klobouk a holka se hned svalí na záda. Držgrešle –“

„Nechme toho. Chtěla jsem ti jen naznačit, že zvyky můžou být v různých světech hodně odlišné.“

„To je pravda, dokonce i na Zemi. Ale–“

„Prosím tě, milorde, já se nechci dohadovat o mravní čistotě Američanek, ani jsem je nekritizovala. Kdybych vyrostla v Americe, asi bych chtěla spíš smaragdový náhrdelník než oběd. Ale směřovala jsem k předmětu 'přírodního zákona'. Není neměnnost přírodního zákona nedokazatelná domněnka? Dokonce i na Zemi?“

„No – tak to jsi neřekla úplně jasně. Myslím, že to je domněnka. Ale ani jednou nenastala taková situace, kdy by neobstála.“

„Žádné černé labutě? Není to třeba tak, že ten, kdo to na vlastní oči viděl, raději vlastním očím nevěřil? Stejně tak jako když ty nechceš věřit, že Igli pozřel sám sebe, i když jsi ho k tomu donutil ty sám, můj hrdino? To nevadí. Nechme na pokoji Sokrata a jeho Xantipu. Přírodní zákon může být neměnný po celém vesmíru – a zdá se, že tomu tak je, ve strnulých vesmírech. Ale je jasné, že přírodní zákony se v jednotlivých vesmírech liší – a tomu, milorde, musíš věřit, protože jinak nikdo z nás nebude dlouho žít.“

Uvažoval jsem o tom. Sakra, kam odešel Igli?

„To je znepokojující.“

„Nebude tě to znepokojovat, když si na to zvykneš, potom budeš měnit jazyky a zvyky tak, jak budeš navštěvovat různé země. Kolik chemických prvků existuje na Zemi?“

„No, devadesát dva a ještě nějaký další. Sto šest nebo sto sedům.“

„Skoro jako tady. Ale chemikálie ze Země by se asi dramaticky měnily. Prvky nejsou úplně stejné, ani se stejně nechovají. Vodíkové pumy by tady nevybuchovaly a ani dynamit by neexplodoval.“

Řekl jsem ostře: „Tak to teda počkej! Chceš mi říct, že elektrony a protony tu nejsou stejný, když teda půjdeme k podstatě věci?“

Pokrčila rameny: „Možná – Možná ne. Co je elektron kromě matematického pojmu? Ochutnal jsi ho někdy? Posolil sis někdy konec vlnové délky? Vadí to?“

„No, to sakra vadí. Člověk může k smrti trpět nedostatkem stopových prvků stejně tak jako nedostatkem chleba.“

„To je pravda. Do některých vesmírů si my, lidské bytosti, musíme vozit potraviny, když je chceme navštívit – a to někdy musíme, i když třeba jen chceme přestoupit. Ale tady a v každém z vesmírů a na každé z nespočetných planet, kde my lidé žijeme, můžeš být bez starostí; místní potrava tě uživí. Samozřejmě, když tu žiješ hodné let, a pak se vrátíš na Zemi, tak brzy zemřeš, a když pak provedou pitvu s přesnou mikroanalýzou, tak ten, kdo analýzy provádí, nemusí věřit všem výsledkům. Ale tvůj žaludek trpět nebude.“

Myslel jsem na to, žaludek jsem měl plný bezvadného jídla a vzduch kolem byl sladký a dobrý – určitě můj organismus žádné změny, o kterých Star mluvila, nepozoroval.

A pak jsem si vzpomněl na jeden aspekt života, kde malé odlišnosti způsobují velikánské rozdíly. Zeptal jsem se na to Star.

Vypadala zdvořile nevinně. „Děláš si starosti, milorde? Budeš už dávno pryč, než to bude Doralovi vadit. Myslím, že jediným účelem těchto tří dní bylo prostě mi pomoci s mými problémy. Z radosti, s jakou jsi pracoval, jsem si domyslela, že jsi do toho dal celou svoji duši.“

„Nech toho, přestaň si ze mně utahovat! Udělal jsem to proto, abych ti pomohl. Ale člověk se nepřestává divit.“

Poplácala mě po stehně a zasmála se. „Ale můj miláčku jedinej! Přestaň se divit; lidské rasy ve vesmírech jsou zkřížené. Některá křížení nesou jen málo ovoce, jiná zase přinášejí nové hybridy. Ale tohle není jeden z nich. Budeš tu žít pořád. Dokonce i když se už nevrátíš. Nejsi sterilní; to byla jedna z mnoha věcí, které jsem si ověřila, když jsem prohlížela v Nice tvoje krásné tělo. Člověk nikdy neví, jak se věci zvrtnou – ale řekla bych, že Doral zklamán nebude.“

Naklonila se ke mně. „Předvedl bys mi ty fyzické schopnosti názorněji, než o tom zpíval Doral? Mohla bych ti nabídnout statistickou pravděpodobnost. Nebo dokonce i Vidění.“

„Ne, nic ti nepředvedu! Všetečko.“

„Strkám do všeho nos, viď? Jak chceš, milorde. Pokud to nebudeme brát tak příliš osobně, pak křížení lidských ras různých vesmírů – a některých zvířat jako jsou kočky a psi – je nejzajímavější problém. Jedinou jistotou je, že lidské bytosti žijí pouze ve vesmírech, jejichž chemické složení je natolik podobné prvkům tvořícím deoxyribonukleové kyseliny, že rozdíly nejsou důležité. A co se týče toho ostatního, každý učenec má svou teorii. Někteří inklinují k teologickému vysvětlení a tvrdí, že člověk se vyvinul podobně ve všech důležitých jednotlivostech v celém vesmíru, který jej může podporovat vzhledem k Božskému plánu – nebo prostřednictvím slepé potřeby v závislosti na tom, zda učenec užívá své náboženství neředěné nebo se sodou.

Někteří se domnívají, že jsme se vyvinuli jenom jednou – nebo že jsme byli stvořeni a možná jsme se dostali skrz jiné vesmíry. A tihle pak mezi sebou bojují o to, který vesmír je domovem lidského pokolení.“

„Jaký tady může být důkaz?“ namítl jsem. „Na Zemi jsou pradávné známky vývoje člověka. Ostatní planety je prostě mají nebo nemají a to řeší všechno.“

„Jsi o tom přesvědčen, milorde? Myslela jsem si, že lidský rodokmen na Zemi má tolik tečkovaných čar jako bastardi v evropských královských rodinách.“

Zmlkl jsem. Já četl jen nějaké populární knížky. Třeba měla pravdu; rasa, která není schopná dohodnout se, co kdo komu udělal ve válce před dvaceti lety, asi těžko pozná, který Alley Oop to udělal služce z prvního patra před milióny lety, když důkazem jsou jen rozházené kosti. Nebyl v tom nějaký švindl? Třeba Eoanthropus dawsoni nebo tak něco?

Star pokračovala: „Ať už je pravda jaká chce, mezi světy jsou průniky. Na tvojí planetě počty zmizelých lidí dosahují stovky tisíců a nejsou to všichni jen uprchlíci nebo takoví, co se schovávají před manželkou; podívej se do kterýchkoli policejních dokladů. Obvyklým místem je bojiště. Skvrna je příliš velká a člověk proklouzne štěrbinou, o které ani nevěděl a výsledkem je 'nezvěstný při akci'. Někdy – ne moc často – je člověk vidět, když mizí. Jeden z vašich amerických spisovatelů, Bierce nebo Pierce, se zajímal a shromažďoval informace o takových případech. Sebral jich tolik, že i jeho sebrali. A na tvojí Zemi jsou ty zkušenosti stejné – 'Kašpar Hausers', lidé odnikud, kteří mluví neznámým jazykem a nikdy sebe samí nedokázali nikam zařadit.“

„Počkej chvíli. Proč jenom lidi?“

„Já jsem neřekla 'jenom lidi'. Slyšel jsi někdy o dešti žab? Kamení? Krve? Koho zajímá původ toulavých koček? Jsou všechny létající talíře optický klam? Tvrdím, že ne; některé z nich, to jsou chudáci zbloudilí astronauti, kteří se snaží najít cestu domů. Naši lidé cestují raketou jen málokdy, protože nejjednodušší cesta, jak se ve vesmírech ztratit, je cestovat rychleji než světlo. Dáváme přednost bezpečnější metodě metafyzické geometrie – nebo řečeno vulgárně 'kouzlu'.“

Star vypadala zamyšleně. „Milorde, vaše Země by mohla být domovem lidstva. Někteří učenci se tak domnívají.“

„Proč?“

„Dotýká se mnoha jiných světů. Je na předním místě v seznamu přestupných bodů. Pokud by se lidé rozhodli, že není vhodná pro život – což je nepravděpodobné, ale možné – znamenalo by to kolaps dopravy pro mnohé vesmíry. Země má vlastní prstence a Bránu a Mosty po věky; ten, který jsme použili v Nice, existoval už před Římany.“

„Star, jak můžeš mluvit o bodech 'styku' Země s jinými planetami – dokonce po staletí? Země se otáčí kolem Slunce rychlostí dvacet mil za sekundu nebo tak přibližně, otáčí se kolem osy a to už vůbec nemluvím o dalších pohybech, co přistupují k té složité křivce nepředstavitelnou rychlostí. Tak jak se vůbec může 'dotýkat' jiných světů?“

Zase jsme jeli mlčky. Nakonec Star řekla: „Můj hrdino, jak dlouho ti trvalo naučit se počty?“

„Proč? Já jsem se je neučil. Pár let jsem to studoval.“

„Můžeš mi říct, jak malá může být vlna?“

„Co? Star, to je kvantová mechanika, ne počty. Můžu ti to vysvětlit, ale to by nemělo smysl; nepoužívám matematiku. Ženista ji nepotřebuje.“

„Nejjednodušší by bylo,“ řekla rezervovaně, „odpovědět na tvou otázku prostě slovem 'kouzlo', stejně jako ty jsi mi odpověděl pojmem 'kvantová mechanika'. Ale ty to slovo nemáš rád, takže všechno, co ti teď můžu říct, je, že až budeš studovat vyšší geometrie, metafýzikální a konjunkturální stejně tak jako topologickou a astrobiologickou – pokud chceš tohle studovat – pak ti ráda odpovím. Ale není třeba, aby ses ptal.“

(Vždycky mi říkali: „Počkej, až vyrosteš, drahoušku; potom to pochopíš.“ Jako dítě jsem tohle od dospělých přímo nesnášel; ještě míň se mi to líbilo od jedný holky, kterou jsem miloval, když už jsem byl úplně dospělej.)

Star mi nechtěla kazit náladu; změnila téma rozhovoru. „Některá zkřížení jsou daleka náhodného sklouznutí nebo plánovaných jízd. Slyšel jsi o upírech nebo sukubech?“

„Samozřejmě. Ale nikdy jsem ty pověsti nebral vážně.“

„To nejsou pověsti, miláčku, bez ohledu na to, jak často se legenda využívala pro vysvětlení některých složitých jevů. Čarodějnice a kouzelníci nejsou vždycky svatí a někteří z nich mají chuť na násilí. Ten, kdo se naučil otevírat Bránu, se může takové neřesti oddat; on nebo ona se připlíží ke spícímu člověku – může to být panna, čistá žena, panic – učiní zadost své touze a s kuropěním zmizí.“ Otřásla se. „Hřích ve své nejhorší podstatě. Když je chytíme, zabíjíme je. Pár jsem jich už chytla a zabila jsem je. Tenhle hřích je nejodpornější, dokonce i když se oběti naučí, aby se jim to líbilo.“ Znovu se otřásla.

„Star, jaká je tvoje definice 'hříchu'?“

„Mohou být dvě? Hřích je krutost a bezpráví, všechno ostatní je malý poklesek. Smysl pro hřích pramení z oklesťování zvyků tvého kmene. Ale porušení zvyku není hříchem, dokonce ani v tom případě, kdy to tak sám cítíš; hřích je páchání zla na jiné osobě.“

„A co hřešení 'proti bohu'?“ byl jsem neústupný.

Podívala se na mě ostře. „Takže zase budeme holit holiče? Především, milorde, mi vysvětli, co rozumíš pod pojmem 'bůh'.“

„Já jen chtěl vědět, jestli do toho půjdeš.“

„Do toho jsem nešla ani jednou za celou tu spoustu let. Raději bych útočila pěstí nebo nosila pentagram na šatech. Když už mluvíme o pentagramech, můj hrdino, naše vzdálenost je už jiná než před třemi dny. Teď jdeme k Bráně. Nepočítala jsem s tím, že ji použijeme. Je to nebezpečnější, ale nedá se nic dělat.“

„Je to moje chyba, Star. Omlouvám se.“

„Moje chyba, milorde. Ale není všechno ztraceno. Když jsme ztratili naše zavazadlo, dělala jsem si větší starosti, než jsem na sobě dala znát – dokonce i když jsem nikdy nebrala na lehkou váhu přepravu střelných zbraní přes svět, kde nejdou použít. Ale naše skládací bedna obsahovala mnohem víc než střelné zbraně, předměty, bez kterých jsme úplně bezbranní. Ten čas, kdy jsi mírnil urážku Doralových dam, jsem já – částečně – strávila tím, že jsem na Doralovi loudila novou výstroj, skoro všechno, co si srdce může prát, ale ne střelné zbraně. Není všechno ztraceno.“

„Teď se chystáme vejít do jiného světa?“

„Nejpozději zítra za úsvitu, pokud přežijeme.“

„Nech toho, Star, vy oba s Rufem pořád mluvíte tak, jakoby každé naše nadechnutí mohlo být i naše poslední.“

„Což také být může.“

„Ale teď nečekáš žádnou léčku; pořád jsme na Doralově půdě. Ale Rufo má pořád hroznou předtuchu jako laciné melodrama. A ty jsi skoro stejná.“

„Promiň. Rufo si dělá spoustu starostí, ale je to dobrý muž, který ti může krýt záda, až budeš v nebezpečí. Co se mne týče, vždycky jsem se snažila jednat otevřeně, milorde, abys věděl, co tě čeká.“

„Místo toho jsi mě totálně popletla. Nenapadlo tě, že už je čas, abys odkryla karty?“

Vypadala ustarané.

„A co když první odkrytá karta je oběšenec?“

„To je mi úplně fuk! Můžu čelit potížím bez oslabení –“

„Já vím, že můžeš, můj šampióne.“

„Díky. Ale nevědomost mě znervózňuje. Tak mluv.“

„Odpovím ti na jakoukoli otázku, milorde Oscare. Vždycky jsem ti na ně chtěla odpovědět.“

„Ale já jsem na tom teď tak, že nevím, na co se mám ptát. Možná, že poštovní holub nepotřebuje vědět, o co se válčí – ale já si připadám jako vrabec v badmingtonu. Tak začni od začátku.“

„Jak si přeješ, milorde. Přibližně před sedmi tisíci lety –“ Star zmlkla. „Oscare, chceš teď slyšet o celé souhře politiky nesčíslných světů a dvaceti vesmírů v průběhu tisíciletí, které vyústily v současnou krizi? Pokusím se o to, když si to budeš prát, ale i pouhé nastínění toho všeho by zabralo víc času, než kolik nám zbývá do chvíle, kdy musíme projít Branou. Jsi můj opravdový šampión; můj život záleží na tvé odvaze a umu. Chceš, abych mluvila o politice, která předcházela současné kritické situaci, kdy jsem bezradná a bezmocná – je pro tebe bezpečná. Nebo se mám soustředit jen na taktickou situaci?“

(Sakra! Já chtěl znát celou tu historii.) „Tak se soustřeďme na taktickou situaci. Zatím.“

„Slibuji,“ řekla vážně, „že pokud to přežijeme, vysvětlím ti všechno dopodrobna. Situace je taková: trvala jsem na tom, abychom projeli Nevii omnibusem taženým koňmi, pak abychom putovali horami, až se dostaneme k Bráně, která vede na druhou stranu Věčných vrcholů. Tahle cesta je méně riskantní, ale dlouhá.

Ale teď si už musíme pospíšit. Pozdě odpoledne odbočíme z cesty a pojedeme divokou zemí; ta země je po setmění ještě horší. K Bráně se musíme dostat před úsvitem; pokud budeme mít štěstí, vyspíme se. Doufám, protože tahle Brána nás uvede do jiného světa nebezpečnějším východem.

Až se dostaneme do toho světa – jmenuje se Hokesh nebo Karth – v Karth-Hokesh budeme blízko, hodně blízko vysoké věže, měří jednu míli, a když se k ní dostaneme, naše potíže teprve začnou. V té věži je Nenarozený, Pojídač duší –“

„Star, pokoušíš se mě vystrašit?“

„Byla bych raději, aby ses bál teď, jestli to jde, než abys byl později překvapen. Chtěla jsem ti, milorde, poradit v každém nebezpečí, do kterého se dostaneme, tak, aby ses mohl v pravou chvíli soustředit právě na něj. Ale tys mě odmítal.“

„Možná jsi měla pravdu. Předpokládejme, že mne o každém nebezpečí budeš předem podrobně informovat, podobně jako teď. Takže jámám za úkol bojovat s Pojídačem duší, ano? To jméno mě neděsí; pokud se pokusí sežrat moji duši, tak ji hned vyplivne. Jak s ním mám bojovat? Plivat?“

„To je jeden způsob,“ řekla vážně, „ale s trochou štěstí s ním bojovat nebudeme – vůbec. My chceme získat to, co hlídá.“

„A co to je?“

„Vejce Fénixe.“

„Fénix neklade vejce.“

„Já vím, milorde. To mu právě dává jeho jedinečnou hodnotu.“

„Ale –“

Pospíšila si.

„Tak se to jmenuje. Je to malý předmět, o trochu větší než pštrosí vejce, a je to černé. Pokud ho nezískám, tak se stane spousta ošklivých věcí. Mimo jiné i taková maličkost: zemřu. Říkám to jen proto, že tobě to třeba jako maličkost nepřipadá – miláčku – ale je jednodušší říct ti tuto pravdu, než potom vysvětlovat sporné otázky.“

„Dobře. Tak ukradnu Vejce. A pak co?“

„Pak půjdeme domů. Pak se i ty můžeš vrátit domů. Nebo zůstat u mně. Nebo jet, kam se ti zlíbí, dvaceti vesmíry a nekonečným množstvím světů. Cokoli si vybereš, jakýkoli poklad si budeš přát, všechno dostaneš; zasloužíš si ho a navíc… stejně tak jako moje upřímné díky, milorde hrdino, a cokoli, co si budeš ode mne přát.“

(Největší šek bianko podepsanej – mohl bych ho proměnit na hotový.) „Star, mám dojem, že nedoufáš, že to přežijem.“

Zhluboka vzdechla. „Nevypadá to tak, milorde. Řeknu ti pravdu. Zásluhou hrubé chyby, kterou jsem udělala, jsme byli přinuceni k nejzoufalejší alternativě.“

„Aha. Star, vdáš se za mne? Dneska?“

Potom jsem řekl: „Pozor! Nespadni!“ Nemohla spadnout; držel ji pás. Ale seděla nakřivo. Naklonil jsem se k ní a vzal jí kolem ramen. „Není proč brečet. Řekni mi prostě jen ano nebo ne – já ti to vybojuju tak jako tak. Nebo na to zapomenu. Miluju tě. Aspoň si myslím, že je to láska. Je to takový srandovní chvění, vždycky, když se na tebe podívám nebo když na tebe myslím – což je skoro pořád.“

„Miluju tě, milorde,“ řekla chraplavě. „Milovala jsem tě od chvíle, kdy jsem tě poprvé viděla. Přesně, 'srandovní chvěni“, jako kdyby se vevnitř mělo všechno roztavit.“

„No, tak úplně to není,“ připustil jsem. „Je to totéž přesně naopak. V každém případě je to chvění. Mrazení a blesky. Jak se tady vezmem?“

„Ale milorde, lásko moje, ty mě vždycky ohromuješ. Já vím, žes mě miloval. Doufala jsem, že mi to řekneš, ještě než – no, že mi to prostě řekneš včas. Mohla bych to slyšet ještě jednou? Nečekala jsem, že se se mnou budeš chtít oženit!“

„Proč ne? Já jsem chlap, ty jsi žena. To je normální.“

„Ale, lásko moje, vždyť jsem ti to říkala. Nemusíš se se mnou oženit. Podle tvých hodnot… jsem děvka.“

„Ale, co to povídáš, miláčku? To jsi řekla ty, ne já. Snažila jsi se přesvědčit mně, že hodnoty, ve kterých jsem byl vychován, jsou barbarské, a že ty tvoje jsou nejlepší. Radši se teď vysmrkej – chceš kapesník?“

Osušila si oči, vysmrkala se, ale místo aby mi řekla ano, miláčku, což jsem samozřejmě chtěl slyšet, narovnala se a vůbec se neusmívala. Řekla formálně: „Milorde hrdino, nebylo by lepší ochutnat vzorek vína, než koupíš celý sud?“

Dělal jsem, že nerozumím.

„Prosím, milorde,“ trvala na svém, „Myslím to vážně. Tam, kousek stranou od cesty, je tráva. Chceš-li, hned si mě tam odveď. Půjdu ráda.“ Sedl jsem si výš a dělal jsem, že se rozhlížím. „Vypadá to jako tráva rosička, bude to škrábat.“

„Tak si vyber sám! Milorde… strašně chci, a ne nepěkně – ale uvědomíš si, že jsem proti těm, které jsi doposud potkal, břídil. Proti těm skvělým malířkám jsem ubohý amatér. Jsem pracující žena. Nikdy jsem tomuhle oboru nevěnovala tolik pozornosti, jakou si zaslouží. Věř mi! Ne, vyzkoušej mě. Nemůžeš vědět, jestli si mě chceš vzít.“

„Takže ty jsi studená a nemotorná holka, jo?“

„No… to jsem neřekla. Jsem jenom naprosto nezkušená – a bez entuziasmu.“

„Jo, jako tvoje tetička, co má binec v ložnici – to zapadá do vaší rodiny, jak jsi říkala. Nechme to tak, jak to je, já si tě chci vzít bez ohledu na tvé zřejmé chyby.“

„Ale –“

„Star, moc mluvíš.“

„Ano, milorde,“ řekla pokorně.

„Takže se vezmeme. Jak to uděláme? Je místní pán soudce? Pokud ano, pak nebude žádný droit du seigneur, nemáme čas.“

„Každý vladyka je místní soudce,“ souhlasila Star zamyšleně, „a oddává, i když mnozí Neviané to nedělají. Ale – no, ano, bude očekávat droit du seigneur a, jak jsi sám říkal, nemáme času nazbyt.“

„Myslím taky na líbánky. Star – podívej se na mě. Já tě nechci držet v kleci; vím, že jsi nebyla tak vychovaná. Ale nebudeme vyhledávat vladyku. Jaký je místní kazatel? Třeba celibátník.“

„Ale vladyka je taky kněz. Ale církev není v Nevii to nejdůležitější; jediné co provozují, jsou obřady pro oplodnění. Milorde, lásko moje, nejjednodušší způsob je přeskočit meč.“

„To je svatební ceremonie tam, odkud pocházíš, Star?“

„Ne, to je z vašeho světa:

'Mrskej se, tvař se tragicky, stejně tě ožení – navždycky.'

je to hrozně staré.“

„Hmm – je mi jedno, jak vypadá oddací list. Třeba jsem darebák, ale vím, co si myslíš o děvkách. Jaké jsou jiné možnosti?“

„Počkej. Ve vesnici, pres kterou pojedem odpoledne, je vykladač. Někdy oddávají městské lidi, kteří chtějí, aby se o tom široko daleko vědělo; tahle služba v sobě zahrnuje i rozšíření informace.“

„Co to je za službu?“

„Nevím. Nevadí mi to. Vezmeme se!“

„To je ono! Nebudeme se zastavovat ani na oběd.“

„Ne, milorde,“ řekla pevně, „jestli mám být tvoje manželka, budu dobrá manželka a nedovolím ti, abys byl bez jídla.“

„Už to vypadá, že budu pod pantoflem. Myslím, že ti nabiju.“

„Jak chceš, milorde. Ale musíš jíst, potřebujeme, abys byl silný ‑“

„To určitě budu!“

„– na boj. Protože teď chci desetkrát víc, abychom to oba přežili. Tady je místo, kde se naobědváme.“ Otočila Vita Breviae z cesty; – Ars Longa šla za ním. Star se ohlédla přes rameno a na tvářích se jí objevily dolíčky. „Už jsem ti dneska řekla, že jsi krásnej… lásko moje!“