Phoenix site

XI

Rufův kůň nás následoval až na travnatou plochu, kterou Star vybrala na piknik. Byl pořád splihlý a zpocený jak obnošená ponožka a chrápal. Já bych ho nechal spát, ale Star s ním zatřásla.

Rychle se probudil, uchopil meč a křičel: „A moi! M'aidez! Les vaches!“ Naštěstí některý z přátel dal meč a pás z jeho dosahu na nosič vzadu; i luk, toulec a novou skládací bedýnku.

Potom potřásl hlavou a zeptal se: „Kolik jich bylo?“

„Seskoč, příteli,“ řekla Star vesele. „Zastavili jsme se na jídlo.“

„Jídlo!“ Rufo polkl naprázdno a zatřásl se. „Prosím, milady. Nekladu žádný odpor.“ Zápasil se svým pásem a vypadl ze sedla; zachytil jsem ho.

Star hledala něco ve své kapse, vyndala lahvičku a podala ji Rufovi. Zdráhal se. „Milady!“

„Mám ti zacpat nos?“ zeptala se sladce.

„Dám se do kupy. Dej mi jen trochu času… a psí chlup.“

„V pořádku budeš docela jistě. Mám říct milordovi Oscarovi, aby ti svázal ruce?“

Rufo se na mě prosebně podíval; Star otevřela malou lahvičku. Zasyčelo to a vyvalil se z ní dým. „Teď?“

Rufo se rozklepal, zacpal si nos a hodil to do sebe.

Neřekl bych, že mu dým vystřeloval z uší. Ale mávalo to s ním jako s roztrhaným hadrem ve vichru a vydával příšerné zvuky.

Pak se najednou uklidnil – jako obraz v televizi. Vypadal těžší a o několik palců vyšší a vzpamatoval se. Kůže mu zase růžově svítila, už nebyla mrtvolně sinalá. „Díky, milady,“ řekl vesele, zvučným a mužným hlasem. „Doufám, že ti někdy budu moct tuhle laskavost oplatit.“

„Až budou Řekové měřit čas podle kalendáře,“ souhlasila.

Rufo odvedl koně stranou, nakrmil je, otevřel skládací bedýnku a vytáhl odtud kusy krvavého masa. Ars Longa sežrala asi tak stokilový kus a Vita Brevis a Mors Profunda dokonce ještě víc; když zvířata cestovala, musela mít stravu bohatou na proteiny. Potom připravoval stůl a židle pro Star a pro mně a přitom si pískal.

„Zlatíčko,“ zeptal jsem se Star, „co je to za životabudič?“

„Starý rodinný recept:

Oko z mloka, z žáby prst, z čuby jazyk, z krysy srst, zmijí dvojklan, ze slepýše žahadlo a křídlo syče–“

„Shakespeare!“ řekl jsem.“Mackbeth.“

,,'Z opa kapkou krve vilné zchladle to – a je to silné –' Ne, Will to má ode mne, milorde. Se spisovateli to už tak chodí; ukradnou cokoliv, vymažou sériová čísla a vydávají to za své. Já jsem to získala od své tety – od jiné tety – byla profesorkou interní medicíny. Rytmus je mnemonický, protože všechny skutečné přísady jsou mnohem složitější – nikdy nevíš, kdy budeš potřebovat vyléčit z kocoviny. Namíchala jsem to včera v noci, protože jsem věděla, že Rufo bude muset být dnes pro záchranu naší kůže naprosto fit – dvě dávky, ale tobě by stačila jedna. Ale překvapil jsi mě, má lásko; s noblesou jsi překonal ty nejzáludnější chvíle.“

„To je rodinná slabost. Nemůžu za to.“

„Oběd je připraven, milady.“

Nabídl jsem Star rámě. Teplá jídla byla horká, studená byla ledová; ta nová skládací bedýnka lincolnově zelené barvy s Goralovou značkou měla vybavení, které ta předešlá postrádala. Všechno bylo lahodné a vína byla vynikající.

Rufo se cpal hrdinně u servírovacího stolu a přitom kontroloval, zda něco nepotřebujeme. Když přistoupil, aby nám po salátu dolil víno, sdělil jsem mu tu novinu. „Rufo, starý příteli, milady Star a já máme dneska svatbu. Chtěl bych, abys mě jako nejlepší chlap v tak důležitém okamžiku podepřel.“

Upustil láhev.

Potom mě chvatně utíral a poklízel stůl. Když konečně promluvil, oslovil Star. „Milady,“ řekl upjatě, „už jsem toho vydržel hodně, a bez připomínek, z důvodů, o kterých není třeba mluvit. Ale tohle je už trochu moc. Nedovolím –“

„Mlč!“

„Ano,“ souhlasil jsem, „drž jazyk za zuby, než ti ho uříznu. Dáš si ho smažený? Nebo vařený?“

Rufo se na mě podíval a ztěžka dýchal. Potom rychle odešel a sbalil servírovací stůl. Star řekla jemně: „Milorde, je mi to líto.“

„Co se mu stalo?“ zeptal jsem se udiveně. Pak mě napadlo, že je to vlastně úplné jasné. „Star! Je Rufo žárlivý?“

Podívala se na mě ohromeně a začala se smát. Pak najednou přestala. „Ne, ne, miláčku! O to vůbec nejde. Rufo – no, Rufo má své slabé stránky, ale je absolutně závislý na tom, kde se s ním počítá. A my ho potřebujeme. Nevšímej si toho. Prosím, milorde.“

„Jak myslíš. Muselo by se přihodit něco mnohem horšího, abych dneska nebyl šťastný.“

Rufo se vrátil, tvářil se chladně a dokončil servírování. Zabalil bez jediného slova a vydali jsme se na cestu.

U cesty byla vesnice; nechali jsme tam Rufa a jeli jsme vyhledat vykladače. Jeho stánek u křivolaké úzké cesty nebylo těžké najít; učedník seděl před ním a bubnoval na buben. Vykřikoval úryvky z vykladačových řečí shromážděným místním lidem. Protlačili jsme se a vstoupili dovnitř.

Mistr vykladač četl něco z obou rukou, nohy měl na stole a na nich měl opřený ještě pergamen. Podíval se na nás, sundal nohy ze stolu, vyskočil a ukázal nám, že se máme posadit.

„Jen pojďte dál, lidičky!“ zpíval. „Děláte mi velkou čest, mám velký den! A navíc si troufám říci, že jste přišli na to pravé místo, ať je váš problém jakýkoli, ať si přejete cokoli, můžete mi říkat dobré i špatné zprávy všeho druhu, ale smutné údaje o pošramocené reputaci vyváží události okrášlené historií velkých skutků a veškeré zaručené práce nejstarší agentury v Nevii, zprávy ze všech světů všech vesmírů propaganda pěstuje a vykořeňuje nesoulady nebo napomůže zadostiučinění zaručené cti – to je nejlepší styl, ale klient má vždycky pravdu, nic mi neříkejte, já všechno vím, všechno znám, mám špióny v každé kuchyni, uši v každé ložnici, bezpochyby jste Hrdina Gordon a vaše sláva nepotřebuje žádné symboly, milorde, ale já jsem dnes poctěn, že jste mě vyhledali, třeba chcete, abych vám sepsal životopis vašich jedinečných skutků, abych jej zdokonalil se starou služkou, která si vzpomene a přesvědčivým hlasem bude pět o znameních a zázracích, když jste se narodil –“

Star ho přerušila. „Chceme se vzít.“

Zavřel pusu, podíval se Star zkoumavě na pas a vypadal, jako když právě dostal do nosu. „Je příjemné pracovat s klienty, kteří sami vědí, co chtějí. A musím dodat, že z celého srdce podporuji tento veřejný akt. Všechny ty moderní svazky a muchlování a pak odcupitání úplně bez pozdravu a ty odchody znamenají placení vysoké daně a nízké zisky, to je logické. Já bych si jen přál, abych i já měl čas se oženit, to už jsem své ženě říkal mockrát. Tak, teď co se týče plánů, jestli vám můžu skromně navrhnout –“

„Chceme být oddáni podle zvyků na Zemi.“

„Ano, samozřejmě.“ Obrátil se ke skříňce, kterou měl u stolu a roztočil číselníky. Po chvíli řekl: „Promiňte, lidičky, mám v hlavě spoustu faktů, velkých i malých a – to jméno začíná s jedním 'R' nebo se dvěma?“

Star k němu přistoupila, podívala se na číselníky a stanovila údaj.

Vykladač zamrkal. „Tenhle vesmír? Tam voláme málokdy. Vždycky jsem si přál, abych měl čas cestovat, ale služba, služba, služba – KNIHOVNA!“

„Ano, mistře?“ odpověděl mu hlas.

„Planeta Země, svatební zvyky – to je hlavní město 'Urr' a měkká théta.“ Připojil pětimístnou cifru. „Popadni to!“

Za malý okamžik přiběhl pomocník s útlým svitkem. „Knihovník říká, že s tím máte zacházat co nejopatrněji, mistře. Říká, že je to velmi křehké. Říká –“

„Mlč. Promiňte, lidičky.“ Vložil svitek do čtecího přístroje a začal si ho prohlížet.

Oči měl navrch hlavy a poposedl. „Neuvěří–“ Potom si něco mumlal. „Úžasné! Proč si vymysleli něco takového!“ Několik minut se zdálo, že na nás úplně zapomněl a dal volný průchod vyjádřením typu: „Ohromné! Fantastické!“

Zatahal jsem ho za loket. „Pospícháme.“

„Co? Jo, jo, milorde hrdino Gordone – milady.“ Váhavě se odlepil od snímacího zařízení, spojil dlaně a řekl: „Přišli jste na správné místo. Žádný jiný vykladač v celé Nevii by něco takového nezvládl. Tak, mám takovouhle představu – jen zhruba to načrtnu, je to jen tak spatra, co mě teď napadlo. Pro zorganizování průvodu budeme muset zavolat do okolních zemí, i když šarivari bychom zvládli i se svými měšťany, pokud chcete všechno jen tak skromně v souladu s vaší povésti důstojné jednoduchosti – řekněme tedy jeden den pro procesí a tak asi dvě noci veselí – šarivari se zaručenou zvukovou kulisou –“

„Nechte toho.“

„Milorde? Já z toho nezískám nic; bude to umělecká práce, práce z lásky – je třeba hradit jen nějaké výdaje a něco na mé režijní náklady. To je i můj profesionální úsudek – že saomanská předceremonie by měla být upřímnější, ve skutečnosti dojímavější než třeba obřad Žulu. A aby to mělo také komediální nádech – bez příplatku; mám tady zrovna jednu velmi šikovnou spolupracovnici, je tady už šest měsíců a velmi ráda přiloží ruku k dílu, seběhne uličkou a ceremonii přeruší – a pak je tu ještě problém svědků zakončení celého obřadu, kolik jich bude pro každého z vás, ale to všechno není třeba vědět ještě tento týden, na to je času dost; napřed se musíme dohodnout o výzdobě ulic a –“

Vzal jsem jí za paži. „Jdeme.“

„Ano, milorde,“ souhlasila.

Hnal se za námi, hulákal cosi o zničených kontraktech. Položil jsem ruku na meč a vyndal jsem ho tak na šest palců, abych mu ukázal ostří; okamžitě přestal vřeštět.

Vypadalo to, že Rufo je z toho celý zdivočelý; pozdravil nás uctivě, dokonce vesele. Nasedli jsme a odjeli. Ujeli jsme asi tak míli na jih, když jsem řekl: „Star, miláčku –“

„Lásko moje–“

„To 'skákání přes meč' – to je opravdu svatební ceremoniál?“

„Strašně starý, miláčku. Myslím, že pochází z dob křižáckých výprav.“

„Já jsem si vymyslel modernější slova:

'Mrskej se, skákej jak jen chceš! Moje jsi choť – tou zůstaneš!'

– bude to tak dobrý?“

„Ano, ano!“

„Ale ty tu druhou strofu budeš říkat takhle:

' – tvoje choť bude mojí též!'

Co říkáš?“

Star se zajíkla. „Ano, lásko moje!“

Nechali jsme Rufa s koňmi a bez vysvětlení jsme šli na nízký zalesněný kopec. Celá Nevie je krásná, ani pivo, ani špinavý Kleenex nemůže pokazit její rajskou krásu, ale tady jsme nalezli vstup do chrámu, jemné zatravněné místo obklopené oblouky větví vysokých stromů, byla to čarovná svatyně.

Vyjmul jsem meč a prohlížel jsem si ho, cítil jsem jeho dokonalou vyváženost a všiml jsem si sotva znatelného nápisu s ozdobami, který tam zanechal nějaký mistr mečíř. Vztyčil jsem ten meč. „Star, přečti to moto.“

Vyluštila to. „Dum vivimus, vivamus! – Žijme, dokud žijem! Ano, má lásko, ano!“ Políbila meč a podala mi ho; položil jsem ho na zem.

„Vis, co máš říct?“ zeptal jsem se.

„Mám to uloženo hluboko v srdci.“

Vzal jsem jí za ruku. „Skoč hodně vysoko. Jedna… dvě… tři!“