Phoenix site

XIX

Šli jsme do postele.

Po chvíli řekla: „Oscare, ty jsi nespokojený.“

„To jsem neřekl.“

„Já to cítím. Není to jen dneska kvůli těm únavným šaškům. Stáhnul jsi se, jsi nešťastný.“ Čekala.

„To nic není.“

„Oscare, nic, co tě trápí, pro mě neznamená 'nic'. I když si to možná neuvědomuju, dokud nevím, o co se jedná.“

„No – cítím se úplně zbytečný!“

Položila svou jemnou pevnou ruku na moje prsa. „Pro mě nejsi zbytečný. Proč si připadáš zbytečný pro sebe?“

„Víš, podívej se na tuhle postel!“ Byla to postel, o které se Američanům nikdy ani nesnilo; ta postel vám vyplní co si vymyslíte, jen vás nepolíbí na dobrou noc – a stejně jako to město – byla krásná a neukazovala kosti. „Takovýhle pelíšek by doma stál víc – pokud by jej kdo vůbec dokázal udělat – než ten nejlepší dům, ve kterém kdy žila moje matka.“

Přemýšlela o tom. „Chceš poslat své – matce nějaké peníze?“ Vzala spojovací přístroj. „Stačí adresa Elmensdorfská letecká vojenská základna v Americe?“

(Vůbec si nemůžu vzpomenout, že bych jí někdy říkal, kde bydlí moje matka.) „Ne, ne!“ Popadl jsem přístroj a zavěsil jsem ho. „Já jí nechci poslat peníze. Živí ji její manžel. Ode mne by si peníze nevzal. V tom ten problém není.“

„V tom případě jsem to zatím nepochopila. Postele nejsou nijak významné. Důležité je, kdo v nich leží. Miláčku, jestli se ti tahle postel nelibí, můžeme mít jinou. Nebo spát na podlaze. Postele nejsou žádný problém.“

„Tahle postel je dobrá. Má jedinou vadu – já ji neplatil. Ty jsi ji zaplatila. I tenhle dům. A moje šaty. Jídlo, které jím. Moje – moje hračky!

Všechno, co mám, jsi mi dala ty. Co jsem, Star? Gigolo! Víš, kdo je to gigolo? Je to něco jako mužský prostitut.“

Jeden ze zvyků mé manželky, který mě nejvíc rozčiloval, byl nepopouzet mě, když věděla, že něco kazím. Podívala se na mě zamyšleně. „Amerika je strašně uspěchané místo, vid? Lidi pořád pracujou, hlavně muži.“

„No… ano.“

„To není zvykem všude. Dokonce ani ne všude na Zemi. Francouz není nešťastný, když má volno; objedná si další café au lait a bude hromadit použité misky. Já taky nepracuju moc ráda. Oscare, já zkazila náš večer jen zásluhou vlastní lenosti, strašně se chci vyhnout tomu, abych musela přetřásat zaprášenou záležitost druhý den. Takovouhle chybu už podruhé neudělám.“

„Star, to nevadí. Už je to za námi.“

„Já vím. První případ bývá jen zřídka klíčový. I druhý. Někdy ani dvacátý druhý. Oscare, ty nejsi gigolo.“

„Jak tomu říkáte vy? Když to vypadá jako kachna, káchá to jako kachna a chová se to jako kachna, tak já tomu říkám kachna. Říkej tomu třeba kytice růží, ale káchat to bude pořád.“

„Ne. Všechno to kolem nás –“ Zavlnila se. „Postel. Tahle krásná komnata. Jídlo, které jíme. Moje šaty a tvoje šaty. Náš společný kapitál. Noční majordomus ve střehu pro případ, že bychom já nebo ty mohli chtít, aby nám zazpíval pták nebo by se nám zachtělo sníst meloun. Naše okouzlující zahrady. Všechno, co vidíme, nebo čeho se dotýkáme, nebo co nám dělá radost – a ještě tisíckrát víc věcí na vzdálených místech, to všechno jsi vydělal ty svýma vlastníma silnýma rukama; všechno je to po právu tvoje.“

Odfrknul jsem si.

„Ale ano,“ trvala na svém. „Taková byla naše smlouva. Já ti slíbila veliké dobrodružství a ještě větší poklad a dokonce ještě větší nebezpečí. Ty jsi souhlasil. Řekl jsi: 'Princezno, najala sis chlapce.“' Usmívala se. „Takový velký chlapec. Miláčku, myslím, že nebezpečí bylo větší, než vůbec můžeš odhadnout… tak až dosud mě těšilo, že i ten poklad je větší, než bys asi odhadoval. Prosím tě, nestyď se to všechno přijímat. To všechno sis vydělal a ještě víc – tolik, co kdy budeš chtít přijmout.“

„No, i kdybys měla pravdu, je to příliš moc. Topím se v cukrkandlu!“

„Ale, Oscare, nemusíš se ho ani dotknout, když nechceš. Můžeme žít prostě. V jedné místnosti se skládací postelí, pokud ti to bude vyhovovat.“

„To není řešení.“

„Třeba bys chtěl bydlet někde ve městě v podnájmu.“

„'Vyhazovat moje boty', jo?“

Řekla chladně: „Muži můj, jestli tvoje boty budou někdy vyhozeny, pak je musíš vyhodit ty sám. Já jsem přeskočila tvůj meč. Zpátky skákat nebudu.“

„Nic si z toho nedělej!“ řekl jsem. „To byl tvůj návrh. Jestli jsem to špatně pochopil, tak se omlouvám. Vím, že svoje slovo zpátky nevezmeš. Ale třeba toho lituješ.“

„Já toho nelituju. Ty ono?“

„Ne, Star, ne! Ale –“

„To je příliš dlouhá pauza na krátké slovo,“ řekla vážně. „Řekneš mi to?“

„No… to je právě to. Proč jsi mi to neřekla?“

„Neřekla co, Oscare? Je spousta věcí k říkání.“

„No, hodně věcí. Do čeho jsem šel. O tom, že jsi Vládkyně všech vesmírů, hlavně… než jsi mě nechala, abych s tebou přeskočil přes meč.“

Její obličej se nezměnil, ale slzy se jí kutálely po tvářích. „Mohla jsem odpovědět na to, na co ses mě neptal?“

„Já ale nevěděl, na co se mám ptát!“

„To je pravda. Mohla bych tvrdit, a byla by to pravda, že kdyby ses mě zeptal, tak bych ti odpověděla. Mohla bych protestovat proti tomu, že 'jsem tě nechala' přeskočit přes meč, že jsi nedbal na moje protesty, že nebylo nezbytné prokázat mi tu čest a oženit se se mnou podle zákonů platných u vás… že jsem byla děvka, které jsi mohl dát košem, kdyby se ti jen trochu zachtělo. Mohla bych taky upozornit na to, že nejsem vládkyně, nejsem z královského rodu, ale že jsem pracující žena, které její práce nedovoluje ten luxus být vznešená. Tohle všechno je pravda. Ale já se za ni nehodlám schovávat; odpovím na tvou otázku přímo.“ Přešla do nevijštiny. „Milorde hrdino, strašně jsem se bála, že když se nepodvolím tvému přání, že mě opustíš!“

„Milady ženo, ty jsi si skutečně myslela, že tvůj šampión tě opustí v nebezpečí?“ Pokračoval jsem v angličtině. „To vlastně vysvětluje všechno. Ty sis mě vzala, protože jsi strašné potřebovala to Vejce a Vaše Moudrost napověděla, že bude nutný pro výkon funkce a že bys mohla být vyloučena z řady, pokud to Vejce mít nebudeš. No, Vaše Moudrost se v tomhle bodě docela mýlila; já z řady vyloučen nebudu. Je to hloupé, ale já jsem tvrdohlavý.“ Slezl jsem z postele.

„Lásko moje!“ Už neskrývala pláč.

„Promiň, hledám boty. Schválně, jak daleko je dohodím.“ Byl jsem ošklivej, jak umí jen chlap, jehož pýcha byla raněna.

„Prosím, Oscare, prosím! Nejdříve mě vyslechni.“

Pomalu jsem si vzdechl. „No, tak mluv.“

Chytila mě za ruku takovou silou, že kdybych se chtěl vyprostit, tak bych docela jistě přišel o prsty. „Poslouchej mě. Můj milovaný, tak to vůbec nebylo. Věděla jsem, že naše hledání nevzdáš, dokud nedosáhneš cíle nebo dokud nezahyneme. Já to věděla! A nebylo to jenom proto, že jsem o tobě měla zprávy o několik let dříve, než jsem tě viděla, ale také proto, že jsem s tebou sdílela radosti, nebezpečí i strádání; znala jsem tvůj temperament. Ale kdyby to bylo nutné, mohla jsem tě splést sladkými slovy a přesvědčit tě, abys souhlasil jen se zásnubami – dokud nebudeme u konce našeho hledání. Jsi romantik, souhlasil bys. Ale miláčku, miláčku! Já jsem se chtěla za tebe vdát… připoutat tě k sobe podle vašich pravidel, tak, abys,“ přestala a polykala slzy, „tak, abys, až se na to všechno podíváš, a na tohle a na tohle, na věci, kterým říkáš' 'tvoje hračky', abys pořád byl se mnou. Nebyla to politika, byla to láska – láska romantická a šílena, láska, kterou vyvolalo tvé sladké já.“

Skryla si obličej do dlaní a já ji sotva slyšel. „Ale já o lásce vím tak málo. Láska je motýl, který se objevuje, kdy se mu zachce, a odlétá podle vlastního úsudku; nelze jej nikdy připoutat řetězy. Zhřešila jsem. Pokusila jsem se připoutat tě. Vím, že to nebylo spravedlivé, bylo to k tobě kruté, teď si to uvědomuji.“ Star vzhlédla a pokusila se o úsměv. „Dokonce Její Moudrost není moudrá ani trochu, když se z ní stane žena. Ale, i když jsem jen hloupá holka, nejsem zase natolik tvrdohlavá, abych nepochopila, že jsem ublížila svému milovanému, když mi to říkáš přímo. Jdi, běž, přines svůj meč; skočím přes něj zpátky a můj šampión bude vypuštěn ze zlaté klece, bude svobodný. Běž, milorde hrdino, dokud je moje srdce pevné.“

„Přines si svůj meč, holko jedna. Ten to potřebuje už hodně dlouho.“ Najednou se rozesmála, byla celá rozpustilá. „Ale, miláčku, můj meč je v Karth-Hokesh. Nepamatuješ si?“

„Tentokrát tomu neunikneš!“ Popadl jsem jí. Star je těžko zvládnutelná a těžko uchopitelná, má udivující svaly. Ale já jsem větší a ona nebojovala tak tvrdě, jak to dokáže. A presto jsem utržil několik modřin, než se mi podařilo jí znehybnit nohy a zkroutit jí ruku za záda. Dal jsem jí pár pěkných lepanců, dost silných, aby jí na kůži zbyly růžové otisky po každém prstu, potom mě to přestalo bavit.

A teď mi řekněte, myslela to všechno upřímně – nebo to na mě hrála, ta nejelegantnější žena ve dvaceti vesmírech?

Po chvíli Star řekla: „Jsem ráda, že tvůj hrudník neškrabe jako houně, jak to u některých chlapů bývá, ty můj krásný.“

„Byl jsem i hezký mimino. Kolik pánských hrudníků jsi už vyzkoušela?“

„Jen sem tam namátkově. Miláčku, rozhodl ses, že si mě necháš?“

„Zatím. Pokud se budeš slušně chovat. Pochopila?“

„Byla bych radši, aby sis mě nechal i s tím špatným chováním. Ale, jestli se cítíš fajn – jestli ti tak je – tak to bych ti měla říct další věc – a zase slíznout nějaký výprask, jestli je to nezbytné.“

„Chceš toho nějak moc. Maximálně jeden denně, slyšíš mě?“

„Jak si přeješ, pane. Yassuh, muži. Přinesla jsem si ten meč dneska ráno a můžeš mi s ním naplácat, až se ti to bude hodit. Když si myslíš, že mě chytíš. Ale já to musím říct a odvrátit to od hrudníku.“

„Na hrudníku nemáš nic, když nepočítáš –“

„Prosím! Chodit jsi k našim terapeutům.“

„Jednou týdně.“ První věc, kterou Star nařídila, byla moje lékařská prohlídka – tak zevrubná, že armádní lékař proti tomu všechno dělal jen velmi ledabyle. „Nejvyšší felčar tvrdí, že moje rány nejsou zahojené, ale já mu vůbec nevěřím; nikdy jsem se necítil líp.“

„On to prodlužuje, Oscare – na můj pokyn. Všechno máš zahojené, já mám svoje zkušenosti a dávala jsem si hodně záležet. Ale – miláčku, dělala jsem to ze sobeckých důvodů a ty mi teď musíš říct, jestli jsem zase byla k tobě krutá a nespravedlivá. Připouštím, že jsem byla ošklivá. Ale moje záměry byly dobré. Ale i tak vím, to je prvotní zkušenost v mé profesi, že dobré záměry jsou zdrojem mnohem většího průšvihu než všechny ostatní důvody dohromady.“

„Star, o čem to tu blábolíš? Zdrojem všech průšvihů jsou ženy.“

„Ano, nejmilejší. Protože vždycky mají ty nejlepší úmysly – a já to mohu dokázat. Muži někdy něco dělají z racionálního zájmu o sebe sama, což je bezpečnější. Ale ne moc často.“

„To proto, že jejich předkové byli z poloviny ženy. Proč jsem teda musel chodit k tomu doktorovi, když to nebylo zapotřebí?“

„Já jsem neřekla, že to nebylo zapotřebí. Ale ty sis to třeba nemyslel. Oscare, už jsi v pokročilém stadiu léčby pro Dlouhý život.“ Upírala na mě oči, jako by buď chtěla odrazit výpad nebo se vrhnout do útoku.

„Dobře, budu zatracený!“

„Nesouhlasíš s tím? V tomto stadiu je možné to přerušit.“

„O tom jsem nepřemýšlel.“ Věděl jsem, že Dlouhý život lze na planetě Center získat, ale taky jsem věděl, že to bylo přísně zakázáno. Dlouhý život mohl získat kdokoli – před cestou do emigrace na málo osídlenou planetu. Stalí obyvatelé planety Center museli stárnout a umírat. To byla jedna ze záležitostí, kdy se jeden ze Stariných předchůdců střetl s místní vládou. Na planetě Center byly nemoci prakticky vymýceny, všichni tu prosperovali a byla přirozeným magnetem pro nesčíslné množství národů, tak se stalo, že byla přelidněná, zejména poté, kdy Dlouhý život posunul hranici průměrného věku umírajících prudce nahoru.

Tohle přísné pravidlo snížilo ty početné davy lidí. Někteří brali Dlouhý život brzy, prošli Branou a zkoušeli své štěstí v divočině. Víc bylo těch, kteří čekali, až je přepadne ta ostrá bodavá bolest, která s sebou přináší obavy ze smrti, potom se pro změnu rozhodli, že zase tak moc staří vlastně nejsou. A někteří seděli zpříma a čekali, až přijde jejich čas.

Já tuhle ostrou bodavou bolest znám; z džungle. „Řek bych, že žádné připomínky nemám.“

Oddechla si s úlevou. „Nevěděla jsem to, a neměla jsem ti to sypat do kafe. Zasloužím si naplácat?“

„Připíšu to k seznamu a pak ti dám všechno najednou. Asi tě pak zmrzačím. Star, jak dlouhý je Dlouhý život?“

„Na to se jen těžko odpovídá. Jen málokdo z těch, kdo ho získal, umřel v posteli. Jestli budeš žít tak aktivním životem, jako dosud, a já vím, že ano – soudím tak z tvého temperamentu – s největší pravděpodobností nezemřeš na stáří. Ani na nemoc.“

„A to nikdy nezestárnu?“ Na to si člověk musí zvyknout.

„Ale ano, můžeš stárnout. Ještě hůř, senilita se rozšiřuje postupně. Pokud jí to dovolíš. Pokud ti, které máš kolem sebe, to dovolí. Ale, miláčku, na kolik vypadám? Neříkej mi, co ti napovídá srdce, řekni, co ti napovídají oči. Podle pozemských měřítek. A mluv pravdu, já odpověď znám.“

Vždycky to byla radost dívat se na Star, ale teď jsem se pokoušel na ní dívat nově, hledal jsem známky podzimu života – na vnějších koutcích očí, prohlížel jsem si její ruce, drobné změny na její kůži – sakra, ani sebemenší příznak, a přece jsem věděl, že má vnouče.

„Star, když jsem tě poprvé uviděl, hádal jsem ti tak osmnáct. Pak jsi se otočila a já to skóre trochu zvýšil. Teď, když se na tebe dívám zblízka, a když nebudu mít žádné zábrany – ne víc než dvacet pět. A to proto, že tvoje rysy se zdají být dospělé. Když se směješ, vypadáš jako puberťačka; když mě ukecáváš nebo jsi jata posvátnou hrůzou nebo najednou zaujatá krásným štěnětem nebo kotětem, je ti asi tak dvanáct. Myslím od brady nahoru; od brady dolů ti nemůže být míň než osmnáct.“

„Zdravých osmnáct,“ dodala. „Dvacet pět pozemských let – podle standartu růstu na Zemi – to je přesně ta hranice, kam jsem mířila. Věk, kdy žena přestává růst a začíná zrát. Oscare, tvůj zřejmý věk v Dlouhém živote je věcí výběru. Vezmi si třeba mého strýce Josefa – toho, co si někdy říká 'hrabě Cagliostro'. Ten si sám určil věk třicet pět let, protože tvrdil, že všichni pod touhle věkovou hranicí jsou jen kluci. Rufo dává přednost tomu, aby vypadal starší. Říká, že s ním lidi hned zacházejí s větší úctou a chrání ho to před hádkami s mladšími lidmi – a pořád může mladší lidi šokovat, pokud s ním budou chtít bojovat, protože, jak víš, Rufův starší věk je jen od brady nahoru.“

„Nebo může být v šoku mladší žena,“ dodal jsem.

„S Rufem člověk nikdy neví. Nejmilejší, ještě jsem ti to všechno nedopověděla. Součástí toho učení těla je samoozdravování. Tvé hodiny jazyka tady – žádné nebyly, ale bylo to to, na co čekal hypnoterapeut, aby tvému tělu dal prostřednictvím spící mysli hodinu. Částí určitého věku je kosmetická terapie – Rufo nemusel být plešatý – ale myslí je řízeno víc. Když se rozhodneš pro nějaký věk, mohou ti ho začít vtiskávat.“

„Budu o tom přemýšlet. Nechci vypadat o moc starší než ty.“

Star vypadala potěšené. „Díky, miláčku! Vidíš, jak jsem byla sobecká.“

„Jak? To mi uniklo.“

Objala mě. „Já jsem nechtěla, abys stárnul – a umřel! – když já jsem mladá.“

Přivřel jsem oči. „Sakra, lady, to od tebe bylo sobecké, že jo? Ale mohla sis mě nalakovat a přechovávat v ložnici. Jako tvoje teta.“

Udělala obličej. „Ty jsi ošklivej. Ona si je nelakovala.“

„Star, já jsem tady nikde kolem neviděl ty mrtvoly, co si je lidi nechávají doma.“

Vypadala překvapeně. „Ale to je na planetě, kde jsem se narodila. Tenhle vesmír, jiná hvězda. Moc hezké místo. To jsem ti nikdy neříkala?“

„Star, miláčku, většinou jsi mi neřekla nic.“

„Promiň. Oscare, nechci tě nějak překvapovat. Ptej se mě. Dneska v noci. Na co chceš.“

Uvažoval jsem o tom. Jedna věc mě zajímala, určitý nedostatek. Nebo možná ženy její rasy měly jiný rytmus. Ale zarazil mě fakt, že jsem se oženil s babičkou – jak starou? „Star, jsi těhotná?“

„Proč? Ne, miláčku. Chceš, abych byla? Ty chceš, abysme měli děti?“

Koktal jsem a pokoušel jsem se jí vysvětlit, že si nejsem jistý, jestli to vůbec jde – možná že ona si jistá byla. Star vypadala ustaraně. „Zase tě rozčílím. Měla jsem ti to radši říct všechno. Oscare, nebyla jsem vychovaná ve větším luxusu než ty. Měla jsem příjemné dětství, moji rodiče byli rančeři. Vdala jsem se mladá a byla jsem obyčejná učitelka matematiky a měla jsem koníček – výzkum konjekturální a nepovinné geometrie. Mám na mysli kouzlení. Tri děti. Já jsem s manželem žila dobře… dokud jsem nebyla nominována Nevybrali mě, prostě jen jmenovali na zkoušku a možnou výuku. On věděl, že jsem byla geneticky kandidátka, už když si mě bral – ale takových jsou milióny. Nezdálo se to být nijak důležité.

Chtěl, abych odmítla. A já to skoro udělala. Ale když jsem to přijala, tak – no, 'hodil moje boty'. Tam je to formální záležitost. Uveřejnil zprávu, že už nejsem jeho žena.“

„To udělal? Představ si, kdybych ho teď vyhledal a zpřelámal mu ruce.“

„Ale, miláčku! To bylo před mnoha lety a strašně daleko; on už je dávno mrtvý. To nevadí.“

„V každém případě je mrtev. Ty tvoje tři děti – jedno z nich je Rufovým otcem? Nebo matkou?“

„Ne, ne! To bylo později.“

„Takže?“

Star se zhluboka nadechla. „Oscare, mám asi padesát dětí.“ Ta mi dala! Bylo to na mě moc překvapení najednou a řekl bych, že jsem to na sobě nechal znát, protože Stařin obličej vyjadřoval hluboké soustředění. Honem se mi to snažila vysvětlit.

Když byla jmenována nástupkyní, byly v ní provedeny změny – chirurgické, biochemické a endokrinologické. Nic drastického jako vyklešťování a tak, a to technikou jemnější než u nás. Ale výsledek byl ten, že asi dvěstě maličkých kousků Star – živých a latentních vajíček – bylo uchováno blízko absolutní nuly.

Asi padesát jich bylo oživeno, většinou vládci, kteří již dávno zemřeli, ale kteří byli „živí“ ve svých uložených semenech – byla to genetická hazardní hra, jak získat jednoho nebo víc budoucích vládců. Star je nerodila; vládcův čas je příliš drahý. Většinu z nich nikdy neviděla; Rufův otec byl výjimka. Ona to neřekla, ale myslím, že Star měla ráda okolo sebe děti, s nimiž si mohla hrát a které mohla milovat – ty usilovné první roky její vlády a hledání Vejce jí nenechaly ani trochu času.

Taková změna měla dvojí důvod: získat několik set dětí ze Stařiny linie z jediné matky a ponechat matku svobodnou. Jakýmsi endokrinologickým zásahem byla Star osvobozena od Evina rytmu, ale po všech stránkách byla mladá – nebylo to ani tabletami ani hormonálními injekcemi; byla to permanentní situace. Byla prostě jen zdravá žena, která nikdy neměla „kritické dny“. Nebylo to kvůli jejímu pohodlí, ale proto, aby nebyl rozsudek u Velkého soudce zpochybněn jejími žlázami. „To je rozumné,“ řekla vážně. „Pamatuji si, že jsem měla dny, kdy bych ukousla hlavu svojí nejlepší kamarádce, pro nic za nic, a potom jsem začala strašně plakat. V takové bouři nemůže být nikdo soudný.“

„Mělo to nějaký vliv na tvé zájmy? Mám na mysli tvoji touhu po sexu?“

Usmála se na mě. „Co myslíš?“ Vážně dodala: „Jediná věc, která ovlivnila moje libido – a to je změna k horšímu – mám na mysli – jsou… je – angličtina má strašně divnou strukturu – je–jsou ty ohavné vtisky. Někdy je to v pořádku, někdy je to k ničemu – a pamatuješ si tu ženu, jejíž jméno nebudu vyslovovat, která na mě působila tak masožravě, že jsem se neodvážila k tobě ani přiblížit, dokud jsem nezahnala její černou duši. Čerstvý vtisk má také vliv na můj úsudek, takže nikdy neřeším žádný případ, dokud jsem nestrávila poslední vtisk. Budu ráda, až to budu mít za sebou!“

„Já taky.“

„Nebudeš tak rád jako já. Ale nehledě na to, miláčku, já se jako žena příliš neměním a ty to víš. Jen moje obvyklé obscénní já, které pojídá mladé chlapce k snídani a svádí je, aby skákali přes meče.“

„Kolik mečů?“

Podívala se na mne ostře. „Od té doby, co mě můj první manžel vyhnal, jsem nebyla vdaná, dokud jsem se nevdala za tebe, pane Gordone. Pokud nemáš na mysli tohle, tak si nemyslím, že bys mohl mít něco proti tomu, co se stalo ještě před tím, než jsi se narodil. Pokud chceš znát podrobnosti, co se od té doby dělo, můžu uspokojit tvoji zvědavost. Tvoji morbidní zvědavost, jestli to tak můžu vyjádřit.“

„Ty se chceš chlubit. Děvče, tomu já příliš nehovím.“

„Jase nechci chlubit! Je jen málo věcí, s nimiž bych se chlubit mohla. Vzhledem k té krizi s Vejcem jsem neměla skoro vůbec čas na to, abych byla žena, sakra! Dokud nepřišel Oscar Kohout. Děkuji ti, pane.“

„A zůstaň zdvořilá.“

„Ano, pane. Krásný Kohoute! Ale to jsme příliš odbočili od věci, miláčku. Jestli chceš mít děti – dobře, miláčku! Zbylo ještě asi tak dvě stě třicet vajíček a ty patří mně – Ne potomstvu. Ne těm drahým lidem, požehnána budiž jejich srdíčka. Nepatří těm genetickým manipulátorům, kteří si hrají na bohy. Mně! To je všechno, co mám. Všechno ostatní je ex officio. Ale tyhle jsou moje… a jestli je chceš, jsou tvoje, můj jediný drahoušku.“

Měl jsem říct: „Ano!“ a políbit ji. Místo toho jsem řekl: „No, nebudeme na to moc spěchat.“

Protáhla obličej zklamáním. „Jak si milord manžel přeje.“

„Hele, nebuď nevijská a formálně zdvořilá. Myslím to tak, že si na to člověk musí zvyknout. Injekční stříkačky a tak, a ty opičky, co dělají technici. A když si ještě uvědomím, že nemáš čas, abys sama donosila dítě –“

Zkoušel jsem to říct od té doby, co jsem to vyřídil s despotickým králem a absolvoval běžnou prohlídku. Umělá inseininace byla špinavost, dokonce i když šlo o krávu – a tahle záležitost, upravená dodatečnou smlouvou mezi oběma stranami, mě přiměla k tomu, že jsem začal pomýšlet na místo u Horn & Hardart nebo o uniformě zásilkové služby. Ale dejte mi čas a já se přizpůsobím. Stejně jako se ona přizpůsobila těm zatraceným vtiskům…

Stiskla mi ruce. „Miláčku. nemusíš!“

„Nemusím co?“

„Dělat opičky technikům. Já si udělám čas na tvoje dítě. Jestli ti nebude vadit, že budu tlustá a veliká – budu, budu, já si to pamatuju – pak budu šťastná a udělám to. Bude to stejné jako u ostatních lidí, když to chceš. Žádné injekční stříkačky. Žádná technika. Nic, co by uráželo tvou pýchu. Já to zařídím. Ale jsem zvyklá, že se se mnou zachází jako s krávou, co má nějakou cenu; snaží se mě všelijak chránit. Ale neznamená to pro mě nic víc než jako když si myju vlasy.“

„Star, prožiješ devět nepohodlných městců – a možná při porodu zemřeš – jen proto, abys vyhověla mému momentálnímu rozmaru? „

„Já neumřu. Tri děti, pamatuješ? Normální porody, bez potíží.“

„Ale sama jsi říkala, že to bylo 'strašně dávno'.“

„To nevadí.“

„Hm, kolik let?“ („Kolik je ti let, moje ženo?“ Otázka, kterou jsem si nikdy netroufl vyslovit.)

Vypadala rozčilené. „Záleží na tom, Oscare?“

„Asi ne. O medicíně toho víš víc než já–“

Pomalu řekla: „Ptal jsi se, kolik je mi let, vid?“

Netekl jsem nic. Chvíli čekala, pak pokračovala: „Jedno staré úsloví z tvého světa praví, že žena je tak mladá, jak se cítí. A já se cítím mladá a jsem mladá a mám chuť do života a můžu nosit dítě – nebo hodné dětí – ve vlastním břiše. Ale vím – jak já to vím! – že tvůj problém nespočívá jen v tom, že jsem moc bohatá a že moje postavení je pro manžela jen těžko stravitelné. Ano, tohle vím moc dobře; můj první manžel mě kvůli tomu opustil. Ale tomu bylo stejně let jako mně. Nejkrutější a nejnespravedlivější věc, kterou jsem udělala, je, že jsem věděla, že ti můj věk bude vadit – a stejně jsem to udělala. Proto se Rufo vztekal. Když jsi usnul v té jeskyni v Lese draků, tak mi to řekl, pěkně kousavě. Řekl, že ví o tom, že neuvádím v pokušení mladé chlapce, ale že by nikdy nepomyslel, že klesnu tak hluboko, abych někoho vehnala do manželství, aniž bych mu o tom řekla. Nikdy neměl příliš vysoké mínění o své babičce, řekl mi, ale tentokrát –“

„Přestaň, Star!“

„Ano, milorde.“

„To na situaci nic nemění!“ A řekl jsem to tak kategoricky, že jsem tomu sám věřil – a věřím tomu i teď. „Rufo neví, co si myslím. Jsi mladší než zítřejší úsvit – a vždycky budeš. To je naposled, co o tom mluvíme!“

„Ano, milorde.“

„A ty toho taky nech. Řekni jenom 'Dobře, Oscare.'“

„Ano, Oscare! Dobře!“

„To už je lepší. Než si vykoleduješ další výprask. A já jsem taky unavený.“ Změnil jsem téma. „O té druhé záležitosti – není třeba, aby sis roztahovala svoje krásné bříško, když jsou po ruce i jiné věci. Jsem jen venkovskej křupan, to je všechno; nejsem zvyklej na způsoby ve velkoměstě. Když jsi mi navrhla, že to uděláš sama, myslela jsi to tak, že bys zase byla jako dřív?“

„Ne. Byla bych jenom hostitelská matka, stejně tak jako matka genetická,“ usmála se a já věděl, že dělám pokrok. „Ale znamená to ušetřit slušnou sumu peněz, které nechceš utratit. Ty zdravé zdatné ženy, které rodí cizí děti, dostávají dobře zaplaceno. Když porodí čtyři děti, mohou jít do důchodu, když jich porodí deset, jsou bohaté.“

„Řekl bych, že by měly být dobře placené! Star, já nemám nic proti utrácení peněz. Uznávám, když to říkáš ty, že jsem vydělal víc peněz než jsem utratil, když jsem pracoval jako profesionální hrdina. To je taky pěknej fígl.“

„Vydělal sis je.“

„To jak jsi říkala o těch dětech – můžeš si vybrat? Kluka nebo holku?“

„Samozřejmě. Ty, co rodí chlapečky, jsou zaměstnanější, dají se vyčlenit. Proto Moudrosti jsou obvykle muži – já jsem byla neplánovaná kandidátka. Ty budeš mít syna, Oscare.“

„Třeba bych chtěl raději holčičku. Mám slabost na holčičky.“

„Chlapečka, holčičku – nebo obojí. Nebo kolik budeš chtít.“

„Star, nech mě si to promyslet. Příliš mnoho pohledů na věc – neumím myslet tak jako ty.“

„No, no!“

„Jestli nemyslíš líp než já, tak zákazníci budou oškubáni. Hra, mužské semeno lze uchovat tak snadno jako vajíčka?“

„Mnohem snadněji.“

„Tak to je všechno, co jsme teď potřebovali vědět. Nejsem zrovna hrr do injekčních stříkaček; nastál jsem se dost ve frontách v armádě. Půjdu na kliniku, nebo co to je, pak to můžeme pomalu udělat. Když se rozhodneme,“ pokrčil jsem rameny, „pošleme pohlednici a když dojde šup! – a jsme rodiče. Nebo tak nějak. Pak už to zařídí technici a ty silný holky.“

„Ano, milo– Dobře, miláčku!“

Pořád líp. Skoro jako její dívčí obličejík. Určitě její šestnáctiletý obličej, nové společenské šaty a děsivě rozkošné nebezpečí. „Star, předtím jsi říkala, že se často jednalo o druhý pokus nebo dokonce o dvacátý druhý téhož druhu.“

„Ano.“

„Já už vím, co se mnou je. Já to řeknu – a třeba Její Moudrost bude znát odpověď.“

Zamrkala. „Když mi to dokážeš říct. srdíčko moje – Její Moudrost to vyřeší, i kdyby měla tohle tady všechno zbořit a znovu vystavět do jiné podoby – odtud na jinou galaxii – nebo se vzdám své hodnosti Moudrosti!“

„To mi víc připomíná moji Lucky Star. Dobře, nejedná se o to, že jsem gigolo. Vydělal jsem si na kafe a koláče, aspoň to; Pojídač duší skoro moji duši pozřel, věděl přesně, jak vypadá – on… to – umělo to věci, které já dávno zapomněl. Bylo to kruté a odměna by měla být vysoká. Není to věc tvého věku, miláčku. Kdo se stará o to, kolik bylo Heleně Trójské? Navždycky máš ten správný věk – může být muž šťastnější? Nežárlím na tvé postavení; nechtěl bych to všechno mít s čokoládovou polevou. Nežárlím na muže ve tvém životě – na ty šťastné mrtvoly! Dokonce ani teď ne, protože o ně nezakopávám cestou do koupelny.“

„Ted už v mém životě nejsou žádní jiní muži, milorde muži.“

„Nemám důvod, abych si to myslel. Ale máme před sebou další týdny a ani ty nemůžeš tohle předvídat, moje milovaná. Naučila jsi mě, že manželství není forma smrti – a ty očividně mrtvá nejsi, ty živá holko jedna.“

„Třeba to není předvídavost,“ připustila. „Ale pocit.“

„Na to bych nesázel. Četl jsem Kinseyho zprávu.“

„Jakou zprávu?“

„Prokázal nesprávnost Mermaidovy teorie. O vdaných ženách. Zapomeň na to. Hypotetická otázka: Kdyby Jock navštívil Center, měla bys pořád stejný pocit? Musela bys je pozvat, aby tu přespali.“

„Doral nikdy z Nevie neodjede.“

„Neměj mu to za zlé, Nevia je nádherná. Řekl jsem 'kdyby' – Kdyby přijel, nabídla bys mu 'střechu, stůl a lože'?“

„To,“ řekla pevné, „záleží na tom, jak rozhodneš ty, milorde.“

„Řeknu to jinak: Očekávala bys ode mne, že bych Jocka pokořil tůn, že bych mu neoplatil jeho pohostinnost? Galantního starého Jocka, který nás nechal žít, když nás měl zabít? Jehož štědrost – šípy a spousta věcí včetně nové lékárničky – nám zachránila život a umožnila získat zpátky Vejce?“

„Podle nevijského zvyku o nabídce střechy, stolu a lože,“ trvala na svém, „rozhoduje manžel, milorde muži.“

„Nejsme v Nevii a manželka tady myslí taky. Uhýbáš, děvče.“

Rozpustile se usmála. „V tom tvém 'kdyby' je taky Muri? A Letva? To jsou jeho favoritky, bez nich by necestoval. A co ta maličká – jak se jmenuje – ten zajíček?“

„Vzdávám to. Chtěl jsem tě jen přesvědčit, že skok přes meč nezmění živý děvče na jeptišku.“

„Toho jsem si vědoma, můj hrdino,“ řekla chladně. „Všechno, co můžu říct, je, že trvám na tom, že tohle děvče nebude svému hrdinovi komplikovat život – a svoje záměry obvykle realizuji. Nejsem 'Její Moudrost' jen tak pro nic za nic.“

„To zní upřímně. Nikdy jsem si nemyslel, že bys mi dělala takové potíže. Chtěl jsem ti jen ukázat, že ten úkol by nemusel být tak těžký. Nechme toho, zabředli jsme do toho všeho. Můj problém je takovýhle – nejsem dobrý k ničemu. Jsem bezcenný.“

„Proč, můj nejdražší! Pro mě jsi dobrý.“

„Ale ne pro sebe. Star, ať už jde nebo nejde o gigola, nemůže být pudlíkem. Ani tvým. Hele, ty máš svoji práci. Máš pořád co dělat, a to je důležitý. Ale já? Nemám co dělat, vůbec nic! Nemám nic lepšího na práci, než dělat špatné šperky. Víš, co jsem? Koupený hrdina, tos mi řekla; ty sis mě najala. Teď jsem vysloužilec. Znáš něco neužitečnějšího ve všech dvaceti vesmírech než je hrdina vysloužilec ?“

O několika se zmínila. Řekl jsem: „Vytáčíš se. Stejně ničí prázdnotu mužných prsou. Já mluvím vážné, Star. To je problém, se kterým neumím žít. Miláčku, já tě prosím, aby ses nad tím hluboce zamyslela – společně se všemi těmi nadpřirozenými pomocníky. Přistup k tomu, jako přistupuješ ke všem vladařským problémům. Zapomeň, že jsem tvůj muž. Vezmi v úvahu celou moji situaci, všechno, co o mě víš – a řekni mi, co mám dělat s rukama a hlavou a s časem, kdy bych něco dělat měl. Já, jsem-li ten, kdo jsem.“

Několik dlouhých minut mlčela, obličej měla profesionálně klidný, jako když jsem ji pozoroval při práci. „Máš pravdu,“ řekla nakonec. „Na téhle planetě není nic, co bys mohl dělat.“

„Tak co teda mám dělat?“

Bezbarvě řekla: „Musíš odjet.“

„Co?“

„Myslíš, že se mi tahle odpověď zamlouvá, můj muži? Myslíš, že se mi líbí většina odpovědí, které musím říkat? Ale prosil jsi mě, abych se na celou záležitost dívala profesionálně. Tak jsem to tak udělala. Tohle je odpověď. Musíš odejet z téhle planety a opustit mě.“

„Takže moje boty jsou stejně vyhozeny?“

„Nebuď zahořklý, milorde. Tohle je odpověď. Mohla bych se jí vyhnout a zachovat se žensky jen v soukromém životě; nemůžu odmítnout myslet, když jsem souhlasila s tím, že k tomu budu přistupovat jako 'Její Moudrost'. Musíš ode mne odejet. Ale ne, ne, ne, tvoje boty nejsou vyhozeny! Odjedeš, protože musíš. Ne proto, že si to přeju já.“ Obličej měla klidný, ale vyhrkly jí slzy. „Nejde osedlat kočku… nebo popohnat šneka… ani naučit hada lítat. Ani udělat z hrdiny pudla. Věděla jsem to, jen jsem odmítala to takhle přijmout. Uděláš to, co udělat musíš. Ale tvoje boty zůstanou navždycky u mojí postele, já je neposílám pryč!“ Polykala slzy. „Nemůžu ti lhát, ani když budu mlčet. Nemůžu říct, že tu nebudou i jiné boty… jestli budeš pryč dlouho. Jsem sama. Nejsou slova, která by mohla vyjádřit, jak jsem osamělá při téhle práci. Když odejdeš… budu ještě osamělejší, než kdy jindy. Ale až přijedeš, svoje boty tu najdeš.“

„Až se vrátím? Máš Vidění?“

„Ne, milorde hrdino. Jen pocit… že jestli budeš žít… vrátíš se. Možná mockrát. Ale hrdinové neumírají v posteli. Ani v téhle ne.“ Zamrkala, slzy jí přestaly stékat po tvářích a hlas měla pevný. „A teď, milorde muži, jestli tě to potěší, zhasneme světla a odpočineme si.“

Udělali jsme to, položila si hlavu na moje rameno a neplakala. Ale nespali jsme. Po bolestné chvíli jsem řekl: „Star, slyšíš to, co já?“

Zvedla hlavu. „Nic neslyším.“

„Město. Ty ho neslyšíš? Lidi. Stroje. Dokonce myšlenky, tak hluboko v tobě, že je slyšíš a skoro je můžeš i uchopit.“

„Ano. Znám ten zvuk.“

„Star, líbí se ti tady?“

„Ne. Nikdy nebylo nutné, aby se mi tady líbilo.“

„Hele, vykašli se na to! Říkala jsi, že bych měl odejít. Pojeď se mnou.“

„Ale, Oscare!“

„Co jim ještě dlužíš? Nestačí to Vejce? Ať si vyberou novou oběť. Pojď, projdeme spolu znovu Cestou slávy! Někde tam určitě bude pro mě práce.“

„Pro hrdiny je vždycky práce dost.“

„Dobře, tak spolu uzavřeme obchod, ty a já. Hrdinství není špatný obchod. Jídlo je sice nepravidelné a plat nejistý – ale nikdy to není nuda. Dáme si inzerát: 'Gordon & Gordon, rozumné hrdinství. Žádná práce není dost velká, žádná práce není dost malá. Hubení draků podle smlouvy. Za spokojenost ničíme, jinak se zříkáme platu. Hledání, zachraňování žen, pátrání po zlatém rounu dnem i nocí.'“

Snažil jsem se ji rozveselit, ale Star veselá nebyla. Odpovídala mi střízlivě vážně. „Oscare, než odejdu, musím připravit svého nástupce. Je pravda, že nikdo mi nemůže nařizovat, co mám dělat – ale mojí povinností je vychovat nástupce.“

„Jak dlouho to bude trvat?“

„Moc ne. Tak asi třicet let.“

„Třicet let?“

„Myslím, že by se mi podařilo zkrátit to na dvacet pět.“

Vzdechl jsem. „Star, víš, kolik je mi let?“

„Ano. Ani ne dvacet pět. Ale nebudeš stárnout!''

„Ale právě teď jsem pořád v tom věku. To je celá doba, která kdy byla pro mé. Dvacet pět let jako pudlík a nebudu už ani hrdina, nebudu nic. Z toho se zblázním.“

Přemýšlela o tom. „Ano. Máš pravdu.“

Otočila se, pomuchlali jsme se a pak jsme dělali, že spíme.

Po chvíli jsem poznal, že se jí třesou ramena a věděl jsem, že vzlyká. „Star?“

Hlavu neotočila. Všechno, co jsem slyšel, byl dojatý hlas: „Miláčku, můj jediný miláčku! Kdybych tak byla aspoň o sto let mladší!“