Phoenix site

XII

Když jsem si vedl nevěstu z toho kopce, držel jsem ji kolem pasu; Rufo nám pomohl na koně beze slova. Ale nemohl si nevšimnout, že mě teď Star oslovuje „Milorde muži“. Nasedl a doprovázel nás. Jel za námi v uctivé vzdálenosti na doslech.

Jeli jsme ruku v ruce nejmíň hodinu. Kdykoli jsem se na ni podíval, usmívala se; když zachytila můj pohled, na tvářích se jí objevily dolíčky. Zeptal jsem se: „Jak brzy se musíme mít na pozoru?“

„Dokud jsme na cestě, je to v pořádku, milorde muži.“

To znamenalo ještě jednu míli. Konečně řekla nesměle: „Milorde muži?“

„Ano, ženo?“

„Pořád si ještě myslíš, že jsem 'studená a neohrabaná holka‘?“

„No…“ odpověděl jsem zamyšleně, „'studená' – to bych nemohl tvrdit, že studená. Ale 'neohrabaná' – no, ve srovnání s takovou umělkyní jako je Muri, řekněme –“

„Milorde muži!“

„Ano? Říkal jsem –“

„Koleduješ si o to, abych ti uštědřila kopanec do břicha?“ A dodala: „Američane!“

„Ženo… ty bys mě kopla do břicha?“

Odpovídala pomalu a velmi hlubokým hlasem. „Ne, milorde muži. Nikdy.“

„To rád slyším. Ale kdybys to udělala, co by se stalo?“

„Tak, tak bys mi naplácal. Mým vlastním mečem. Ale ne tvým. Prosím tě, nikdy tvým mečem… muži můj.“

„Ani tvým ne. Jenom rukou. Tvrdě. Napřed bych ti naplácal. A potom –“

„A potom co?“

Řekl jsem jí to. „Ale nikdy nezavdávej příčinu. Protože podle plánu bych mel bojovat později. A příště mě nepřerušuj.“

„Ano, milorde muži.“

„Výborně. Tak, a teď stanovíme počet bodů pro Muri, abychom vás dvě zhodnotili. Výchozí počet pro Muri bude deset bodů. V tom případě bys ty dosáhla – počkej, nech mě přemýšlet.“

„Tři nebo čtyři, asi tak? Nebo dokonce pět?“

„Tiše. Řekl bych tak tisíc. Jo, tisíc. Plus mínus jeden. Abych dodržoval pravidla.“

„Teda, miláčku, ty jsi ale zvíře! Nakloň se ke mně, dám ti pusu – a počkej, až to řeknu Muri.“

„Ty Muri nic říkat nebudeš, nevěsto moje, jinak to slízneš. A nesnaž se ze mně vymáčknout další lichotky. Sama sebe dobře znáš, ty holko, co skáčeš přes meč.“

„A jaká tedy jsem?“

„Jsi moje princezna.“

„Ó.“

„A norek s ocáskem v ohni – a ty to víš,“

„To je dobře? Studovala jsem nejpečlivěji americké idiomy, ale někdy pořád tápu.“

„To jako, že jsi na tom nejlíp. Je to takový slovní obrat, já takhle norka nikdy neviděl. Tak, teď začneme myslet na něco jinýho, nebo se ti taky může stát, že v den své svatby ovdovíš. Říkáš draci?“

„Ale ne před setměním, milorde muži – a ve skutečnosti to draci nejsou.“

„Tak jak jsi je popsala, můžou se hodně lišit jen od jiných draků. Osm stop výška po ramena, každej váží několik tun a všechny zuby mají dlouhý jako moje předloktí – jediný, co jim schází, je chrlení ohně.“

„Ale oni chrlí oheň! Já jsem ti to neřekla?“

Vzdychl jsem. „Ne, tos mi neříkala.“

„Oni tak doslova ten oheň nechrlí. To by je zabilo. Při vypouštění plamenů zadržují dech. Je to zkapalněný plyn – metan – ze zažívacího traktu. Jedná se vlastně o ovládané výbuchy s hyperbolickým efektem z enzymů vylučovaných mezi první a druhou řadou zubů. Plyn se vznítí, když vychází z tlamy.“

„To je mi jedno, jak to dělají; v každém případě chrlí oheň. Takže, jak s nimi mám bojovat?“

„Doufala jsem, že ty budeš mít nějakou představu. Víš,“ dodala omluvně, „tohle jsem neměla v plánu. Nečekala jsem, že to takhle dopadne.“

„No, ženo, tak pojď, vrátíme se do vesnice. A rozdáme si to s naším přítelem vykladačem – vsadím se, že bysme ho ukecali.“

„Milorde muži!“

„No nic. Jestli chceš, abych zabíjel draky každou středu a sobotu, jsem pro. Ten hořící metan – vypouští ho z obou stran?“

„Ne, jen zpředu. Z obou by to nešlo.“

„Tak je to snadný. Tak se podíváme na model příštího roku. A teď buď ticho; přemýšlím nad taktikou. Budu potřebovat Rufa. Předpokládám, že už někdy předtím draky zabíjel.“

„Nevím, jestli vůbec kdy člověk zabil draka, milorde muži.“

„Aha. Princezno moje, důvěra, kterou mi vyjadřuješ, mi lichotí. Anebo je to zoufalství? Neodpovídej mi, nechci to vědět. Buď zticha a nech mě přemýšlet.“

Když jsme dojeli k dalšímu stavení, poslali jsme Rufa, aby zařídil všechno potřebné kolem vrácení koní. Byli naši, dostali jsme je od Dorala, ale museli jsme je poslat domů, protože tam, kam se chystáme, by nepřežili. – Muri mi slíbila, že dohlédne na Ars Longu. Rufo se vrátil a vedl těžké tažné zvíře se slepým ráhnem – na zádech nemělo nic – ovládání držel stabilně mezi druhým a třetím párem nohou, aby zvíře mělo volná záda, a dával mu povely.

Když sesedl, vzali jsme si luky a toulce a připravili jsme se na cestu po svých. Rufo ke mně přistoupil. „Šéfe, jeden prosťáček tady odtud snažně prosí, jestli by se nemohl setkat s hrdinou a jestli by se nemohl dotknout jeho meče. Mám to s ním vyřídit?“

S vyšší hodností sice stoupá množství vašich povinností, ale má to i své výhody. „Přived ho.“

Mladý muž, zarostlý a s chmýřím na bradě, ke mně přistoupil dychtivě, zakopnul o svou nohu, udělal pukrle – tak dlouhé, že skoro upadl. „Narovnej se, synu,“ řekl jsem. „Jak se jmenuješ?“

„Boxer, milorde hrdino,“ odpověděl nahlas. („Boxer“, to by šlo. Všechny nevijské výrazy byly tak jednoduché jako Jockovy žerty.)

„Mužné jméno. Čím chceš být, až vyrosteš?“

„Hrdina, milorde! Jako vy.“

Chtěl jsem mu říct o těch skalách na Cestě slávy. Ale stejně k nim brzy dojde, pokud se na tu cestu vydá – a buďto mu to nebude vadit nebo se otočí na zpáteční cestu a zapomene na takovou hloupost. Souhlasně jsem přikývl a ubezpečil jsem ho, že na vrcholu pro hrdiny je dost místa pro bystrého mladého muže – a že čím horší je začátek, tím větší je pak vítězství… takže pracuj usilovně, studuj pilně a čekej na svou příležitost. Buď ve střehu a rozmlouvej s divnými ženami; dobrodružství zkříží tvou cestu. Potom jsem mu dovolil dotknout se mého meče – ale nedovolil jsem mu vzít ho do ruky. Lady Vivamus je moje a spíš bych někomu půjčil zubní kartáček než právě tenhle meč.

Jednou, když jsem byl mladý, přijal mě jeden kongresman. Plácal stejný otcovský žvásty, jaký jsem já právě napodoboval. Jako kněz nemůžu ublížit a musím činit dobro, aspoň nějaké, a uvědomil jsem si, že jsem byl upřímný, když jsem to říkal, a nepochybné to tak bylo i v případě kongresmana. Nebo jsem mu možná ublížil, protože ten mladík se možná sám zabije na první míli té cesty. Ale je to pořád lepší, než ve stáří sedět u krbu, olizovat si bezzubé dásně a přemítat o možnostech, co jste promarnili, a o těch holkách, co jste nedostali. Je to tak?

Řekl jsem si, že ta situace je tak důležitá, že by Boxer mel získat nějaké označení, tak jsem zašmátral ve svém váčku a našel jsem americký čtvrťák. „Jak se ještě jmenuješ, Boxere?“

„Jenom 'Boxer', milorde. Samozřejmě z Lerdki.“

„Tak od tohoto okamžiku budeš mít jména tří, protože já ti dám jedno ze svých jmen.“ Měl jsem jedno navíc, které jsem nepotřeboval, Oscar Gordon mi úplně vyhovoval. No, „Eso“ ne, to jméno jsem nikdy ani nepřijal. Ani přezdívku z armády; tu bych nenapsal ani na zeď latríny. To jméno, co mi přebývalo, bylo „Easy“. Vždycky jsem používal „E.C.Gordon“ spíš než „Evelyn Cyril Gordon“ a ve škole moje jméno z „E.C.“přeměnili na „Easy“*[1] podle stylu, jakým jsem probíhal hřiště – nikdy jsem neběhal rychleji ani neuhýbal častěji, než vyžadovala situace. „Jménem práva, které mi zaručilo Velení armády Spojených států pro jihovýchodní Asii, tě já, hrdina Oscar, zmocňuji nosit od této chvíle jméno Lerdki 't Boxer Easy. Buď na své nové jméno hrdý.“

Dal jsem mu čtvrťák a ukázal jsem mu George Washingtona na líci mince. „Toto je otec mého domova, větší hrdina než kdy já vůbec budu. Stál vztyčený a pyšný, říkal pravdu a bojoval za právo tak, jak ho viděl on sám, proti obrovské přesile. Zkus být jako on. A tady,“ otočil jsem minci na druhou stranu, „to je znak mého domova, toho, který založil. Pták vyjadřuje odvahu, svobodu a ideály letět vysoko.“ (Neřekl jsem mu, že americký orel se živí mršinami, nikdy nebojuje s ničím, co je stejně velké jako on a ani to, že brzy zahyne – tohle sedí na ty ideály. Symbol vyjadřuje jen to, co vysvětlí člověk sám.)

Boxer Easy dychtivě přikývl a slzy se mu koulely po tvářích. Nepředstavil jsem ho své nevěstě; ani jsem nevěděl, jestli by si přála se s ním setkat. Ale ona přišla a řekla jemně: „Boxere Easy, zapamatuj si slova milorda hrdiny. Opatruj je jako poklad a budou tě provázet celým tvým životem.“

To dítě kleslo na kolena. Star ho pohladila po vlasech a řekla: „Stoupni si, Lerdki 't Boxere Easy. Narovnej se.“

Rozloučil jsem se s Ars Longou, řekl jsem jí, aby byla hodná holka a že se možná někdy vrátím. Boxer Easy si to namířil zpátky, koně jej doprovázeli a my jsme se vydali do lesů s napjatými luky a Rufem na dohled. Na místě, kde jsme odbočovali z cesty ze žlutých cihel, byl nápis; volně se dá přeložit jako: ZANECH NADĚJÍ, KDO V TATO MÍSTA VSTOUPÍŠ.

(Doslovný překlad mi připomněl ceduli z Yellowstonského parku: „Upozornění – škodná v těchto lesích není ochočená. Doporučujeme výletníkům, aby se zdržovali výhradně na cestách, jinak nelze zaručit, že se ostatky dostanou k příbuzným. Lerdki, úřední pečeť.“)

Po chvíli Star řekla: „Milorde muži–“

„Ano, světlo moje?“ Nedíval jsem se na ni; sledoval jsem svoji stranu a trochu i její a pozoroval jsem i situaci nad našimi hlavami. Tady na nás totiž mohlo něco zaútočit – něco jako krvaví draci, ale menší, kteří jdou po očích.

„Můj hrdino, jsi skutečně vznešený a tvoje žena je na tebe pyšná.“

„Cože?“

Pořád jsem myslel na terče – tady dva druhy na zemi: krysa tak velká, že může sežrat kočku a má chuť i na člověka, a divoké prase stejné velké, které se ale vůbec nehodí na šunku do sendviče, oba tito tvorové jsou suroví a špatně naladění. Prasata jsou snadnějším cílem, jak mi bylo řečeno, protože útočí přímo. Ale nesmí se přehlédnout. A musíte se trefit šípem, protože už nestačíte vystřelit další.

„No, ten mladík, Boxer Easy. Co jsi pro něj udělal!“

„Pro něj? Nakrmil jsem ho jen blbostma. To nestojí za řeč.“

„Byl to čin hodný krále, milorde muži.“

„Ale to je hloupost. Čekal vzletný řeči od hrdiny, tak jsem to tak taky udělal.“

„Oscare, můj milovaný, může loajální manželka upozornit svého manžela, že o sobě tvrdí nesmysly? Znám mnoho hrdinů a někteří z nich jsou takoví podvrženci, že raději budou jíst v ústraní, pokud se jejich činy nestanou tématem hovoru u stolu. Znám jen pár mužů, kteří byli vznešení, protože vznešenost je mnohem cennější než hrdinství. Ale skutečná vznešenost se vždycky pozná… dokonce i u těch, kteří jsou příliš skromní na to, aby okázale předváděli své kvality. Přesně takový jsi ty. Ten mladík to očekával a tys ho obdaroval – ale noblesse oblige je cit, kteří znají jen ti, kdo jsou vznešení.“

„No, možná máš pravdu. Star, zase moc mluvíš. Nemyslíš, že ta škodná má uši?“

„Odpusť mi, milorde. Mají tak dobré uši, že slyší naše kroky daleko dřív, než naše hlasy. Nech mě ještě něco říct. Dnes, v můj svatební den. Pokud jsi galantní vůči nějaké kráse, třeba Letvě – nebo Muri, aby ji čert vzal! – považuji to za vznešenost; to se musí brát jako pramen obyčejnějšího citu než je noblesse oblige. Ale když mluvíš s venkovským klackem s hnojem na nohách, z jehož dechu je cítit česnek, celý smrdí potem a obličej má samý uher – když s ním mluvíš laskavě a naplníš ho pocitem, že je aspoň na chvíli tak vznešený jako ty a dáš mu naději, že jednou ti bude roven – vím, že to není proto, že bys ho chtěl ponížit.“

„Ale, já nevím. V některých kruzích se s klukama tohodle věku takhle jedná. Prostě ho vykoupeš, navoníš, nakadeříš mu vlasy –“

„Milorde muži, je mi dovoleno pomyslet na to, že tě kopnu do břicha?“

„Za myšlení tě nikdo nemůže postavit před vojenský soud, to je jedna věc, kterou ti nikdo nemůže vzít. Tak jo, dávám přednost děvčatům; jsem normálbí, nemůžu si pomoct. A co to mělo znamenat o Muriiných očích? Dlouhonohá, ty žárlíš?“

Úplně jsem slyšel ty dolíčky ve tvářích, i když jsem se na ně nemohl podívat. „To jenom ve svatební den, milorde manželi; ostatní dny budou tvoje. Pokud tě přistihnu, budu dělat, že nic nevidím anebo ti možná i pogratuluju.“

„Myslím, že mě nepřistihneš.“

„A věřím, že ani ty nepřistihneš mě, milorde,“ odpověděla klidně.

Dopověděla poslední slovo a v tu chvíli zasvištěl Rufův šíp. Fwung!

Vykřikl: „Zásah!“ a potom jsme měli plno práce. Prasata byla nesmírně ošklivá, s vystouplým hřbetem jako polský porcelán – jedno jsem dostal šípem, prostřelil jsem mu oslintaný krk; pak jsem jeho bráchu ve vteřině nakrmil ocelí. Star měla taky dobrý zásah, ale šíp sjel po kosti a to prase se pořád blížilo, kopnul jsem ho do ramene, jak jsem vyprošťoval meč z jeho bratrance. Ocel mezi žebry ho zklidnila a Star klidně napjala luk a vystřelila další šíp, zatímco já ho ubíjel. Další prase skolila mečem, nakláněla se jako matador ve chvíli pravdy, tančila po straně, jak se blížilo, umíralo a nechtělo se s tím smířit.

Bylo po boji. Starý Rufo zabil tři bez naší pomoci a měl ošklivou bodnou ránu; já měl jen škrábanec a moje nevěsta nebyla zraněná vůbec, o tom jsem se přesvědčil, hned jak se situace uklidnila. Pak jsem držel stráž, když se naše lékařka věnovala Rufovi, potom ošetřila moje menší poranění.

„Tak co, Rufo?“ zeptal jsem se. „Můžeš chodit?“

„Šéfe, v tomhle lese nezůstanu, i kdybych se měl vyplazit. Rozsekáme je na kaši, pojď. Stejně,“ dodal, když se díval na ta mrtvá zvířata kolem, „nás krysy nezačnou otravovat hned teď.“

Změnil jsem pořadí, Rufo a Star šlí přede mnou, zraněnou nohu měl na vnitřní straně a já šel vzadu, kde jsem měl být už od začátku. Ten vzadu je za normálních okolností ve větším bezpečí, ale tohle nebyly normální okolnosti. Byl jsem zaslepený tím, že musím bránit svou nevěstu, a to ovlivnilo můj úsudek.

Když jsem šel na téhle pozici, skoro jsem šilhal, jak jsem se snažil sledovat situaci nejen vzadu, ale i vpředu tak, abych v případě ohrožení Star – ano, i Rufa – mohl zasáhnout. Naštěstí jsme měli chvilku na vydechnutí, kdy jsem se uklidnil a vzpomněl jsem si na nejstarší pravidlo o hlídce: Nemůžeš dělat to, co má dělat někdo jiný. Potom jsem se plně soustředil na oblast vzadu. Rufo, jak byl starý a raněný, nemohl zemřít bez krveprolití čestné stráže, která ho doprovázela stylově do pekla – a Star nebyla žádná omamující hrdinka. Vsadil bych na ni všechno, ať už by to byl boj s jakoukoli vámi volenou zbraní nebo pěstní souboj; a lituju toho chlapa, co se ji pokusil znásilnit; určitě ještě teď hledá svoje cojones.

Prasata už na nás neútočila, ale blížil se večer, a to už jsme pomalu viděli a stále častěji slyšeli ty obrovské krysy; pronásledovaly nás, obvykle nebyly vidět; nikdy neútočily s vražednou zběsilostí jako to dělala prasata; vyčíhly si ten nejvhodnější okamžik, jak to krysy vždycky dělají.

Krysy mi nahánějí hrůzu. Jednou, když jsem byl ještě dítě, zemřel mi táta a maminka se ještě znovu nevdala, byli jsme úplně na mizině a žili jsme v podkroví v jednom příšerném domě. Slyšel jsem krysy na stěnách a dvakrát přes mě ve spaní přeběhly.

Dodnes se budím a křičím.

Ale to není ten důvod, proč se krysy nafoukly do velikosti kojota. Byly to skutečné krysy, dokonce i s vousy, měly i stejný tvar jako krysy – příliš velké nohy a nadměrně vyrostlé tlapy – možná, že zákon objemu krychle zvířecích proporcí funguje všude.

Neplýtvali jsme šípy a stříleli jsme, až když jsme si byli jisti, a kličkovali jsme, abychom získali výhodu prostoru, kterou nám poskytoval les – tím se ovšem zvyšovalo nebezpečí napadení shora. Ale les byl tak hustý, že naší první starostí útoky z nebe nebyly.

Dostal jsem jednu krysu, která se k nám hodně přiblížila, a těsně jsem minul další. Museli jsme použít šíp hned, jak začaly být drzé, ostatní pak byly opatrnější. A jednou, když Rufo napínal luk a mířil na jednu krysu, byla Star připravena se svým mečem krýt mu záda, najednou jeden mrzkej dravej pták naletěl na Rufa.

Star ho přeťala ještě za jeho střemhlavého letu. Rufo to ani neviděl; dobíjel krysího bráchu.

Nemuseli jsme si dělat starosti s porostem; tenhle les byl trochu jako park – stromy a tráva, žádný hustý porost. To bylo v pořádku, až na to, že nám pomalu docházely šípy. Myslel jsem na to, když vtom jsem si něčeho všiml. „Haló, honem nahoru! Jste mimo trasu. Zabočte vpravo!“ Star udala směr, když jsme odbočovali ze žluté cesty, ale mým úkolem bylo jej udržovat; když měnila směr, provedla to nerovnoměrně a s Rufem to nebylo lepší.

„Promiň, milorde,“ odpověděla Star. „Ta cesta byla příliš strmá.“

Stáhnul jsem se. „Rufo, co noha?“ Na čele se mu perlil pot.

Místo aby mi odpověděl, řekl: „Milady, brzy bude tma.“

„Já vím,“ odpověděla klidně, „takže je čas, abychom něco pojedli. Milorde muži, ta plochá skála před námi by se asi hodila nejvíc.“

Myslel jsem, že jí přeskočilo a Rufovi taky, ale z jiného důvodu. „Ale, milady, jsme pozadu za časovým plánem.“

„A to zpoždění bude ještě mnohem větší, dokud ti znovu neošetřím nohu.“

„Radši mě tu nechte,“ mumlal.

„Kdybys radši mlčel, když tě nikdo neprosí o radu,“ řekl jsem mu. „Nenechám Rohatýho ducha sežrat krysám. Star, jak to uděláme?“

Ta velká plochá skála se tyčila před námi mezi stromy jako lebka, spočívala na vápencovém balvanu a její úpatí bylo zasypáno. Hlídal jsem střed, Rufo se vedle mě posadil a Star vytvářela ochrany na všechny světové strany. Neviděl jsem, co všechno dělala, protože jsem pozoroval, co se děje za ní, měl jsem nasazený šíp a byl jsem připraven cokoli srazit k zemi a odehnat to. Rufo zatím sledoval druhou stranu. Star mi potom říkala, že ochrany nebyly ani trochu „kouzelné“, ale byly vymyšleny v rámci pozemských možností, podle technologie, kdy jednoho šikovnýho hocha napadlo udělat – „elektrický plot“ bez plotu, tak jako je radiotelefon bez drátů, bylo to v podobném duchu.

Ale bylo dobře, že jsem bedlivě sledoval okolí, místo toho, abych se snažil přijít na to, jak vytvořila magický kruh, protože na ni zaútočila krysa, jediná ze všech, které jsme potkali, co neměla cit. Přiběhla rovnou ke Star, té můj šíp proletěl kolem uší a to ji upozornilo, takže tu krysu dobila mečem. Byl to starý samec, bezzubý, měl šedé vousy a asi byl úplně hloupý. Byl velký jako vlk a i když utržil už dvě smrtelné rány, vůbec mu to nevadilo, pořád měl krví podlité oči a vzteky se neznal.

Když byla hotová poslední ochrana, řekla mi Star, že teď už se nemusím obávat útoků ze vzduchu. Ty zábrany nás zastřešily a ohradily kruh. Rufo říká, že pokud to tvrdí Ona, tak nás to ochrání. Rufo částečně otevřel skládací bednu a já jsem se díval; vyndal jsem chirurgické nástroje, připravil jsem šípy pro nás všechny a jídlo. Nedělali jsme si násilí se servírováním a vybranými způsoby, jedli jsme společně, seděli jsme nebo jsme se opírali, Rufo se natáhl, aby si odpočinul a Star se o něj starala a občas mu vhodila do úst jídlo podle nevijské pohostinnosti. Ošetřování jeho nohy trvalo dost dlouho. Já držel světlo a podával jsem jí nástroje. Než ránu ovázala, pokryla ji bledým rosolem. Jestli to bolelo, tak si toho Rufo nevšímal.

Než jsme dojedli, tak se setmělo a neviditelný plot byl lemován očima, které se odrážely od světla, kterým jsme si svítili; bylo jich asi tolik, jako těch oblud v davu tenkrát ráno, jak se Igli snědl. Většinu z nich jsem typoval na krysy. Jedna skupina se držela pohromadě a téměř obkličovala kruh; myslel jsem, že to jsou prasata; oči byly výše nad zemí.

„Milady, lásko,“ řekl jsem, „vydrží ty ochrany celou noc?“

„Ano, milorde muži.“

„Jsou ve výhodě. Na šípy je už moc tma a nedovedu si představit, jak si prosekáme tou chátrou cestu. Obávám se, že se budeš muset znovu zamyslet nad časovým plánem.“

„To nemůžu, milorde muži. Ale nevšímej si těch zvířat. Teď poletíme.“

Rufo zaúpěl. „Toho jsem se bál. Vis, že je mi vždycky špatně.“

„Ubohý Rufo,“ řekla Star jemně. „Neboj se, starý kamaráde. Mám pro tebe překvapení. Protože jsem s touhle situací počítala, koupila jsem v Cannes kinedril – víš, to je ten lék, který zachránil normanskou invazi na Zemi. Možná, že o tom ani nevíš.“

Rufo odpověděl: „'Nevíš'? Já jsem tam byl, milady – a mám alergii na kinedril, celou cestu na Omaha Beach jsem zvracel. Byla to nejhorší noc mýho života – proč, raději bych byl tady!“

„Rufo,“ zeptal jsem se, „ty jsi opravdu byl na Omaha Beach?“

„To teda jo, šéfe. Dělal jsem všechno, co si Eisenhower usmyslel.“

„Ale proč? To přece nebyl váš boj.“

„To by ses mohl, šéfe, teď sám sebe ptát, proč jsi ty v tomhle boji. V mým případě šlo o francouzský kočky. Pozemský a bez zábran a vždycky veselý a učenlivý. Vzpomínám si na jednu malou mademoiselle z Armentiéres,“ – vyslovil to správně, „která nebyla –“

Star ho přerušila. „Vy si tady vyprávějte svoje vzpomínky, já připravím všechno k letu.“ Vstala a šla ke skládací bedýnce.

„Pokračuj, Rufo,“ řekl jsem a byl jsem zvědav, do jakých podrobností mi to bude vyprávět.

„Ne,“ řekl zatrpkle. „Jí by se to nelíbilo. To můžu říct. Šéfe, ty na ní máš neuvěřitelný vliv. Ve chvilce se stala mnohem ženštější, a to u ní vůbec není normální. První věc, kterou udělá, bude to, že si předplatí Vogue a nemusím ti snad ani vykládat, jak daleko to dojde. Nerozumím tomu, to nemůže být tvůj vliv. Žádný promyšlený útok.“

„A ani realizovaný. No, budeš mi vyprávět někdy jindy. Jestli si na to vzpomeneš.“

„Nikdy na ni nezapomenu. Mořská nemoc není to nejhorší. Ty si myslíš, že tyhle lesy jsou zamořené. No, tak ty, kam vstupujeme – nejistý v kolenou, aspoň co se mě týče – v těch lesích jsou draci.“

„Já vím.“

„Takže ti to řekla? Ale musíš to vidět, abys tomu uvěřil. Lesy jsou nacpaný. Jejich tam víc než Doylesů v Bostonu. Velký, malý, dvoutunový v puberťáckým věku, pořád hladový. Možná, že tobě se zamlouvá bejt sežranej drakem, ale mně ani trochu. Je to ponižující. A basta. Bylo by třeba to místo posypat smrtícím jedem proti drakům, to je to, co je nutný. Mělo by to být uzákoněný.“

Star se vrátila. „Ne, tady by neměl být žádný takový zákon,“ řekla pevně. „Rufo, nemluv o věcech, kterým nerozumíš. Narušení ekologické rovnováhy je největší chyba, které se může vláda dopustit.“

Rufo zmlkl a něco si mumlal. Řekl jsem: „Lásko moje, k čemu jsou draci? Vysvětli mi to.“

„Nikdy jsem se nezajímala o rovnováhu v Nevii, nenesu za ni zodpovědnost. Ale můžu ti zhruba nastínit nevyrovnanost, která by mohla následovat po jakémkoli pokusu zbavit se draků – což by Neviané mohli udělat; poznal jsi, že není proč se jim posmívat. Ty krysy a prasata ničí úrodu. Krysy regulují počet prasat tak, že požírají selata. Ale krysy jsou ještě horší než prasata, co se týče požírání úrody. Draci se ve dne popásají v lesích – draci jsou denní živočichové, krysy noční a ve dne zalézají do svých děr. Draci a prasata regulují nízký porost a draci ožírají taky nízké větve stromů. Ale draci si rádi dají i chutnou krysu, takže když objeví krysí noru, vdechnou dovnitř oheň, ne vždycky zabijí dospělé jedince, protože ti si pro každé hnízdo hloubí dvě nory, ale docela jistě zahubí mláďata – a pak si je draci vyhrabou a dají si svou oblíbenou svačinku. Existuje stará nepsaná dohoda, že pokud draci setrvají na svém území a budou regulovat počet krys, lidé je nechají na pokoji.“

„Ale proč tedy nepobít krysy a pak se zbavit draků?“

„A nechat prasata přemnožit? Prosím tě, milorde muži, neumím ti v tomto případě odpovědět na všechny otázky; prostě jenom vím, že narušovat přirozenou rovnováhu je velmi choulostivá záležitost, k níž je třeba přistupovat s velkou obezřelostí a využít k tomu univerzální počítač. Nevypadá to, že by se Neviané chystali proti drakům cokoli podnikat.“

„Zdá se ale, že my něco podnikat budeme. Znamená to, že dohodu porušíme?“

„No, není to tak úplně dohoda, je to nevijská lidová moudrost a podmíněný reflex – nebo snad instinkt – ve vztahu k drakům. A my se draků ani nedotkneme, pokud to půjde. Už jsi mluvil s Rufem, jak to uděláte? Až tam budeme, tak na to nebude čas.“

Tak jsme se s Rufem domlouvali, jak budeme postupovat, a Star nás poslouchala a dokončovala přípravy.

„Dobře,“ řekl Rufo nevrle, „zabíjí vsedě, je to jako když ústřice v ulitě čeká, až ji někdo sní. Větší pocta. Jsem lepší střelec než ty – nebo aspoň stejně dobrý – takže já budu vzadu, protože dneska nejsem ve formě, jak bych měl být.“

„Bud připravenej, že si vyměníme role, až se objeví.“

„Ty buď připravenej, šéfe. Já budu připravenej z toho nejdůležitějšího důvodu – zachránit si kůži.“

Star byla hotová a Rufo balil skládací bedýnku, když jsme se radili. Star nám nad každé koleno dala podvazek, potom nás usadila na skálu čelem na tu stranu, kam jsme se měli přemístit. „Ten dubový šíp, Rufo.“

„Star, není to ten z knihy Alberta Magna?“

„Podobný,“ řekla. „Můj recept je spolehlivější a přísady, které jsem použila do podvazků, se nekazí. Když dovolíš, milorde muži, musím se soustředit na čarování. Šíp namiř tak, aby dopadl k té jeskyni.“

Udělal jsem to. „Je to přesně?“ zeptala se.

„Pokud je ta mapa, kterou jsi mi ukázala, přesná, tak ano. Je nasměrován přesně tam, kam jsem mířil od té chvíle, co jsme se vydali na cestu.“

„Jak daleko je Les draků?“

„Hm, podívej, lásko moje, když letíme vzduchem, proč neletíme rovnou do jeskyně a nevyhneme se těm drakům?“

Řekla trpělivé: „To bych taky chtěla. Ale ten les je tak hustý, že nemůžeme přistát rovnou v jeskyni, není tam na to žádný prostor. A to, co žije v korunách stromů, je ještě horší než ti draci. Rostou –“

„Prosím!“ řekl Rufo. „Už teď mám mořskou nemoc, a to jsme ještě na zemi.“

„Později, Oscare, jestli tě to ještě bude zajímat. V každém případě si nemůžeme dovolit riskovat střetnutí s nimi – a neuděláme to; dostupují výš, než kam se můžou dostat draci. Jak daleko je to do lesa?“

„No, osum a půl míle, podle té mapy a podle toho, jak daleko jsme došli – a ne dál než dvě míle odtamtud k Jeskyni brány.“

„Dobře. Vemte mě pevně kolem pasu, oba dva a tělem se ke mně přitiskněte, jak nejvíc můžete; musí to zabrat na všechny stejné.“ Rufo a já jsme se k ní přitiskli a objali jsme ji pažemi kolem bříška, „Tak je to dobře. Držte se pevně.“ Star napsala cifry na skálu vedle šípu.

A pak jsme za ním vypluli do noci.

Nevím, jak se vyhnout tomu, abych to nenazval kouzlem, protože jsem neviděl, že by do elastických podvazků byly zabudovány rakety Buck Rogerse. No, když chcete, tak nás Star zhypnotizovala, potom použila síly psí a přepravila nás osm a půl míle daleko. „Psí“ je lepší slovo než „kouzlo“; jednoslabičná slova mají větší sílu než mnohoslabičná – vemte si projevy Winstona Churchilla. Nerozumím některým věcem tak, abych byl schopen vysvětlit, jak je možné, že jsme nikdy nezabloudili. Připadá mi absurdní, že jiní lidé to dokážou.

Když jsem ve snech lítal, měl jsem dva styly: jeden byl střemhlav, kroužil jsem a metal kozelce; ten druhý – to jsem seděl v tureckém sedu jako Malý princ a vznášel jsem se pouhou silou osobnosti.

Ten druhý styl byl přesně ten, kterým jsme teď letěli my. Jako když letíte ve větroni, ale bez větroně. Ta noc byla na létání dobrá (všechny noci v Nevii jsou krásné; jak mi říkali, prší jen před úsvitem v období dešťů) a velký měsíc osvětloval krajinu pod námi. Viděli jsme lesy, které byly vlastně shluky stromů; les, do kterého jsme mířili, byl daleko a byl černý, vyšší a mnohem impozantnější než ty, nad kterými jsme letěli. Daleko nalevo jsem mohl zahlédnout pole usedlostí Lerdki.

Byli jsme ve vzduchu asi dvě minuty, když Rufo řekl: „Pardon!“ a odvrátil hlavu. Nemá slabý žaludek; vůbec nás nepotřísnil. Opsal oblouk jako fontána. To bylo jediné, co se nám během dokonalého letu přihodilo.

Těsně předtím, než jsme doletěli k těm vysokým stromům, Star jemně vydechla „Amech!“ Dosedli jsem přímo dolů, všichni na zadek. Šíp byl před námi na zemi, nehybný. Rufo si ho uložil do toulce. „Jak se cítíš?“ zeptal jsem se ho. „A co noha?“

Polkl naprázdno.

„Noha je v pořádku. Země se houpe.“

„Pst!“ zašeptala Star. „Bude v pořádku. Ale teď pst, jde o život!“

Po chvíli jsme se vydali na cestu, já jsem šel vpředu s taseným mečem, Star za mnou a Rufo jí šel v patách, šíp na tětivě v pohotovosti.

Přechod z měsíčního svitu do hlubokého stínu nás oslepil. Plížil jsem se, instinktivně jsem cítil kmeny stromů a modlil jsem se, aby na cestě nebyl žádný drak. Samozřejmě jsem věděl, že draci v noci spí, ale já k drakům důvěru nemám. Třeba nějaký mladý samec ponocuje, jako to dělají mladí samci paviánů. Chtěl jsem postoupit tohle místo slávy svatému Jiří a dostat se kousek zpátky.

A najednou jsem ucítil zápach pižma. Počkal jsem, a pomalu jsem rozeznával tvary. Obrovský drak spal, hlavu měl položenou na ocase. Vedl jsem Star a Rufa kolem něho, nedělal jsem žádný hluk a doufal jsem, že moje srdce nebije tak nahlas, jak se mi zdálo.

Už jsem viděl líp a využíval jsem každého měsíčního paprsku, který se prodral na zem – a ještě něco se stalo. Půda byla porostlá mechem a sem tam fluoreskovala tak, jako někdy můžete vidět světýlka na tlejících kládách. Ne moc. No, vlastně jen maloučko. Ale bylo to tlumené světlo, nejdřív nepatrné a pak jako by ho bylo hodně, Teď jsem viděl stromy a půdu a – draky.

Předtím jsem si myslel, no, co to je, dvanáct nebo přibližné tolik draků na tak obrovský les? V podstatě se jedná o to, že je nevidíme. Stejně tak, jako třeba jste po celé dny v kraji vysoké zvěře a ani o ni nezavadíte pohledem.

Člověk, co získá koncesi na parkování v tomhle lese, a třeba jen na jednu noc, udělá velký štěstí, když přijde na to, jak přinutit draky, aby zaplatili. Nebyla jediná chvíle, kdy bychom neviděli nějakého draka.

Ale tohle nejsou draci. Ne, jsou ošklivější. Jsou to ještěři, spíš jako Tyrannoaurus rex – s velkým zadkem, těžkýma zadníma nohama, těžkým ocasem a menšíma předníma nohama; ty používají buďto při chůzi nebo pro uchopení kořisti. Hlava, to jsou většinou zuby. Jsou to všežravci, i když chápu, že T. rex žral jen maso. To tady nepomůže; draci žerou maso, kdykoli se k němu dostanou, mají ho radši. Navíc tihle draci ještě vymysleli ten okouzlující trik spalování vlastního plynu. Ale žádná evoluční zvláštnost není divná, třeba když se podíváte na to, jak se milují chobotnice – to jen tak pro srovnání.

Jednu chvíli daleko od nás nalevo vzplanul obrovský oheň a bylo slyšet zavrčení, které připomínalo hlas hodně starého aligátora. Světlo bylo vidět několik sekund, pak pohaslo. Na nic se mě neptejte – třeba to byli dva samci, kteří se pohádali o samici. Šli jsme dál, ale když vyšlehlo světlo, zpomalili jsme, protože dokonce i tohle melo dost velký vliv na naše oči a pak jsme zase museli přivykat tmě.

Jsem alergický na draky – doslova, ne že bych se jich jenom panicky bál. Alergický tak, jako chudák Rufo na kinedril nebo spíš tak, jako na některé lidi působí kočičí kožich.

Oči mi začaly slzet, hned jak jsme vstoupili do lesa, potom se mi začaly zahlcovat dutiny a než jsme ušli půl míle, levou pěstí jsem si odíral horní ret, jak to nejvíc šlo, abych bolestí zahnal potřebu kýchnout. Nakonec se mi to nepodařilo, tak jsem si nacpal do nosních dírek prsty, kousl jsem se do rtů a ta exploze, co zůstala uvnitř, mi skoro roztrhla ušní bubínky. Zastavil jsem se úplně zmrtvělý, oni se taky zastavili a čekali jsme. Drak se nevzbudil.

Když jsme se vydali dál, moje milovaná šla blízko mně a chytla mě za ruku. Sáhla do váčku, v tichosti něco vytáhla a dala mi něco na nos a do nosních dírek. Potom mi jemným postrčením dala znamení, že můžeme jít dál.

Nejdřív mi nos ztuhl chladem, jako když se použije kelén, potom znecitlivěl a po chvíli byl zase citlivý jako před tím.

Po více než hodině toho nekonečného strašidelného tajného plížení mezi vysokými stromy a těmi dračími obry jsem si myslel, že máme vyhráno. Jeskyně vedoucí k Bráně nemohla být dál, než asi tak sto yardů, a viděl jsem i pozvolné stoupání, co vede ke vchodu – a na naší cestě ležel už jen jeden drak, trošičku stranou.

Spěchal jsem.

Jenže tam byl ještě malej kamarád, ne větší než klokan, a podobal se mu i tvarem těla, až na ty čtyři palce dlouhé mléčné zuby. Možná, že byl tak mladý, že se budil v noci na čurání, nevím. Co si pamatuju je, že jsem šel těsně kolem stromu, za kterým ležel, a šlápl jsem mu na ocas. On zařval!

Měl na to právo. A pak to začalo. Velký drak, který byl mezi námi a jeskyní, se hned vzbudil. Nebyl velký – asi tak čtyřicet stop i s ocasem.

Dobrý starý Rufo se pustil do díla, jako by měl nekonečně času, začal šermovat mečem, napjal luk, nasadil šíp a byl připraven hned ho vystřelit. „Zvední mu ocas!“ zakřičel.

Přeběhl jsem dopředu a snažil jsem se postavit se té obludě, křičel jsem a máchal mečem a při tom jsem myslel na to, jak daleko asi dovede chrlit plameny. Nevijští draci mají na těle jen čtyři body, kam je možné je střelit; zbytek těla mají opancéřovaný jako nosorožec, jen silnější kůží. Ty čtyři body jsou huba (pokud je otevřená), oči (těžko se do nich trefuje, jsou malé a prasečí) a to místo těsně pod ocasem, kde jsou zranitelná skoro všechna zvířata. Vypočítal jsem si, že pokud se šíp zabodne do toho měkkého místa, bude mít drak pocit „svědění a pálení“, o kterém jsem četl na zadních stránkách novin v inzerátech, které nabádaly VYSTŘÍHEJTE SE CHIRURGICKÉHO ZÁKROKU!

Myslel jsem si, že pokud na draka, který není zrovna moc bystrý, budeme neustále útočit z obou stran zároveň, ztratí koordinaci a my ho pak můžeme uklovat, dokud nebude naprosto k ničemu nebo dokud toho nebude mít plné zuby a nevezme nohy na ramena. Ale musel jsem mu zvednout ocas, aby mohl Rufo vystřelit. Tyhle stvůry, strašně těžké jako staří Tyrannosaurové rexové, stojí na zadních nohách se vztyčenou hlavou, zvednutýma předníma nohama a rovnováhu udržují tak, že zvedají ocas.

Drak pohyboval hlavou dopředu a dozadu a já se snažil pohybovat jiným směrem, aby mě nezasáhl, až ho napadne chrlit plameny – vtom jsem dostal první dávku metanu, cítil jsem ho ještě než vzplanul, takže jsem rychle ustoupil, dostal jsem se za něj, vykročil jsem dopředu, přeskočil jsem ho, přistál jsem na ramenou a odkutálel jsem se, a to mě zachránilo. Plameny byly asi tak dvacet stop dlouhé. Ten dospělý drak se vztyčil a mohl by mě usmažit, ale ten malý byl mezi námi. Vyšlehl plamen – ale Rufo řval: „Trefa! Do černýho!“

K tomu, abych uhnul včas, mi dal podnět strašný zápach z dračí držky. Tady se říká, že „čistý metan je plyn bez barvy a bez zápachu“. Gastrointestinální metan nebyl čistý; byl plný domácky vyrobených ketonů a aldehydů a smrděl jako nevápněný záchod Shalimar.

Počítám, že Star mi dala tu léčivou mast, aby mi uvolnila nos, a zachránila mi tak život. Když ten nos povolil, cítil jsem dokonce i svůj horní ret.

Akce ovšem neskončila, když jsem takhle uvažoval; byl jsem schopen myslet před tím nebo potom, ale ne při tom. Chvilku potom, co se Rufo trefil do černého, bylo to zvíře pěkně naštvané, otevřelo hubu, tentokrát bez plamenů, a oběma předníma nohama se pokoušelo sáhnout si na zadek. Nedařilo se mu to – přední nohy jsou moc krátké – ale zkoušelo to. Když jsem uviděl délku plamene, zasunul jsem meč a popadl jsem luk. Měl jsem šanci střelit mu šíp do tlamy nebo třeba do levé nozdry.

A to se mi podařilo. Se vzteklým řevem sebou drak praštil o zem a začal na mě chrlit plameny. Rufo řval: „Sedm!“

Měl jsem moc práce na to, abych mu poblahopřál; ti tvorové jsou na svou velikost velmi rychlí. Ale já jsem taky rychlý. Problém byl v tom, že ten obr se sice nemohl rychle otáčet, ale stačilo mu jen obrátit hlavu a s ní i plamen. Měl jsem sežehnuté kalhoty, pohyboval jsem se stále rychleji a pokoušel jsem se uniknout.

Star ho střelila do druhé nozdry, přesně tam, odkud vycházel plamen, zvíře začalo lítat sem a tam. A pak se, chudák, tak strašně snažil otočit se na nás oba najednou, že se mu zamotaly nohy a upadl, a způsobil malé zemětřesení. Rufo ho trefil dalším šípem do toho měkkého místa vzadu a Star mu jedním šípem prostřelila jazyk. To ho sice nezničilo, ale pořádně ho to otravovalo.

Svinul se do klubíčka, vztyčil se a pokusil se zase na mě plivnout oheň. Řekl bych, že jsem se mu asi moc nelíbil.

A plamen vyšlehl.

Tohle bylo to, s čím jsem počítal. Správný drak, s hradem a zajatou princeznou, má plamene kolik chce, jako televizní hrdinové. Ale tahle zvířata si sama vyráběla metan, takže nemohla mít pod tlakem žádné veliké zásoby plynu – aspoň jsem v to doufal. Kdybychom ho vybičovali k tomu, aby vypotřeboval všechny zásoby, tak by pak musel čekat, než si zase vytvoří další zásobu plynu.

Zatím mu Rufo a Star nedali na chvíli pokoj a píchali do něj jako do jehelníčku. To ho opravdu vyprovokovalo k tomu, aby dštil plameny a já přecházel tak, aby ten malej drak byl pořád mezi mnou a jím; choval se skoro jako suchej Ronson; plamen se zatřepetal a chytil, vystřelil na vzdálenost slabých šesti stop a zhasl. Ale ten drak se tak strašně snažil mě dostat tím třepotavým plamínkem, že zase upadl.

Využil jsem příležitosti, kdy jsem ho mohl zlikvidovat během jedné či dvou vteřin, vyrazil jsem do útoku a zabodl jsem mu meč do pravého oka.

Drak dostal hroznou křeč a vyhasl.

(To bylo dobrý dloubnutí. O dinosaurech se říká, že mají mozek velikosti kaštanu. No, řekněme, že tohle zvíte mělo mozek o velikosti ananasového melounu – ale stejně je to klika, když pres oční důlek vyřadíte mozek z provozu. Všechno to, co jsme do té chvíle podnikali, to bylo jen komáří štípnutí. To zvíře zahynulo po té poslední ráně. Svatý Michal a svatý Jiří vedli mou čepel.)

A Rufo řval: „Šéfe! Fofr!“

Draci se k nám začali stahovat. Připadal jsem si jako na tom cvičení, kdy si musíte vykopat zákop a pak se nechat v tom zákopu přejet tankem.

„Tudy!“ rval jsem. „Rufo! Tudy, ne tamtudy! Star!“ Rufo se zastavil a pak jsme se vydali oba stejnou cestou. Uviděl jsem vstup do jeskyně. Byl černý jako hřích a zval nás do své mateřské náruče. Star zůstávala pozadu; postrčil jsem ji a Rufo doklopýtal za ní. Já se otočil, že pro dámu svého srdce budu ještě bojovat s dalšími draky.

Ale řvala: „Milorde! Oscare! Dovnitř, ty idiote! Musím stvořit zábrany!“

Takže jsem šel rychle dovnitř a ona taky. Nikdy jsem jí nevynadal za to, že svého manžela nazvala idiotem.